Před sedmi lety zemřel Jan Balabán. Proč ho zatím nepřipomíná pamětní deska nebo socha?

Brněnské nakladatelství Host vydalo zesnulému autorovi celé obsáhlé beletristické i publicistické dílo. O Balabánovi vznikají diplomové práce i knižní studie (např. Sestupy a naděje Jana Balabána od Blanky Kostřicové) a v roce 2013 spisovatele připomněla velká životopisná výstava ve Slezském muzeu v Opavě, jejímž architektem a výtvarníkem byl právě Marek Pražák. Ten nyní intenzivně přemítá, že by Ostrava měla uctít Jana Balabána i nějakým objektem ve veřejném prostoru. Pokud možno monumentálním dílem.

S Janem Balabánem jste se potkával léta. Schází Ostravě?

Ano, chybí. A to nejen Ostravě. Chybí České republice a vlastně celému středoevropskému prostoru. Dnes si, a to nejen při vernisážích, ale pomalu v každém veřejném projevu, můžeme uvědomit, jak nám schází jeho hluboký, podstatný a pravdivý projev, naplněný nejen fundovanou odborností, nýbrž také autentickým lidstvím. A to Balabán uměl zcela bez debat a spontánně. Řekněte, kdo dnes umí pozvednout a potěžkat slovo, tak jako on? Aby lidé mlčeli a žíznivě čekali s otevřenými ústy, tak jako očekávali jeho reflexe.

Balabán se velmi zajímal o výtvarné umění, psal recenze na výstavy, uváděl je. Hodně ho inspiroval i sochařský ateliér na Fakultě umění, který vedl Mário Kotrba. A vy teď vážně uvažujete o tom, že by v Ostravě mohla Jana Balabána  připomínat výrazná sochařská realizace, jak jste k této myšlence došel?

Zaprvé je to má profese. Odpradávna sochaři a malíři zpodobňovali osobnosti dějin. Naposledy jsem tímto způsobem pracoval v minulém roce při tvorbě na desce Paula Kupelwiesera, která je nyní umístěna na vítkovické radnici. To se ale jednalo se o zakázku, v případě Jana Balabána jde o spontánní zájem. Jeho osobnost je pro mne jako tvůrce zajímavá z několika důvodů. Vždy jsem obdivoval jeho tvář, rysy, postoj. Balabán je pro mne jako sochaře ideální „model“. Další úroveň je hodnota Jana Balabána pro toto místo, pro Ostravu, pro tento region. Jeho život, tvorba a jeho osud mají v sobě zapsán kód tohoto místa. V jeho osobě vidím funkci edukativní, kulturní i symbolickou. Přinejmenším.

Dobrá a krásná socha působí jako energetický zářič, který pročišťuje prostor. A který čtyřiadvacet hodin denně vyučuje své okolí v estetice a kulturnosti. Dává informaci o oboru, ve kterém zpodobněná osobnost vynikala. Ladí a harmonizuje. A také iniciuje k činu, motivuje a veskrze pozitivně působí. O rekreační a zábavné funkci nemluvě. Sochy tedy nejsou jen nějaký výkřik umělce. Krám, co překáží v prostoru. Sochy jsou nástroje výuky, jsou to databáze o našich vzorech. O těch, kdo dokázali svou tvorbou přelstít smrt. Protože slovo, krása a umění jsou božské kategorie. Tak jako překrásná a moudrá žena. Je to vážná a dospělá práce. Sochy v prostoru se také musí realizovat v trvalých materiálech, aby poslání, jež nesou, přetrvalo věky.

Marek Pražák: Jsem tady

Sám už jste naskicoval první nápady, některé vaše figurální návrhy jsou dost velkolepé, můžete je čtenářům stručně představit.

