Ředitelka festivalu Kino na hranici: Věřím, že filmy můžou změnit myšlení lidí

Šéfujete největší přehlídce nových filmů středoevropské kinematografie v České i Polské republice. Diváci na ni přijíždějí se záměrem vidět to nejlepší ze středoevropského filmu na jednom místě. Letos už to bude po devatenácté. Je to pro vás velká zodpovědnost?

Cítím velkou zodpovědnost, chtěla bych, aby vše šlapalo jak má. Naštěstí jsme tým, a tak se mohu spolehnout například na dva umělecké ředitele. Jsou jimi za Polsko Łukasz Maciejewski a za Česko Martin Novosad. Koncepce se ustálila už před mnoha lety a je neměnná. Vyrůstala jsem v pohraničí a přitom hranice nemám ráda. Rozdělují nás, ale my chceme spojovat. Náš divák ví, proč k nám přijíždí a z jaké části Evropy filmy uvidí. Ví o tom, že mu nabídneme retrospektivy, tematické cykly a novinky. Pro letošní ročník jsme si této specifické tváře Kina na hranici vědomi ještě více než kdy jindy. Náš program je přitom tak rozmanitý a bohatě nabitý energií jako náš plakát. Bezpochyby se letošní novinkou stane rekordní počet filmových předpremiér, které diváci milují. V podstatě mohu říci, že se 19. ročník Kina na hranici nebude o mnoho lišit od předchozích, přesto věřím, že bude tím nejlepším.

Jak je na tom současná polská kinematografie? Máte z čeho vybírat, anebo spíše zvažujete, co raději neuvádět?

Podle mého mínění je na tom o dost lépe než česká, přitom dříve to bylo naopak, české filmy byly natolik vyhledávané, až se z nich Polákům zatočila hlava. Po nové vlně jste měli celou další generaci vynikajících tvůrců. Svěrák, Zelenka, Ondříček, Hřebejk. Jenže se změnili. Myslím si, ačkoliv upřednostňuji rozvoj osobnosti a hledání nových témat, že české kino je v krizi. Ale abych se vrátila k otázce, tak ano, jistěže máme z čeho vybírat. Mám na mysli novinky, které jsou podstatnou součástí programu. V Polsku nastala dobrá léta, točí se u nás hodně zajímavých snímků. Velmi mě to těší a byla bych ráda, kdyby se český divák nyní díval s nadšením naším směrem, stejně jako když jsme se kdysi dívali, a stále díváme, my vaším směrem.

A co slovenská a maďarská kinematografie, které zůstávají trochu ve stínu? Objevují se v ní jednoznačně divácky přitažlivé snímky?

Náš divák se s chutí podívá i na slovenské a maďarské filmy. Přitom, patrně pod přílišným soustředěním se na trojúhelník Polsko-Čechy-Slovensko, jsme nenašli žádného maďarského partnera, který by nám pomohl. Proto jde vždy spíše jen o maďarský akcent. Naopak v případě Slováků nesouhlasím, že bychom nechávali jejich kinematografii ve stínu. Pokaždé se snažíme, aby jim patřila jedna třetina programu. Samozřejmě letos je těchto filmů o něco méně.

Proč?

Poprvé za dlouhá léta jsme nezískali dotaci z Visegrádského fondu, takže nemáme žádné slovenské peníze. Za ty české nebo polské tak promujeme slovenskou kinematografii. Proto místo dvou slovenských retrospektiv máme jen jednu, ale jak úžasnou – filmy s Milanem Lasicou, který bude rovněž naším hostem. Některé slovenské filmy se také objeví v tematických cyklech. Bohužel několik novinek, které jsme chtěli, se nám nepodařilo získat.

Existují filmy, které byste rádi uvedli, a přitom se to z nějakých důvodů nepodařilo? Anebo naopak máte v nabídce tituly, které uvedete v mimořádné premiéře nebo předpremiéře dříve, než vůbec vstoupí do kin?

