S Jaromírem Šlosarem o jeho největších láskách, o poezii, Beskydech, Václavovicích a výtvarném umění

Tvým posledním profesním působištěm bylo ostravské studio České televize, odkud jsi podle mého názoru odcházel před více než třemi lety předčasně a zbytečně – ale to není tématem našeho rozhovoru. Nicméně se chci zeptat, na co jsi při odchodu z ČT myslel?

Hlavně jsem myslel na ty moje pořady, které měly vztah k přírodě a ke krajině. V těch jsem chtěl pokračovat. V roce 2013 končily cykly Návraty k divočině a Divočina bez hranic. Týkaly se československých národních parků, a pak národních parků v samostatných republikách po vzniku České a Slovenské republiky, které leží kolem bývalé hranice Československa. Měl jsem ještě jeden nápad, a to zmapování chráněných krajinných oblastí. Ten nápad jsem ještě stačil předat.

V téhle chvíli už mi odpovídáš na další zatím nevyslovenou otázku: co pro Českou televizi děláš teď? Protože vím, že něco díkybohu ještě stále ano …

V loňském roce jsme ukončili realizaci cyklu o chráněnkách. Některé díly se už odvysílaly pod názvem Klenoty naší krajiny. Když jsem odcházel, chtěl jsem realizovat ještě další sny, ale to už nesouvisí s televizí …

To vůbec nevadí …

Tak dobře. Podnětem byla moje vnoučata-dvojčata. Napsal jsem částečně i pro ně knížku rozprávek Strážkyně pokladu. Na té knize jsem začal pracovat na začátku roku 2014. Vyšla v nakladatelství Akropolis. Je sice určena dětem, ale spíše dětem starším, než tehdy byla moje vnoučata. Ta to teď teprve začínají chápat, když jsou v první třídě základní školy. Ale určena je ta práce spíše dětem ze třetí a vyšší třídy, možná i starším, a dokonce i dospělým.

Co je obsahem té knížky?

Vycházel jsem ze svých sběrů lidové slovesnosti, které jsem dělal už od poloviny osmdesátých let díky folkloristům, kteří sbírali autentický folklor hudební a taneční. A té slovesnosti si téměř nikdo nevšímal. Jenže ta právě zase přitahovala mne. Ta vyprávění o vílách, vodnících, basrymonech, světlonoších, „svetlonosoch“, jak jim říkali na pomezí Moravy a Slovenska. Vymyslel jsem si dvě postavy: děvčátko Maryšku a její babičku. A na ně jsem nabalil různé příběhy.

Kdo ti ty příběhy vyprávěl?

Čerpal jsem z více zdrojů. Nejen od paní Maryšky Liskové z Vyšného Kelčova, které by dnes bylo sto jedna let, ale třeba i od paní Františky Pituchové, lidové básnířky a folkloristky, a dalších. Sbírat jsem tento materiál začal v osmdesátém pátém roce. Tehdy jako pracovník Českého rozhlasu. Tíhnul jsem zpočátku více k lidové výtvarné kultuře. A vymyslel jsem si projekt Studánky o lidovém výtvarném umění. Jenže to bylo už tehdy obtížné, nositelé této tradiční kultury už téměř vymizeli. Měl jsem to štěstí zaznamenat třeba sklenovské preclíkářky, které dělaly zvykoslovné pečivo. Toto umění už úplně zmizelo.

Jenže z Beskyd, které jsou tématem tvé zatím poslední, nebo lépe řečeno nejnovější knížky, básnické poémy Gorolina, ke které se ještě vrátíme, odchází i něco jiného …

Ano. Odcházejí nejen tito lidé. Kdybychom mluvili jen o lidové slovesnosti, tak babička Marie Lisková, která všechno znala z ústní tradice předávané navzájem, byla skvělá vypravěčka. Její vnučka, která bude brzy padesátnice, mi vyprávěla také to, co znala od své babičky, ale už tam nebylo to vypravěčské umění s takovým kouzlem. A z Beskyd mi mizí i pohoda a klid. Mluvím teď z pozice člověka, který je duší trampem. Dnešní móda zdravého života se negativně odráží na proměně hor. Lidé už ani nevnímají tu jejich krásu. Hory jsou pro ně tělocvična. A vznikají masové akce. Sám jsem chodíval na frýdlantské dálkové pochody. Padesátky a stovky. Když skončily, mnozí říkali, to je dobře že to končí, to už jsou masové akce, které hory ničí. Jenže dnes je ta masovost mnohonásobně větší. Teď se dokonce mluví o stavbě lanovky na Lysou horu. S něčím takovým samozřejmě souhlasit nemohu. Ale Lysá hora už je teď v podstatě obětována. Snad se podaří uchránit před devastací alespoň chráněné lokality.