Během opavské výstavy Jan Balabán – Jsem tady v roce 2013 vznikl zárodek reliéfu Balabána v Černém pavoukovi, potom během dalších dvou let hlava v nadživotní velikosti, ta je v současnosti ve fázi odlití. Časem se plnily skicáky se studiemi postavy, konceptů celkové plastiky. V současné době vybírám mezi návrhy ten nosný, abych jej provedl v modelu. Jsem přesvědčený, že by měl takový „památník“ obsahovat věrohodnou a kvalitní figuru Jana Balabána. Tak, aby byl rozpoznatelný, blízko k reálu. Pracuji tedy s jeho podobou, postavou v kombinaci s jeho textem, knihou, zvonem, jeho milovanou krajinou. S tím, že svobodně pracuji s proporcemi. Figura je v mírně nadživotní velikosti, aby se s ní mohl člověk ztotožnit, aby byla vnímána jako živá. Speciální bude výběr textu z jeho tvorby, jeho živé slovo. To vzejde ze spolupráce s přáteli literáty.

Ostrava není Londýn, má i výrazně menší rozpočet než Brno, kde už monumentální sochy vznikají, třeba nová jezdecká socha Jošta z dílny Jaroslava Róny. Jak přesvědčit ostravské radní, aby dostali odvahu k vyhlášení soutěže na výraznou skulpturu věnovanou Janu Balabánovi?

Texty Jana Balabána jsou adaptovány na divadelních prknech v Praze, vzniká film na základě jeho povídek, je obsahem obrazů jeho bratra Daniela, malířky Hany Puchové i mých. Takto už mapujeme generaci umělců, která překročila padesátku a má své padlé stromy. Jak dlouho to ale trvá, než nazraje čas pro pořádný „pomník“ ve veřejném prostoru? Padesát, sto let, tři sta let? Až zemřou ti ostatní, ti, co ho znali? Žilové, Hruškové, Bendové… Až nikdo nebude moci dát autentické svědectví, co říkal, jak vypadal? Pracujme hned, aktuálně, v přítomnosti. Berme to jako radost, že se můžeme podílet na vyzdvižení někoho, koho si vážíme a koho nám můžou pro jeho poselství závidět. Buďme velkorysí a spojme síly.

Marek Pražák: Boží lano

Máte představu, kde by Balabánova socha mohla stát?

Když koncipuji sochu, tak vždy v souladu a v rezonanci s prostorem. Ano, místo už mám vyhlédnuté, zdokumentované, a do něj budu vsazovat model a vizualizaci. Je to v místě, kde bylo Jana Balabána možno často potkat.

Jaké nové sochy v českých a moravských městech vás v poslední době zaujaly? Nebo i jinde v Evropě.

Před měsícem jsem byl v Římě. Tam se pracuje s prostorem po tisíciletí dle pevného řádu, tak jak to má být. Když tam vznikne idea, vypracují záměr a pořádně a kvalitně jej realizují. Pak nemusí měnit podobu náměstí s kašnou či jiný veřejný prostor už po deseti nebo padesáti letech, protože funguje staletí. Ostravu budujeme pro Ostraváky, nikoli prvotně pro turisty nebo developery, kteří do Ostravy ani nikdy nepřijedou. Dejme prostor architektům, sochařům a designérům, které si pro ten účel vychováváme a platíme jim studia, jinak plýtváme prostředky. Tím jim dáme možnost vyrůst, nepromarníme jejich životy, vzdělání. A neodejdou.

Jen tak mimochodem, za zachráněným kostelem sv. Václava, padesát metrů od biskupství, stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Stojí tam nakloněná jako věž v Pise. Skulptura je téměř před rozpadem, a přitom je kulturní památkou. Kdo si toho všiml? Kolik takových soch Ostrava má?

Marek Pražák: Prázdniny

A co by na nápad, že bude zvěčněn monumentální sochou, řekl Jan Balabán?

Špatná otázka. To je jako se zeptat, jestli měl Balabán podepsanou plnou moc a souhlas od předloh svých literárních postav, zda o nich může psát. Á propós, pokud si vzpomínám, když psal o mých výstavách, žádné svolení po mně nežádal. S radostí mu to ze srdce oplatím.

Nestačila by zatím pamětní deska nebo busta na domě, v němž žil v centru Ostravy nebo později ve Vítkovicích?

