Zemřel Jaroslav Žila (1961-2017). Básník píšící tesařskou tužkou, Ostravák i horal

Tak odvážně odchází jen horal. A básník a prozaik Jaroslav Žila si v sobě celý život nesl karpatský vzdor zděděný po předcích z beskydské Morávky. Snad až partyzánskou hrdost, však také často vzpomínal na štrapáce předků, kteří vedli za války různou formu odboje proti polské a následně německé okupaci. Od letošního ledna vedl Žila boj s jednou z nejzákeřnějších forem rakoviny, přesto nepropadal bolestínství.

Tak statečně se loučí jen ten, kdo „píše básně tesařskou tužkou“, jak někdy Žila charakterizoval princip své básnické tvorby. Vždycky toužil psát s jakousi cílenou zemitostí, aby se nezpronevěřil beskydské půdě, a stejně přirozeně čelil i zprávě lékařů, která ho s neúprosností vlastní vědě informovala o konečnosti pobytu na světě vezdejším. Krutému sdělení, v němž bylo téměř uvedeno i datum úmrtí.

Tak směle se dokáže smrti podívat do očí jen ten, kdo ví, že když v beskydském lese porazí padesátiletý buk, je to sice jistá forma konce, ale trám z toho dřeva může držet střechu na roubence i dalších dvě stě let. „Co jsem chtěl, to jsem udělal,“ několikrát Žila prohlásil v poslední době nad svým básnickým a prozaickým dílem. Jistěže, mohl toho napsat ještě spoustu, ale postaven před osud mu podal ruku. Nelitoval se, a sám své dílo uzavřel.

Tak srdečně a zmužile se na konci své cesty umí s přáteli setkávat jen ten, kdo umí odpouštět. Z beskydských krčem i z ostravských harend znal dobře i ty chvíle, kdy se největší kamarádi chytají pod krkem a vytahují nože, ale za pár dnů (nebo i roků) si dokážou odpustit.

Kdo jste ho znali, ale neměli jste možnost se s ním potkat v minulých měsících, vězte, že na vás myslel a loučil se i s vámi. A také se všemi čtenáři, kterým věnoval své verše. Krásné básně psané nejen tesařskou tužkou, ale i holí do prachového sněhu, aby si je mohl číst i vítr.

Jaroslav Žila (1961–2017) se narodil v Ostravě. Vystudoval pedagogickou fakultu v Olomouci a celý život učil na speciální škole v Ostravě-Mariánských Horách. Je autorem čtyř básnických sbírek Drápy kamenů (1994), Nejstarší žena vsi (2000), Tereza a jiné texty (2003), V hrudi pták (2010) a povídkové knížky Nikdo tady není (2017). V roce 1995 doprovázely jeho texty fotografie Viktora Koláře v mimořádné knize Ostrava – Obležené město, kterou politická reprezentace odmítla. Je také autorem řady textů, které zhudebnila ostravská skupina Kazachstán.

Poslední rozloučení s Jaroslavem Žilou se bude konat ve středu 19. dubna ve 14.00 v obřadní síni v Ostravě-Vítkovicích (Závodní 758/78).