Vraťme se ke kráse dětských snů. Zdařilé taneční představení Snílci po tom velmi hlasitě volá

Publikum, které do posledního místa zaplnilo velký sál Cooltouru, zhlédlo ve čtvrtek program rozdělený do dvou částí. V první části před přestávkou to byla předpremiéra inscenace Carpet Diem. Premiéra byla ohlášena na květen a nynější představení bylo uvedeno slovy o projektu ve fázi rozpracování a dokončování.

Ukázka z Carpet Diem. (Foto: Petr Kiška)

Po přestávce došlo na premiéru Snílků. Pod choreografií je podepsána Anna Jirmanová, absolventka konzervatoře Taneční centrum Praha, která dále studovala choreografii na pražské HAMU a další zkušenosti získala v angažmá ve španělském souboru Dantzaz v San Sebastianu a ve švédském souboru Norrdans. Světelný design je dílem Pavla Vitta, zvuk má na starosti Ondřej Pavlica. Účikujícími jsou Tereza Cigánková, Katarzyna Kavka, Lucvie Kovářová, Valerie Osipkina, Eva Štěpandová a Vít Hofmann.

V setmělém prostoru sedí v jednom koutě na zemi chlapec a komunikuje se svým notebookem. Scéna je postupně nasvícena a v prostoru se objevuje další postava. Marně se do chlapcovy pozornosti a vědomí snaží dostat první z pětice dívek – nejde však o kontakt mezi dívkou a chlapcem, dvěma lidskými tvory opačného pohlaví. To tady nehraje žádnou roli. A pokud přece jen ano, pak takovou, že chlapec reprezentuje dospělou, prozaickou a snů zbavenu část lidstva (nejde však o muže jako takové), a dívky ztělesňují dětský svět krásných snů.

Z premiéry Snilků. (Foto: Petr Kiška)

Po marném boji o pozornost to první sen (snílek) vzdává. Chlapec přistupuje k zrcadlu a vidí svůj obraz. Něco však není v pořádku. Jsem to já? Nejsem to já? Co je to se mnou? Co se mi snaží říci ozvěny v mé duši, v paměti a v srdci? Všechna tato sdělení jsou prostřednictvím pohybových a tanečních prvků Vítem Hofmannem prezentována naprosto srozumitelně.

V následujícím obraze se za zrcadlem objevuje dívka. A promlouvá lidským hlasem, snaží se připomenout, že se přece znají. V této části je jistá rezerva v mluvním projevu tanečnice. Po jejím vystoupení ze světa za zrcadlem se k ní ze všech stran přidávají ostatní postavy snílků.

Další prozrazování děje by bylo ke škodě věci, neboť inscenace, která zcela jistě bude mít řadu repríz a bude se těšit velkému zájmu publika vyhledávajícího žánr pohybového divadla, si zaslouží jistou dávku tajemství pro každého, kdo usedne do hlediště.

Z premiéry Snilků. (Foto: Petr Kiška)

Velmi důležitá je režijní práce s rekvizitami a také výtvarná složka obsahující zohlednění žádoucí barevnosti scény jako takové i bohatosti jednotlivých, význam nesoucích rekvizit. Choreografka Anna Jirmanová (a snad i autorka scénáře a režisérka v jedné osobě, což ovšem v programu uvedeno není a lze se tedy takto jen domnívat) důmyslně pracuje i s rozdělením děje do mizanscén v prostoru.

Ve scénickém jazyce Snílků dominuje hravost. Je nejen tematickým prvkem hlavní důležitosti, ale i hlavním interpretačním prostředkem. Stejně jako Vít Hofmann, tak i představitelky dalších snílků prokazují vysoce zvládnutou řeč těla, projev emocí prostřednictvím pohybu, gesta i mimiky.

Z premiéry Snilků. (Foto: Petr Kiška)

Velmi důležitá je hudba – místy drsná, studená, přecházející postupně v jemnou, něžnou a hladivou. Využívá nejrůznějších žánrů, od elektroniky až po orchestrální swing. V obsahu pak nechybí zmínka o nemoci dnešního světa – podléhání moderním komunikačním technologiím, které však zabíjejí schopnost skutečné mezilidské komunikace i komunikace člověka se sebou samotným.

Inscenace Snílci je nositelem velmi aktuálního tématu. Lze si jen přát, aby ti, co odejdou z představení, našli znova schopnost vrátit se do svých dětských snů. Do světa oblíbených knih a hraček, k těm krásným vzpomínkám na chvíle ničím nezkaleného dětství a ke způsobu vidění světa v celé jeho bohatosti a kráse.