Pamětní deska v místě narození, bydliště, významném místě pro dotyčného, je norma. Je to ten nejběžnější standart. V třeba Maďarsku je to běžná věc a obnovuje se tak paměť národa. V Ostravě je tomu jinak. Génius světové hudby Leoš Janáček, který v Ostravě zemřel, má v našem městě jedinou a polozapomenutou desku na nemocničním domě, kde zemřel. Na Hukvaldech super lišku, ale spíše jako atrakci, i když díky za ni, a plaketu na škole. Jeho busta před bývalou nemocnicí na Fifejdách byla přemístěna před novostavbu konzervatoře, což je z hlediska architektury chybně. Město ale zatím nevyužilo šanci vytvořit pro Janáčka velkorysé dílo. V srdci už měl dávno vyrůst důstojný památník, ne menší než Palackého památník v Praze. Spíš větší, protože Janáček je dnes ve světovém kontextu významnějším jménem. Kdy se toho dočkáme?

Minimálně pamětní desky už ale měly mít i zástupy dalších. To je dluh. Například po letci RAF, generálovi a hrdinovi z II. světové války Zdeňku Škarvadovi (zemřel v roce 2013) je v Porubě pojmenovaná škola. Zaplať Bůh, ale tím to končí? Pojmenování parků, škol a podobně skoro nic nestojí, nápis na škole, cedule. Kde jsou všichni ti slavní? V ostravských parcích zahrabáni pod zem, aby je nikdo neukradl?

Slov na ceduli si však skoro nikdo nevšimne. Proto jsou sochařská díla, aby se mělo oko o co opřít a dostalo v sekundě soubor informací. Aby se projevila harmonie lidské tvořivosti a inteligence (socha) v souladu spolu s harmonií prostoru (přírody parku), no a navzájem se násobily. Umění vizuální, hudební, scénické a literární má jako každá věda svá přesná pravidla a zákonitosti. K tomu, abychom krásu, harmonii a umění pochopili a vychutnali, je třeba vychovávat člověka od dětství. Je to stejné jako s biologií, fyzikou a klempířinou – dobře tyhle obory dělají jen odborníci. Jan Balabán to věděl, pro mě byl specialista na člověka, na lidskou duši. Na otázky o naší existenci.

Jeden z návrhů Marka Pražáka.

Co musí splňovat sochařské dílo v městském prostoru?  A proč jsou dnes některá města zaplevelena sochami, které na ta kritéria nedosáhnou?

Nemyslím si, že jsou města zaplevelena sochami. Bohužel. Kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že vznikají dobré a horší sochy, a že se s tím pracuje. S množstvím roste kvalita a zkušenosti tvůrců, a hlavně zadavatelů a vypisovatelů soutěží. To se neděje.

Jsou vůbec v dnešní době sochy a památníky důležité?

Z jakého důvodu vznikají a vnikala sochařská díla v dějinách lidstva? Vždy se jednalo o promyšlený záměr. Socha je klenotem, šperkem v prostoru. Tak jako středový briliant zasazený v bohatém šperku architektury v dekoltu matky Země.  Ze sochy se rozvíjí prostor, sokl, dlažba, na sochu navazuje architektura a socha na architekturu. Tak špatně, nekompetentně a bezmyšlenkovitě, jak se ve 21. století zachází s nebohým veřejným prostorem (a Ostrava je exemplárním případem) nemá v dějinách obdoby. Ty důvody, proč jezdíme z Ostravy do krásných měst a míst, jsou a budou navěky tytéž, je tam něco krásného, milého, neobvyklého, hodnotného, duchem naplněného, inteligentního. Ale poptávka v místě našeho rodiště po kráse, produchovnělosti, koncepčnosti přístupu, jasné dlouhodobé vizi, ta není. Ve škaredém, špinavém a nemocném městě nenaberete energii pro další život. Tam ji ztratíte. A maximálně se můžete ožrat.

A to je, bohužel, příklad Ostravy. Proto odchází tolik mladých lidí pryč, do krásnějších míst. Práce je tu neudrží, ani kavárny, ani ženy, ani kluby. Od podstaty touží lidský duch po něčem čistém a krásném. Jan Balabán také trpěl touto naší specifickou nekulturností. Ale pomohla mu poznat, jak je důležité být kultivovaný a vzdělaný.