Máme za sebou už přes dvacet dramatizací, říká Petra Severinová, pedagožka a vedoucí souboru Červiven

Kolikátý ročník přehlídky letos vy osobně absolvujete?

Počkejte… od roku 2009 nebo nebo tak nějak…. osmý nebo devátý rok už to bude.

Přijedete se dvěma soubory, můžete je oba představit?

Červiven, to jsou studenti různých ročníků Střední pedagogické školy v Krnově, studenti denní, takoví mlaďošci. A Červiven senior jsou moji bývalí absolventi, nyní i absolventi vysokých škol, kteří pracují a kteří se mnou pořád ještě hrají divadlo pro děti.

Vaším poznávacím znamením je dramatizace náročných českých a světových děl s obtížnými náměty (Michael Cunningham, Sarah Winman, Karel Čapek). Co Vás na tom láká?

Asi ta míra představivosti. Určitě bych už nikdy nechtěla hrát hotové divadelní hry, protože tam je ta představa autora daná a já chci mít aspoň částečný podíl na divadelní podobě. Další věc je, že většinou čtu knihu a někdy už ji vidím, jak by mohla vypadat na jevišti. Neuměla bych něco napsat na zelené louce, úplně z ničeho, musím mít oporu v literární předloze, ale taky to nechci úplně hotové jako divadelní drama.

Co se vám nejobtížněji převádělo do té dramatické podoby?

Máme za sebou už přes dvacet dramatizací a abych řekla pravdu, není nic, co bych považovala za nejobtížnější, i když to zní možná pyšně. Mám nějaké nedodělané věci, které jsme neinscenovali, tam jsem sama uznala, že to nedokážu zpracovat. Ale z toho, co už jsem udělala, nebylo nic nějak složité. Čím těžší, tím lepší. Třeba oříškem byl Čapkův Život a dílo skladatele Foltýna, což je takový román ve výpovědích svědků, v monolozích. A z těch monologů udělat děj, to byl opravdu oříšek.

Vaše inscenace jsou zaměřené na dětské a mládežnické publikum. Nemíváte obavy, zda tak těžká témata pochopí?

Docela musím sebe a soubor pochválit, že záměrně dáváme laťku takhle vysoko a zveme školy a různé třídy. Nechceme hrát takové hry, co by diváci na první dobrou vzali, chceme je trošičku vzdělat, vždyť jsme pedagogická škola.

O čem je představení Uzly a pavouci?

To jsem dostala od svých studentů jako zadání. Já si od nich vždy beru takové tematické zadání, co by rádi hráli. Bylo o tom, jak to mají těžké teenageři se svými rodiči a rodiče se svými teenagery. Je to o čtrnáctiletém klukovi, který musí zdolat první překážku dospívání a musí se smířit s některými skutečnostmi. Třeba s tím, že jeho tatínek není takový superhrdina, jak ho vnímal v dětství, musí se smířit s jeho slabostmi apod.

Jak Tomáš ke štěstí přišel je představení, kde používáte totemové (nošené) loutky. Co děti uvidí?

Je to dramatizace Všehoknihy nizozemského spisovatele Guuse Kuijera a je to taky trošičku náročnější než běžné produkce pro první stupeň základních škol, protože tam pojednáváme o domácím násilí jednoho bigotního katolíka, otce. Ale konec bude dobrý. Podáváme to snad srozumitelnou formou pomocí loutek. Tomáš taky musí přijít na to, že tatínek nemá vždy pravdu a nemusí být tím největším vzorem.

Kolikrát každou hru hrajete?

Tak do deseti repríz. Hodně jich hrajeme pro krnovské školy. Divadelní přehlídka je pro nás takovým bonbónkem, třešinkou na dortu, protože odměnou je debata s „chytrými hlavami od divadla“. To je vždy taková odměna, fakt, že o tom s námi vždy hezky mluví, zase se v něčem zlepšíme. Proto tam (do Poruby, pozn. red.) rádi jezdíme, protože předseda poroty Ladislav Vrchovský je úplně úžasný divadelní pedagog.

Co plánujete na další rok?

Já nevím, nevím… to přijde tak s koncem školního roku, až dohrajeme hry, co zrovna inscenujeme. Poté studenti přijdou s tím, co by chtěli hrát, a tak přijdou plány. A o prázdninách se určitě po něčem poohlédnu.