V podstatě vše, co jsme chtěli, jsme dostali. Nejvíce hrdí jsme na zahajovací film. Jsou to Zwierzęta od Grega Zglinského. Měl velký ohlas na festivalu v Berlíně a tady to bude jeho první festivalové promítání v Polsku. Pozoruhodný je také snímek Rafaela Kapelińskiego Butterfly Kisses (získal Křišťálového medvěda na MFF  v Berlíně). V předpremiéře uvedeme také  filmy Szatan kazał tańczyć Katarzyny Rosłaniecové, Miłości w mieście ogrodów a Powrót giganta Adama Sikory (kameramana oceněného Českým lvem za drama Já, Olga Hepnarová), Wspomnienie lata od Adama Guzińského a ještě několik dalších. Poláci se již nemohou dočkat nových českých a slovenských filmů. Vím, že si považují Bohdana Slámy a líbí se jim filmy Tomáše Vorla. Sázím také na to, že velkému zájmu  polských diváků se bude těšit film Antropoid a Pátá loď.

Uvedete také thriller Přes kosti mrtvých, novinku od režisérky Agnieszky Hollandové. Je to ten pravý typ festivalového filmu? V Berlíně získal Stříbrného medvěda – cenu Alfréda Bauera, cenu za objevování nových cest kinematografie. Agniezska Hollandová se v Těšínech objeví osobně, jako významný host sem zavítá se svou dcerou Kasiou Adamikovou

Agnieszka Hollandová se k nám po letech vrací. Vím, že naší přehlídce fandí, ale snad nás ani nepozná, jak moc jsme se za ty roky rozrostli. Agnieszku obdivuji, je jedinečná. Mimořádná režisérka světové třídy, která navíc spojuje nás – Čechy a Poláky. Oceňuji ji také pro její současný politický postoj k tomu, co se v Polsku děje. A její Přes kosti mrtvých? Ano, je to přesně ten správný festivalový typ filmu. Provokující. Její film je mladý a rebelantský. Nechci však nic prozrazovat, podívejte se na něj!

Kasia Adamiková nás již také navštívila, a to při příležitosti promítání filmu Boisko bezdomnych.  Očekáváme její Amok. Hodně se o tomto filmu mluvilo už před premiérou, a to z důvodu protestu rodiny oběti. Vrah byl chycen díky tomu, že popsal své zločiny v románu. Sedí ve vězení a přes jasné důkazy nadále popírá svojí vinu.

Jak těžké je oslovovat hosty přehlídky? Hrnou se k vám, anebo je musíte nějak přesvědčovat? Co třeba Karel Roden, ten se publicitě spíše vyhýbá a letos jej máte na seznamu hostu také, skutečně přijede?

Polský programový ředitel Łukasz Maciejewský je vynikající novinář s obrovským množstvím kontaktů. Je velmi oblíben a nepopírám, že hodně hostů k nám přijíždí z důvodů sympatií k němu. I já mám několik přátel mezi umělci. Navíc se šíří zprávy o tom, že  v Těšíně je příjemně. O naše hosty se vždy pečlivě staráme, protože v Polsku je festivalů hodně a ne všichni mohou a chtějí na všech být.  Co se týká Karla Rodena, tak to je zásluha programového ředitele z české strany Martina Novosada, takže nevím, jak se mu jej podařilo přesvědčit. Ale mohu prozradit, že já sama mám zásluhu na příjezdu Jana Budaře. Kdysi jsme společně strávili týden na festivalu v Łagowie. Byl porotcem, já hostem. V přestávkách mezi filmy jsme pili pivo, opalovali se a jezdili na vodním kole. To nás spojilo. Spřátelili jsme se. Janeček (tak mu říkám), má velký talent na jazyky. Poslouchal, co jsme říkali, a opakoval polská slova. Mám s ním spojenu také jednu vtipnou historku. Když jsme se poté potkali v Praze, šli jsme na oběd. Servírka přinesla jídlo jenom jemu, mě už ne! Nevím, jestli si mě nevšimla, anebo mě ignorovala. Ještě že mě neotrávila (smích). Janečkova tvář byla tehdy na velkých bilboardech, protože moderoval předávání cen Českého lva, určitě se do něj tehdy zahleděla.

