Kateřina Krejčí: Jako herečka potřebuji znát představu režiséra. Pak teprve můžu nabízet

Věříte na astrologii?

Tak doslova úplně asi ne, ale něco možná…

Protože já bych se vás rád zeptal, ve kterém znamení jste se narodila.

Já jsem přišla na svět v Blížencích.

A myslíte si, že jste extrovertka, nebo introvertka?

No právě.  To jsou ti Blíženci, se zadkem na dvou židlích. Někdy se to projevuje jakože extrovertně, někdy naprosto introvertně a pochybovačně o sobě.

Ptám se naprosto záměrně. Protože když jsem se připravoval na rozhovor s vámi a podíval jsem se na rozhovor, který máte vyvěšený na webu divadla, tak jsem si řekl: Tohle je výstraha. Jednoslabičné odpovědi, případně velmi stručné, to je noční můra každého novináře. Adeptům novinařiny může ten rozhovor opravdu sloužit jako varovný s tím, že dopředu říká: Tak tady se moc nedozvím.

Ale to máte i v talk show pana Šípa. Ten když tam dostane podobného partnera pro povídání, tak je z toho masakr.

Na druhou stranu je to ovšem pro každého, kdo poskytuje rozhovor věc naprosto oprávněná. Tady mě máte a ptejte se, a je to na vás – to si můžete klidně myslet i dnes. Takže když dovolíte, navážu na jednu z vašich stručných odpovědí na otázku o režisérech, kteří vás ovlivnili, na které vzpomínáte, se kterými ráda pracujete. Máte tam jen výčet několika jmen a mezi nimi Jana Mikuláška. Až na jednu větu bez komentáře. Co vás na práci s ním zaujalo nejvíce? A v čem byly rozdíly mezi jeho prací a prací jiných režisérů?

Ty rozdíly byly diametrální. Než jsme se blíže poznali, než jsme k sobě s Honzou Mikuláškem přišli, tak já jsem vlastně skoro celou sezónu nehrála. Tak jsem si říkala: – Tady ten pán mne asi nikdy nepřijme a neobsadí. Na konci sezóny pak dělal Tři sestry. A on mne přehlížel jako krajinu. Nevím, v čem to bylo.

To se někdy stává…

Ale najednou jako by se něco stalo a vzniklo mezi námi porozumění. Já jsem hrála chůvu Anfisu. Byla předváděcí zkouška s kostýmy, já tam stála v tom jejím příšerném kostýmu, pak jsem chodila sem a tam a pan Mikulášek přišel ke mně a povídá: – Můžu s váma na chvilku mluvit? Odpověděla jsem: – Já bych byla strašně ráda …. A on povídá: – Já bych si tu Anfisu představoval tak a tak a tak… Celou noc jsem nespala. Všechno mi to šrotovalo v hlavě, ale najednou jsem mu začínala rozumět. A když skončila zkouška, pan Mikulášek přišel a povídá: – Vy jste mě velice překvapila, protože jste naprosto pochopila, co po vás chci. A od té doby mne začal obsazovat. Víte, on je velmi introvertní, velmi zvláštní a složitý člověk. Ale snad si to mohu dovolit říci: Já mu prostě rozumím.

Z inscenace Tři sestry. (Foto: Archiv Divadla Petra Bezruče)

Na kolik je Jan Mikulášek režisér, který má už dopředu úplně jasno, a tvaruje si jen herce do své představy o inscenaci?

On má představu o tom, jaký titul a jak chce dělat. A všechno jsou to jím upravované věci. Ať už mluvíme o Evženu Oněginovi nebo o Shakespearovi na Hlubině. On něco vidí, má jistou vizi. A druhý den teba přijde s něčím úplně novým. A vy vidíte, že asi celou noc nespal. A tak třeba i opakovaně začínáte znova a znova od nuly. Nechápu, jak je to možné, ale on dovede tu věc vždy ke zdárnému konci. Dělala jsem s ním Orwellovo 1984. V té době jsem si říkala, že už mne nikdy nic těžšího na jevišti nepotká. Ten text, to je skoro politologická encyklopedie, tedy to, co já tam říkám. A zvládli jsme to a dodnes se to hraje. K dnešnímu dni to má sedmdesát osm repríz. A pak jsme začali dělat Větrnou hůrku. My jsme stáli všichni vzadu u zdi, všichni úplně zaražení. Říkala jsem Marečkovi Cpinovi, scénografovi: – My jsme přece udělali tu Orwellovu osmdesátčtyřku, tak strašně složitou věc, tak proč nám tady tohle pořád nejde? To vám byla tak strašně těžká práce! A nakonec je z toho krásné představení.

Pracovala jste několik let s panem režisérem Josefem Janíkem. O něm se říkalo, že dával velký prostor hercům, ale také že občas předehrával, jak tu kterou postavu vidí, ale nebyl příliš dobrým hercem …

Náš milovaný krásný dědeček, pan režisér Janík! No, ale ještě k Honzovi Mikuláškovi: U něho se tvoří až do premiéry. Ještě na generálkách se věci mění. A co se pana Janíka týká, tak samozřejmě každý režisér chce, aby mu herec nabízel svoje vidění postavy, ale náš pan Janík nás vedl a tu cestičku ukazoval. Někdy to bylo opravdu komické, když předehrával. To Janusz Klimsza, se kterým jsme teď udělali Krásku z Leenane, to je režisér a zároveň vynikající herec. Ale zkoušení s panem Janíkem, to bylo jako když za šest týdnů prožijete šest let na konzervatoři. Jak on dokázal pracovat a zároveň nás učit! Jeho práce s hercem, to byla škola. Naprosto nesnáším režiséry, kteří přijdou a řeknou: – Dělejte si co chcete. Kdybych to měla ráda, tak založím divadlo jednoho herce, sama si vybírám hry, sama sobě jsem dramaturgem a režisérem. Ale to já neumím. Obdivuji lidi, kteří to umí. Já potřebuji znát představu pana režiséra. Pak teprve jsem schopna nabízet.

