Archikultura 2017. Navrhněte, co postavit místo Německého domu. A obhajte to na tribuně

Festivalový předkrm se odehrál už v pondělí ve Výstavní síni Sokolská 26 a Industrial Gallery. Hlavní chod se podával v úterý v Domě umění a zákusek bude až do konce dubna tvořit proluka v centru Ostravy, na níž stával Německý dům. Ten museli po druhé světové válce rozebrat ostravští Němci, a to do poslední cihly. Pak je čekal odsun.

Německý sochař a malíř Reinhard Roy vystavuje ve Výstavní síni Sokolská 26 i sousoší, které v roce 2007 vytvořil pro německého prezidenta Horsta Köhlera. To bylo v roce 2007, časem se ale dílo z prezidentské vily Bellevue přesunulo do bavorského města Rehau, no a teď ho kurátor Milan Weber představuje v hlavním sále nestarší ostravské porevoluční galerie.

Reinhard Roy na Sokolské 26. (Foto: Ivan Mottýl)

„Roy se věnuje geometrické abstrakci. Výchozím prvkem jeho tvorby je bod nebo tečka, kterou dále variuje na všechny možné způsoby,“ říká za pořadatele festivalu Archikultura 2017 Jaroslav Němec. Kurátor Milan Weber je přitom velkým ctitelem právě geometrické abstrakce. Loni třeba vystavoval díla rakouské umělkyně Esther Stocker a předloni představil maďarského klasika Istvána Haásze, tedy výtvarníky zcela ponořené do nekonečné vizuální hry s geometrickými formami.

Reinhard Roy na Sokolské 26. (Foto: Ivan Mottýl)

Ústřední „prezidentský“ dvojdílný objekt Reinharda Roye byl svého času chápán jako symbol sjednocení Německa, neboť oba díly skulptury do sebe zapadají. Ale možná je všechno jinak, vystavené objekty a obrazy totiž nemají názvy a katalogový list vydaný k expozici přináší jen obecný text o umělci z pera kunsthistorika Eugena Gomringera z roku 2011. Je to na fantazii diváka, a tady na hranicích Moravské a Slezské Ostravy lze dílo chápat třeba i jako symboliku „velké Ostravy“, neboť obě města napřed žila zcela odděleně. Ta slezská severní část je starší než jižní moravská a původně dokonce patřila k polskému středověkému státu.

Reinhard Roy v Industrial Gallery. (Foto: Ivan Mottýl)

Drobnější artefakty a obrazy představuje Roy od pondělí i v Industrial Gallery v Zahradní ulici. Vtipná je instalace jednoho jeho objektu pod mřížkou vzduchotechniky, což je sympatické setkání geometrických forem, které jsou uměním i všední realitou. V Industrial Gallery také divák nejlépe pochopí, proč si Roye vybrali pořadatelé Archikultury 2017. Vystavené umělcovy skici, obrazy i objekty tvoří jakýsi architektonický ateliér. Architektura je velmi blízká i ostravskému intermediálnímu umělci Marku Pražákovi, takže to není náhoda, že celá Royova expozice v Zahradní ulici připomíná Pražákův ateliér v nedaleké Nádražní třídě.

A to už jsme v Domě umění. Dolní velký sál patří od úterý tchajwanské architektuře, konkrétně zde vystavuje Šeng-Jüan Chuang (1963), absolvent architektury na Tunghaiské univerzitě i na Yale University ve Spojených státech amerických. „Práce jeho architektonického studia získávají mnoho mezinárodních ocenění,“ bylo zdůrazněno na vernisáži.

Šeng-Jüan Chuang v Domě umění. (Foto: Ivan Mottýl)

Knihkupectví, mimoúrovňové dálniční křižovatky, vodní příkopy, parky, domy… Inspirující katalog staveb Šeng-Jüan Chuanga, který společně s modely tvoří expozici v Domě umění, nadchne i trochu rozpláče. Prvotní radost z unikátních architektonických realizací se totiž pomalu vytrácí, a to v přímé úměře s tím, jak moc si návštěvník Domu umění stačí uvědomovat, jak chabou architektonickou proměnou prošla Ostrava po roce 1989. Ještě, že nám Chuangova architektonická kancelář dává jednu podstatnou radu. Jeho životní filozofie totiž zní: „Smysl pro humor“.

Šeng-Jüan Chuang a jedna z jeho realizací. (Foto: GVU Ostrava)

Podobně smutně odchází divák i z prohlídky Kabinetu architektury, což je název malého sálu v přízemí Domu umění. Finský architekt Alvar Aalto (1898–1976) totiž dokázal fascinujícím způsobem propojit tradiční japonskou architekturu a finské lidové stavebnictví. Tak jako kdysi Dušan Jurkovič propletl valašskou architekturu a secesi, dnes ale podobně odvážná propojení v Moravskoslezském kraji moc nevidíme.

Alvar Aalto v Domě umění.

„Aaltova díla dokládají jeho schopnost vyslovovat se metaforicky k přírodě a vnímat požadavky lidských smyslů při interpretaci vytříbeného estetismu japonské architektury a forem finských lidových staveb,“ zaznělo při otevření výstavy. Jinak řečeno, Aalto je básník spojující haiku s finským národním eposem Kalevalou. V Ostravě se o něco podobného alespoň pokouší Josef Pleskot v Dolní oblasti, který předválečný industriál splétá s osobitým neofunkcionalismem.

Součástí přehlídky Archikultura je i Festival pro náměstí v centru Ostravy. „Na Náměstí Edvarda Beneše v místě bývalého Německého domu vyrostla intervence architekta Adama Wlazela a Kateřiny Vídenové, kterou postupně oživíme nejrůznějšími kulturními akcemi,“ vysvětluje za organizátory Archikultury Tadeáš Goryczka. Až do konce dubna může kdokoliv přispěchat i s nápadem nové architektonické tváře náměstí.

Tribuna na náměstí E. Beneše. (Foto: Ivan Mottýl)

Intervenci architekta Adama Wlazela a Kateřiny Vídenové tvoří kopie podstavce protějšího komunistického Památníku revolučních boj. Tento objekt tvoří jakousi tribunu, dočasný ostravský Hyde Park. Za řečnický pult se přitom může postavit kdokoliv z veřejnosti a předvést kulturní výstup, lamentaci, něco přečíst či si zazpívat. „Prostě cokoliv, co přinese okamžitá inspirace,“ vybízejí organizátoři. Především lze ale z tribuny hájit své představy o nové podobě dnešní tristní podoby náměstí. Zachovat chátrající Ostravici? Zbourat ji? Postavit znova Německý dům? Přestavět hotel Imperial? Vztyčit v prostoru monumentální sochu Jana Balabána? Vyslovit je možno cokoliv…

*

Archikultura 2017. Výstava ve Výstavní síni Sokolská 26 potrvá do 19. května, v Industrial Gallery do 12. května a v Domě umění až do 4. června 2017.