Mám ještě jednu otázku, která směřuje ke tvému václavovickému patriotismu. Ty o Václavovicích, kde žiješ a bydlíš, mluvíš s láskou. V čem je ta obec tak zvláštní?

Na první pohled v ničem. Ale je tam zvláštní tradice malířství. Už jsem říkal, že mám blízko k výtvarnému umění. Rád jsem chodíval do václavovické základní školy na výstavy místních výtvarníků. A vždy mne udivovalo, kolik výtvarníků, pocházejících ze starousedlíků z Václavovic, z místních rodin, a ne ledasjakých malířů, působí v té docela malé obci. Po mnoha letech mne napadlo, že bych o tom mohl udělat pro Českou televizi pořad.  Protože to nejsou jen tak nějací amatéři. Mnozí prošli studiem výtvarného oboru, ať už na ostravské střední škole propagačního výtvarnictví, nebo uherskohradišťské či brněnské umělecko- průmyslové škole, jsou tam absolventi výtvarné akademie, vyrostla tam prostě řada špičkových umělců. Novický, Velčovští – otec a syn, Jiří Sibinský, a další. Marek Sibinský, syn Jiřího, vede katedru grafiky na Fakultě umění Ostravské univerzity. Je jich opravdu hodně. Kdybychom podobným způsobem propočítali počet obyvatel Ostravy tak, aby se vyrovnala Václavovicím, musela by mít sedmnáct tisíc výtvarných umělců.

Křest nové knihy Jaromíra Šlosara. (Foto: L. Vrchovský)

Pojďme ke tvé poezii. Minulý týden jsi v Becherově Knihkupectví Kapitola v Místku pokřtil svoji básnickou poému o Beskydech. Jak dlouho vznikala?

Je to skladba, ve které se prolínají dva příběhy: příběh můj a příběh Beskyd. Začal jsem nad ní přemýšlet už dávno. V posledních letech přibývalo výčitek. I když celoživotně píšu o Beskydech, stále jim něco dlužím. Zatím jsem publikoval spíše jednotlivosti. A chtěl jsem se dopracovat k jakési syntéze. A teď co? Prózu? Publicistiku? Rozhodl jsem se pro poezii. Samotná realizace probíhala od začátku roku 2016. A šlo to poměrně rychle. Pak jsem věc nechal takzvaně uležet. To je zkušenost, která radí, aby se člověk na své dílo podíval s časovým odstupem. A poslal jsem to panu Milanu Blahynkovi. To je člověk, kterého pokládám za jednoho z největších znalců díla Vítězslava Nezvala, ale vůbec také poezie. A on mne v mém záměru povzbudil.

Knížka byla pokřtěna minulý týden a je velice hezká…

Ano, ostravské nakladatelství Repronis udělalo skvělou práci. Jsou v ní ilustrace Radmily Holubcové, podle mne velice vydařené, a grafická úprava je dílem Terezy Melenové, pražské grafičky se silným vztahem k Beskydám.

V průběhu křtu se jedna z přítomných žen zamýšlela, zdali tě má nazvat milencem, nebo milovníkem Beskyd. Kdybychom se přiklonili k milenci, tak mezi lidmi tento statut předpokládá protějšek a vzájemný vřelý vztah. Teď si jakoby polidštíme Beskydy: co by měli dělat lidé, kteří by si přáli, aby je tyto hory přijaly coby své milence?

Když jde člověk do Beskyd, ale to se asi vztahuje na všechny hory a veškerou přírodu, tak by měl doma nechat všechny starosti. Ponořit se do hor a odevzdat se jim, aby od nich mohl přijímat. Když jsem byl třicátník, čtyřicátník, byl jsem v horách šťastný a byl jsem horami nadšený. Ale najednou s přibývajícími lety jako bych se neuměl zastavit. Když si vzpomenu na svého přítele Jaromíra Tomečka, ten říkal, že v době, kdy pracoval na Podkarpatské Rusi, znal pastýře Logojdu. To byl moudrý člověk, který říkal: Vy pořád spěcháte! Tomeček se bránil, že zrovna spolu sedí na mezi a on že nikam nespěchá. A Logojda odpověděl: Ale v hlavě spěcháš!  Od té doby si říkám, že spěch k horám opravdu nepatří. Beskydy jsou kouzelné, malebné, s úžasným otiskem lidí, kteří je kolonizovali, vracejí se do nich velké šelmy a tetřevi, prostě nádhera. Ale vyžadují pokoru.

Když má člověk někoho opravdu rád, tak nejvíce ze všeho s ním chce být sám. Jak je to s horami. Je samota člověka, ponořeného do hor a jim odevzdaného, podmínkou, aby byl těm horám blíž, nebo tady společnost dalších lidí nevadí?

Myslím si, že s člověkem, přítelem stejně naladěným, je společná cesta do hor obohacující. Nemusíš být v horách úplně sám.