2017: Ostravská odysea aneb Janáčkova filharmonie se s dirigentem Kamdzhalovem téměř dotkla vesmíru

Blízká setkání třetího druhu. Máte někdy pocit, že za fyzickým obalem našeho těla se nachází něco nehmotného? Něco, co nic neváží, nejde změřit, nelze spatřit, ale přesto je? Podobný pocit vyvstane, když uslyšíte Atmosféry (1961) maďarského hudebního vynálezce György Sándora Ligetiho. Atribut „vynálezce“ u něj není v žádném případě náhodný. Tento skladatel za svůj život stačil v hudbě objevit tolik nových cest, že se o jejich prošlapání můžeme snažit ještě mnoho let. Filmový vizionář Stanley Kubrick skladbu využil v kultovním scifi 2001: Vesmírná odysea.

Atmosféry na mne zapůsobily s obrovskou sugestivitou nejen svou oblačně zhuštěnou strukturou, ale téměř s relaxačním účinem. Yordan Kamdzhalov od prvních tónů tvaroval skladbu s velkou dovedností. Skupenství tónů se šířilo prostorem jako plynný obal planety, pozorná koncentrace a bezvadné výkony filharmoniků podnítily nevšední témbrový háv, který v závěru Kamdzhalov dovedl do kontemplace svým klidným a rozvážným zakončením.

Yordan Kamdzhalov během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Atmosféra nazrála k sólovému výkonu, pod který se podepsal pianista Joseph Moog. Pianista, jehož kariéra rok co rok raketově stoupá. Třicetiletý chlapík v Ostravě představil skladbu, která patří mezi klavírními koncerty k popelkám, jež stále ještě přebírají hrách. Koncert pro klavír a orchestr č. 4 d moll op. 70 (1864) Antona Grigorijeviče Rubinštejna není příliš známým dílem, stejně jako dnes si už málokdo vzpomene na jednu z dvaceti oper tohoto fenomenálního ruského pianisty a skladatele, který převzal pomyslnou štafetu geniální interpretace po Franzi Lisztovi a jako klavírista si vydobyl uznání celého světa od Ameriky po Asii.

Joseph Moog během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

No dobrá. Pochval bylo už celkem dost, ptáte se, proč tedy právě Rubinštejnův koncert? Jestli není pouze snůškou brilantních technických eskamotáží? Vířením prstů po klaviatuře? Pravdou je, že interpretačně nesmírně obtížných pasáží se v tomto koncertu nachází přehršel. Ale současně je zapotřebí jedním dechem dodat, že stejně významný prostor Rubinštejn vyhradil tomu podstatnému: hudební myšlence a jejímu zpracování. A v tom se ukázal jako mistr, jenž snese srovnání s koncerty Johanessa Brahmse či Petra Iljiče Čajkovského. Ať už se jednalo o vzrušené téma první věty, konejšivé melodie věty druhé či výbušné, taneční reje věty třetí, ve všem bylo možné zaslechnout svrchované kompoziční mistrovství, soustředěnost, uměřenost proporcí a skvěle vystavěnou gradaci.

Joseph Moog během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Joseph Moog byl Rubinštejnovi zdatným sekundantem. Ostří jeho hry bylo místy možná příliš břitké, strohé a střízlivé. Jakoby se zdráhal propůjčit svému umění jemnější tónovou barevnost a delikátnější uměřenost v dynamice lyrických hudebních témat. Naopak, v částech, kde převládala progresivita, harmonická mobilita a virtuózní aspekty, Moog kraloval. Jeho interpretace byla mužná, asertivní, možná jí však trochu chyběl rozevlátější líc. To jsou však jen drobečky z půjčovny duší, jak přesně pravil kdysi dávno herec Vlastimil Brodský. Ten pravý, řemeslně chutný chléb Joseph Moog upekl dokonale. Dosvědčil to jeho přídavek v podobě Pastorale D dur Domenica Scarlattiho. I ten Moog ztvárnil nečekaně osobitě s tempovými změnami a jiskřivě přesnou ornamentikou melodických ozdob. Možná by nad tempovým kolísáním někteří znalci barokní interpretace ohrnovali nos a stříhali ušima. V sále Domu kultury však vzbudila i tato Moogova kreace velký ohlas, protože byla neodbytně svá. Dobrý interpret nikdy netvoří kopii. Vždy se musí projektovat do hudební skladby s cílem najít sám sebe. Joseph Moog to dokázal.

Yordan Kamdzhalov během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Poslední skladbou byly Obrázky z výstavy (1874) Modesta Petroviče Musorgského. Dílo vzniklo původně pro klavír inspirováno obrazy skladatelova přítele Hartmana. V osudu obou přátel jsou zřejmé paralely: boj za vlastní i národní výraz, za místo na slunci, překotný životní styl, který dovádí malíře Hartmana v třiatřiceti letech se zničeným srdcem na práh smrti. Musorgskij se premiéry svých Obrázků už nedožil. V roce 1922 vytvořil francouzský skladatel s baskickými kořeny Maurice Ravel instrumentaci této skladby s dokonalou psychologickou výstižností a barevností.

Yordan Kamdzhalov během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Úvodní Promenáda je jakousi šifrou, která se promítá do celého díla v různých psychologických obměnách. Velkolepá, slavnostní melodie vyrůstající z lidové písně zazněla s překrásnou intonací nejprve v trubce. Myšlenka se proměňuje, druhá promenáda je měkčí, tklivou zpovědí lesního rohu s dřevy. Starý hrad překvapuje využitím altového saxofonu, Bydlo srazilo do sedadel neúprosnou harmonickou naléhavostí. Tanec kuřátek ve skořápkách ukázal Musorgského geniální stylizaci pohybu v trylcích, rytmickém pulzu a pronikavě moderní harmonii. Velká brána kyjevská inspirována Hartmanovým architektonickým návrhem završila dílo jako variační vyvrcholení mysteriózního charakteru. A bylo to završení velkolepé, až mráz poléval záda mrazivým jiskřením.

Yordan Kamdzhalov při děkovačce. (Foto: Ivan Korč)

Janáčkova filharmonie zahrála báječně. Vše vyznělo, až na pár drobností, s precizní artikulační jistotou. Výborná bicí sekce dodala dílu neuvěřitelnou energii a razanci. Pizzicata smyčců, staccata dřev, flétnové tremola, vše bylo zřetelně průzračné. Dirigent Kamdzhalov projevil velkou erudici, působil nesmírně sympaticky, skromně a zdálo se, že filharmoniky to pod jeho vedením skutečně baví. Koncert se může zařadit k dosavadním vrcholům sezóny.

Recenze je psána z pátečního koncertu