O Zamilovaném Shakespearovi očima režiséra, dramaturgyně a herců v hlavních rolích

Lenka Lagronová: Mnoho lidí zná film Zamilovaný Shakespeare z roku 1998. Po patnácti letech se povedlo vytvořit divadelní scénář. Usilovalo se, aby autorem byl Tom Stoppard. To se sice nepovedlo, ale jevištní adaptace Leeho Halla je opravdu skvělá.

Režisér inscenace Radovan Lipus hovořil nejen o svém vztahu k Shakespearovým hrám, ale zmínil i svoje slavné inscenace v Těšínském divadle či v Ostravě.

Radovan Lipus: Já jsem Shakespeara dříve záměrně nedělal. Mám ho velmi rád, obdivuji a miluji jeho hry. Vždycky jsem měl ale jednu zásadu: Shakespeare mne nepotřebuje. Když neudělám Zkrocení zlé ženy nebo Sen noci svatojánské, udělá to krásně někdo jiný. Ale když neudělám Těšínské nebe nebo Romanci pro křídlovku či Rychlé frézy, tak na to zase tolik lidí, kteří by tyto tituly rádi dělali, zrovna není. Prostě jsem si říkal, že je ještě čas. A shodou okolností jsem se teď v Ostravě se Shakespearem setkal v krátké době hned dvakrát, ale nikdy to nebyl přímo on: to první setkání byla opera Hamlet – jakýsi Shakespeare neshakespeare, protože libreto je francouzské a mnohém se od autora proslavené tragédie odchyluje, a teď je tady druhá podobná záležitost, variace na Romea a Julii o tom, jak se Shakespeare zamiluje a napíše Romea a Julii. Takže jsem k Shakespearovi přišel touto cestou, a asi to tak mělo být.

Izabela Firlová, která v Zamilovaném Shakespearovi hraje Violu, postavu, která je předobrazem Julie, hovořila nejen o sobě, ale i o povahových vlastnostech Poláků, neboť původem patří k polské národnostní menšině žijící v České republice.

Izabela Firlová: Julie nebyla mojí vysněnou postavou. Já jsem možná atypická herečka, protože nemám žádnou vysněnou roli. I když možná zdání klame a na první pohled vypadám jako vhodná představitelka romantických rolí, raději hraju silné ženy a spíše mrchy. Ne tyto andílky. Nemám ráda patos, byť jsem původem Polka a Poláci mají rádi patos. Viola je naštěstí jiný typ postavy než Julie. A protože se děj odehrává v době, kdy ženám bylo jeviště zakázáno, líbí se mi, jak se pere o to, že ženy mohou být dobrými herečkami.

Pro Víta Rolečka bylo setkání s postavou Willa velmi niterným setkáním se sebou samotným, o čemž mluvil opakovaně.

Vít Roleček: Will je napsán tak, aby překonal Williama Shakespeara z čítanky.  Snahou autorů, jak já to vidím, je vzít mu jeho punc velkého autora. Ukázat ho jako normálního mladého muže. Společného s Willem mám ten přelom chlapce v muže. Prostě člověk dospívá, končí bezstarostná léta studií a přichází tvrdý život. Will najednou musí čelit celé společnosti, smrti, přichází opravdové zamilování a láska, ne jen dohozený sňatek.

Na adresu textu jako takového padala na setkání slova obdivu i kritiky. Na jedné straně je tato hra oslavou lásky k divadlu, na druhé straně je však text poněkud zatěžkán reáliemi a souvislostmi, které mohou být českému diváku poněkud vzdálené.

Lenka Lagronová: To, co nás s Radovanem nejvíce oslovilo, byla slova jednoho kritika a vyjádření spoluautora filmového scénáře Toma Stopparda, kteří řekli, že ta hra je milostným dopisem divadla sobě samému. Fascinoval nás způsob, jakým je tu popsán proces zrodu divadelního díla, s jakou láskou k divadlu je popsán.  Myslím že i spolu s herci jsme se během zkoušek neustále dotýkali otázky, proč vůbec děláme divadlo. Jaký to pro nás má smysl, a proč diváci chodí do divadel. Je to prostě zároveň bláznivé a nádherné, že pořád jsou diváci, kteří chodí na takovou produkci.