Na těšínském festivalu se mi líbí, že zasahuje i do dalších profesí než jen těch tradičních jako jsou režisér nebo herec, popřípadě kameraman. Letos máte silné téma v podobě scénografie, ale i kostýmů. Do Těšína přijde například oscarový scénograf Schindlerova seznamu Allan Starski, jeden z cyklů je přímo podmíněn vlivem módy na film, jak jste na toto téma přišli?

Je to velmi jednoduché. Na filmu se podílejí lidé mnoha profesí. Allan i Wiesława Starští jsou toho tím nejlepším příkladem. On je držitelem Oskara a pracoval s nejslavnějšími režiséry, ona navrhla legendární kostým Krystyny Jandové v Člověku z mramoru. Máme tedy cyklus Kostýmní a módní návrháři. Chtěli jsme, aby toto téma bylo uchopeno odlehčeněji. Největším přáním každé třetí dospívající dívky je nikoliv stát se herečkou nebo zpěvačkou, ale módní blogerkou nebo vizážistkou. Módní tématika, vzhled a oblečení jsou všeobecně přítomné v médiích. Chceme ukázat, že móda, originální stylizace, kostýmy, fazóna, byly součástí kina odjakživa. Bohužel tento náš záměr zůstal hodně okleštěný, protože už na něj v programu nezbylo dost místa.

Česká režisérská retrospektiva se zaměří na tvorbu scenáristy, dramatika a režiséra, jednoho z důležitých filmařů české nové vlny, Antonína Mášu. Nebojíte se, že dnes jeho jméno divákovi už tolik neříká a raději dá přednost titulům s větší mediální reklamou?

Cíleně ukazujeme tvorbu méně známých nebo neprávem opomíjených tvůrců, je to jistá forma vzdělávání, která je také součástí naší vize.Rizika se neobáváme, protože známe naše publikum, které se nebojí objevovat něco nového.

Nosnou částí Kina na hranici bývají tematické cykly vztahující se ke společenskému dění. Letos je to cyklus Emigranti a imigranti. Je tomu skutečně tak, že by se film mohl seriózně zabývat otázkou emigrace, která hýbe současným světem?

Věřím tomu, že film může zneklidnit, otřást a změnit něčí myšlení nebo postoje. Téma emigrantů, imigrantů, uprchlíků, patří k těm nejtěžším diskusím v současné společnosti. Zasahuje do politiky, kultury, do změn odvěkých pravidel svazujících starou Evropu (a zbytku světa). V tomto cyklu chceme ukázat, že pro film toto téma není vůbec nové. Jak kinematografie vykreslila  „uprchlíky” z vlasti v letech sedmdesátých, osmdesátých, jednu či dvě dekády před tím? Jak se s tímto tématem vypořádáváme dnes? Chceme rovněž připomenout, že také Češi, i Poláci byli a jsou v různých místech světa emigranty.

Převažuje na festivalu model autorského kina, anebo se zajímáte také o to, kdo dává autorům na filmy peníze a nakolik filmy reflektují společenskou poptávku?

Během Kina na hranici se koná řada profesních setkání z filmové branže. Přítomni jsou producenti a ditributoři a často hovoříme také o samotném financování filmů nebo filmových festivalů.

Již jste zmínila, že letošní ročník zahájí snímek Grega Zglinského Zwierzęta. O jaký film jde?

Jde o rakousko-švýcarsko-polskou koprodukci. Film získal ohlas na MFF v Berlíně a my jej uvedeme v polské premiéře. Už jsem jej měla možnost vidět, je velmi zajímavý. V distribučním listu se dočteme, že havárie s ovcí znamená pro Annu a Nicka sérii neobvyklých a tajemných událostí. V jejich průběhu každý z nich ztrácí orientaci a nevíme, zda to, co představují, se děje ve skutečnosti, v jejich představách, nebo jen v představě jednoho z nich. Je to film psycho-záhada navazující na tradici Davida Lynche. Na konci nečeká na diváka pointa, ale „hlavolam” složený z existenčních otázek a chutí poměřit se s tajemstvím života.  Je v něm cítit víra v inteligenci diváka. Ten přeci nepotřebuje neustále lineárně a realisticky vyprávěný příběh. Pokud někdo touží po zábavě, zvu jej na bezplatné projekce pod širým nebem na zámeckém vrchu.