Z inscenace Čekání na Godota. (Foto: Tomáš Ruta)

Ve výčtu vašich velmi úspěšných rolí je postava Pozza z Čekání na Godota v režii Štěpána Pácla. Také se to pořád hraje. Když jsem si poprvé četl tuhle hru, dlouho jsem přemýšlel, o jakou postavu se vlastně jedná. Kdo tedy je ten váš Pozzo?

Nemám ráda žánr absurdního dramatu. V podstatě mu nerozumím. Já mám ráda přehledný příběh na jevišti. Říkala jsem tehdy panu režiséru Páclovi: Já tohle neumím dělat. Je mi to dokonce proti srsti. On si ale stál za svým, také měl svoji vizi a stalo se to pro mne jistou výzvou. Mám kamarádku herečku Petru Jindrovou, byla u nás v angažmá, pak odešla do Prahy a dnes se věnuje hlavně dabingu. Když jsme jeli s Godotem do Prahy do Celetné, zvala jsem ji, a ona nechtěla. Že tu hru viděla v Národním divadle a že z ní musela odejít, že ji to nebaví a tak. Ale nakonec si dala říct, povídala: – No když v tom hraješ ty a Bertík Lichý…, a nakonec se jí to velmi líbilo. Byla nadšená.

Tak kdo je tedy ten váš Pozzo?

Myslím si, že je to velmi osamělý člověk, který se nudí, proto dělá domýšlivého namyšlence, je to citový vyděrač a chce si podmaňovat lidi. Takhle tu postavu vidím. A je to strašný sobec. A hraje si na něco, co není.

Ano, je to obdivuhodné, ale to všechno jste do této postavy dostala. Když jsem vás viděl Pozza hrát, vnímal jsem ještě jeden rozměr: On je to vlastně pán, dá se říci šlechtic, měl by spravovat své panství a starat se o pohodu v životě svých lidí, ale on to vůbec nedělá! Jakoby Beckett napsal postavu vládce, který vůbec neumí a ani nemůže umět vládnout…

Ano, to tam také je. A takoví vládci být nemají.

Proto tuhle inscenaci Divadla Petra Bezruče vnímám dokonce jako částečně politické divadlo. Ne nějaké plakátové, prvoplánové politické divadlo, ale promyšlené, dotýkající se reality, ve které žijeme. Vám se takové divadlo líbí?

Ano. Když se vracím k Honzovi Mikuláškovi a tomu našemu Orwellovi, tak my už tu hru hrajeme sedmou sezónu. Já vím, že lidé se dnes chtějí hlavně bavit, že mají rádi komedie, ale tohle představení je už sedm let pořád vyprodané a je to politické divadlo, kde se není čemu zasmát. Je to varovný zdvižený prst a pořád je to strašně aktuální. Možná stále více aktuálnější. Kam se můžeme dostat s Velkým bratrem v zádech, co a kdo nás ovládá…

S Markétou Harokovou ve hře Kráska z Leenane. (Foto: L. Horký)

Co vás štve na dnešním světě?

Jejda, to je na dlouhé povídání. A je i hodně věcí, které mne těší. Netěší mne to, že jsme čím dál tím více závislí na penězích. A bezohlednost: kdo má dneska doma dítě, psa a ještě není úplně zdravý, tak to je pro mnohé zlatý důl, na kterém se hodně dá vydělat. Zdraví lidí i zvířat je asi ten největší byznys. Sobectví, to tady taky panuje.

A co vás těší?

Paradoxně, vzhledem k minulé odpovědi, je to úroveň našeho zdravotnictví. Protože mám po ne zcela snadné operaci páteře a můžu dále hrát. Navíc se nám v rodině předčasně narodila moje vnučka a lékaři ji dokázali z osmisetgramového tvorečka vypiplat v nádherné děcko. Zázrak. Navíc, jak jsem byla v posledních letech ve vzdálených zemích, tak vidím, jak si tady doma neuvěřitelně žijeme. Je tady blahobyt. Je tady voda. Zatím. Jezdí tady městská hromadná doprava. Pro nás jsou to naprosto běžné věci, ale pro mnohé země nepředstavitelné.

Poslední otázka: Ve hře Kráska z Leenane Martina McDonagha v režii Janusze Klimszy hrajete matku Meg. Kdo to je Mag?

Ta hra je výborná. Je to o dvojici nešťastných žen, dcery a matky. Hraju stárnoucí matku Mag, která se bojí samoty.

Já jsem vás viděl na premiéře a přiznám se: Mag občas na mne působila mnohem mladistvěji než stará nemohoucí žena …

Já si myslím, že ona je to taková potvora, že i ten svůj skutečný zdravotní stav tají a tu nemohoucnost, pomocí které vydírá vlastní dceru, jen hraje. A tak když se ocitne v nějaké situaci na jevišti sama nebo když se přestane úplně ovládat, tak se prozradí.