Radovan Lipus: Je to jedna z nejnáročnějších inscenací, jaké jsem kdy dělal. Počínaje nejen počtem třiceti účinkujících, živou hudbou, tancem, šermířskými scénami, ale i dobovými kostýmy a převleky, až ke střihovým změnám prostředí, které jsou v divadle mnohem složitější než ve filmu. Další komplikací jsou vlastnická práva Studia Disney. Plakáty tak vypadají téměř jako jídelní lístek, protože je předem dáno, co všechno musí být na nich uvedeno. Včetně majitelů licencí, autora scénické hudby, ba i předem dané a povinné velikosti písma. Na západ od našich hranic mají divadla dokonce striktně danou scénografii. To už by mne asi nebavilo. Nesnadné je ukázat divákům všechny lopotnosti ukazující vznik divadelní hry. Hry, která se má jmenovat Dcera pirátova a má být komedií. A nakonec je z toho Romeo a Julie, což žádná komedie není.   Práce na inscenaci se setkávala s mnoha složitostmi a problémy, přičemž cíl je jasný a předem daný: diváci nic z těch složitostí nesmí vnímat, a mají odcházet z představení s pocitem: vždyť to nic není.

Lenka Lagronová: V samotné adaptaci i ve filmu jsou odkazy snad na všechna dramatická díla Williama Shakespeara, dokonce i na sonety. Kritici liberecké i brněnské inscenace zmiňovali jako slabinu to, že v textu nebylo škrtáno. Musím tady říci, že škrty prostě nejsou majiteli licence dovoleny, a pokud by k nim přece jen došlo, tak následují velké sankce. Oba, Radovan i já, víme, že by bylo třeba škrtat. Ta divadelní adaptace je adresována především britským divákům, světová premiéra se uskutečnila až v červenci 2014 v londýnském Noel Coward Theatre v režii proslulého britského filmového a divadelního režiséra Declana Donnellana, ale pro naše diváky a naše prostředí je v textu mnoho dost složitě čitelných odkazů, a tím je samozřejmě inscenace zatěžkána.

Řada věcí byla pro inscenátory a herce potěšující, našly se i situace, které byly zdrojem radosti, potěšení a velkého pobavení.

Vít Roleček: Divadelní hra a film se v mnohém liší. V inscenaci jsou i jiné dějové detaily, prostě jsou to hodně odlišné záležitosti. V tomto ohledu byla práce na roli velmi zajímavá. Nejtěžší pro mne bylo najít v tom sám sebe a ztotožnit se s postavou. Pro mne to bylo součástí mého dospívání.

Izabela Firlová: Musela jsem se stát křehčí a zamilovanou puberťačkou, a to byl velký úkol. A jsem opravdu ráda, že hraju některé scény v mužském oděvu. Ze začátku to byl trochu problém s nalezením té správné polohy hlasu, s pohybem, aby nepřipomínal ženský pohyb. Ale nejzvláštnější byl pocit při polibku Violy s Willem, ve chvíli, kdy mám na obličeji i vousy. To byl velmi divný pocit. Smáli jsme se tomu ještě dalších pět minut.

Radovan Lipus: Chci především poděkovat Peterovi Gáborovi a Markovi Pivovarovi, že tuhle hru do Osravy přivedli. A v době, kdy je Marek nemocný, chci také poděkovat, že oslovili Lenku Lagronovou. My tři, Peter Gábor, Lenka a já, jsme spolužáky z DAMU. Takže tohle je jakési naše velmi osobní a intimní přátelské setkání, tak trochu abiturientský sraz. A druhá radost je setkání s Tomem Stoppardem. A velmi bych si přál, aby se v Ostravě objevily na jevišti Národního divadla moravskoslezského jeho, skutečně jeho, neboť zde je přítomen je jako spoluautor filmového scénáře, další hry, například Arkádie.