S Natálií Pelcovou o připravované inscenaci Bonnie a Clyde ve Staré aréně, kde hraje hlavní roli

Ostravské publikum vás zatím moc nezná. Lze dohledat, že máte za sebou účinkování v inscenacích uváděných brněnským Studiem Paradox, což je instituce v mnohém si blízká se Starou arénou (a možná i pro vaše nejnovější působiště inspirativní), a podílela jste se na výpravě inscenace Humanity Upgrade. Jak vypadala vaše cesta k divadlu?

Byla trochu různorodá. Jsem z Karlových Varů. Tam jsem chodila do divadla, pro které můj taťka dělal plakáty. Ale vážně to pak začalo tím, že jsem na JAMU vystudovala dramatickou výchovu. Tak jsem se dostala k divadlu, které bylo vždy spíše mým koníčkem, a vydělávala jsem si normální prací. Učila jsem dramaťák.

Proč jste nešla studovat herectví nebo třeba scénografii, dramaturgii či režii?

Protože se mi obor dramatická výchova vždycky líbil. Učit děcka, to si člověk zkusí mnohem více věcí najednou. Protože když děláte divadlo s dětmi nebo s amatéry, tak děláte všechno včetně scénářů a režie.

Dramatická výchova je skvělý obor a lidí, kteří jsou k němu předurčení, je velmi málo. A je to jedna z nejdůležitějších disciplín ve světě divadla. Občas jsou k vidění výsledky práce nepoučených vedoucích dětských divadelních souborů, a bývá to dost děsivé…

Tak občas bývají k vidění děsivé věci i v profesionálním divadle…

To máte pravdu. Teď ale hrajete hlavní roli v Bonnie a Clyde. Určitě už máte za sebou jevištní zkušenost v pozici herečky…

Hrála jsme v inscenacích režírovaných Víťou Větrovcem v Brně. Ale můj největší divadelní zážitek je spojený s kočováním po Maroku a hraním divadla tam.

V Maroku? Kdy to bylo?

Před dvěma lety o prázdninách.

A co jste tam hráli?

Hráli jsme Tisíc a jednu noc. Šeherezádu.

V jakém jazyce?

V žádném.

Pohybové divadlo?

V podstatě ano. Bylo to hodně pohybové, a když tam občas bylo nějaké slovo, tak jsme si zjistili, jak to je v tom jazyce země, ve které jsme zrovna byli. Protože jsme to hráli i ve Španělsku.

Kolik vás bylo?

Osm herců, z toho jedna Španělka a jeden Turek.

Maroko sice není ta nejnebezpečnější destinace, ale přesto: neměli jste strach?

Já vůbec. Rodiče ano.

Co vás přivedlo do ostravské Staré arény?

To byla náhoda. Zúčastnila jsem se natáčení dokumentu o zlínském festivalu, kde jsem byla jako výtvarnice. Tam jsem se potkala se Zeno Václavíkem, zdejším principálem. A ten se zeptal, jestli bych nechtěla do Ostravy. V té době už jsem byla v Brně poněkud dlouho a cítila jsem jakousi nutnost změny. Tak jsem to vzala jako znamení a jsem tady.

Co má inscenace Bonnie a Clyde společného se slavným filmem?

Pouze inspiraci. Text celý napsal Víťa Větrovec spolu s naší dramaturgyní Karolínou Ondrovou, která studuje na JAMU.

A v čem je ta inspirace?

Je to o dvou mladých lidech, kteří se do sebe zamilují, je tam trochu ta road mowie a kriminální činnost. Té je tam hodně, ale všechno je přeneseno do téhle doby. Odehrává se to ve strašlivém zapadákově, ze kterého chce Bejb – nejmenuju se v tom Bonnie ale Bejb – ze kterého chce utéct pryč.

Jak staří jsou oba hrdinové ve hře?

Je jim sedmadvacet.

Co s Bejb máte jako Natálie Pelcová společného?

Hodně. Ten scénář vznikal v průběhu zkoušek a z povídání. No, má hodně společného. Jsem prostě nasraná.

Na co?

Na všechny kolem. Jsou to hrozní hajzlové.

Počkejte. To mluvíme teď o čem? O lidech kolem nás teď a tady?

No tak ne úplně doslova. (smích)

Tak co vás štve dneska ze všeho nejvíc?

Tak třeba nemám ráda hipstery a dýdžeje.

Hovořila jste o kriminálním pozadí hry. Myslíte si, že dnešní doba vede lidi ke kriminálnímu chování? K touze si do něčeho a do někoho střelit?

Jak to zkoušíme, tak mám docela podobné tendence. Víte, my jsme to nechtěli dělat tak, že jako bojujeme proti nějakému systému. Ale stejně to tam tak trochu je.

Občas jsme v médiích informováni o lidech, kteří jsou docela mladí a střílejí do lidí v zemi kde žijí, nebo jedou někam, kde se přidají k teroristům….

Tohle mám spojeno s migrační vlnou, ale mám pocit, že je to všechno uměle vytvářeno, že je uměle vytvářen strach a pocit, že musíme s někým bojovat, a dělají to politici, aby z toho něco vytěžili. Mluví se dokonce o nutnosti ozbrojování. Je mi to velice nepříjemné. Dokonce jsem teď četla o počítačové hře Modrá velryba, která prý vede k sebevraždám. No kde to proboha jsme? Ale není třeba mluvit o světě politiky a terorismu. Já vám řeknu historku: byla jsem teď v Brně v jednom sekáči. Potřebovala jsem koupit plyšáka do téhle naší inscenace. Ve výloze byl skvělý plyšák, který by se nám skvěle hodil. A ta prodavačka mi řekla ne. Tohle vám můžu prodat až třicátého. Já jí říkám, že hrajeme dvacátého třetího, ale jí to bylo jedno!  Já ji prosila na kolenou. Marně. Kdybych měla koule, tak vytáhnu pistoli a řeknu: – Krávo, beru.

Tak si do té paní teď střelte tím, že prozradíte obchod a čas, kdy to bylo.

Né, to né. Takhle daleko nejdu …

Vy jste lidumil! Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem…

No vidíte, tohle jsem si ani neuvědomila. Ale jak říkám, na tohle já nemám. V tom představení, tam si to můžu dovolit.

Takže divadlo je pro vás příležitost dělat to, co v normálním životě nemůžete?

Tak trochu ano.

Jiří Seydler, nový šéf opavské činohry, mi řekl, že divadlo je pro něj něčím, co má člověku zpříjemnit život. Pro vás také?

Určitě. Já jsem ale většinou tíhla k neprofesionálnímu divadlu. Pro mne to bylo něco víc než práce. Byla to pro mne vždy příležitost k tomu něco říct, sdělovat lidem. Takhle hluboce.(smích). Já jdu vždy do hloubky…

Když to shrnu, tak vaše Bejb dává najevo, co se jí nelíbí.

Jo. Hlavně pitomost a blbost – ty se jí opravdu nelíbí.