V Ostravě vytryskl pramen světla v podání houslisty Gluzmana a Janáčkovy filharmonie

Někdy se hovoří o textech, které svítí. Apollinaire jednou řekl: „Miluji dnešní umění, poněvadž nade vše miluji světlo.“ O Pasternakově tvorbě psala M. Cvetajevová jako o „neutuchajícím výtrysku světla“. Světelné metafory provázejí umění po staletí. Nelze nevzpomenout na výrok R. Descartese v listopadu roku 1619, při jeho objevu základních matematických idejí: „Vzešlo mi světlo pochopení“. Také v hudbě jsou světelné metafory přítomny zázraku zrodu uměleckého díla a pravdivého poselství. Vzpomeňme například Lux Aeterna G. Ligetiho či …vlídnost…světlo duše… vynikajícího mladého českého skladatele Ondřeje Štochla.

Janáčkova filharmonie si na koncert s podtitulem Hudba a filozofie připravila pro posluchače vskutku zářný program. Hned úvodní skladbou, kterou bylo Šumařovo dítě Leoše Janáčka – posluchač mohl vstoupit do světa neklidného hledání. Světa, který není založen na dogmatech a kánonech, jako spíše na touze, soucitu a pronikavě jasném psychologickém a sociálním zření. Krátká balada o 19 slokách básníka Svatopluka Čecha vypráví o smrti starého šumaře, jehož dědictví „na kolíku housle a v kolíbce děcko“ dědí obec. V noci, při měsíčním svitu, se zjeví otcův stín, který chce vyvést dětskou duši z údolí bídy, aby mohla hrát nad oblaky hvězdám…

Dirigent Michail Jurowski. (Foto: Ivan Korč)

Janáčkova skladba líčí hudebními prostředky ozvěnu, která v Janáčkovi rezonovala v souvislosti s Čechovou básní. Zastřená, rozechvělá melodie sólových houslí symbolizuje vzlyky a nářek, v dalším vývoji přebírá ústřední roli viola, důležité postavení mají také dřeva, např. flétny a fagoty. Dirigent Jurowski vylíčil nervní, vzrušenou Janáčkovu hudbu s pocitem malíře stojícího před prázdným plátnem. S neobvyklou vizuální představivostí vytryskl pramen bolesti a touhy z promyšleně stupňované dynamiky, bezchybných sólových výkonů hráčů Janáčkovy filharmonie i z Jurowského přesvědčivě koncipované hudební architektury.

Bavili jsme se prvně o světle? Jsou skladatelé, kteří světlo nejen vidí, ale i slyší. Zkuste si to představit…slyšet světlo. Pronikavý jas spatřovali hudební teoretikové i laici už v Bachových či Mozartových skladbách. „Patřím k intuitivním skladatelům a ticho je prostředkem mého výrazu“, píše lotyšský skladatel Peteris Vasks. Prošel si avantgardními hudebními technikami, než spočinul v osobním a přesto univerzálním hudebním vyjádření, jehož poselstvím je pozitivní duchovní energie. Čekali byste relaxační hudbu s šuměním stromů, zurčením pramínků a neměnnou harmonií? To by byl velký omyl. Tala gaisma neboli Vzdálené světlo pro housle a orchestr je koncert, v němž se odráží Vasksovo celoživotní přijímání a poznávání světa vezdejšího i nebeského.

Vadim Gluzman přichází na koncert. (Foto: Ivan Korč)

Z úvodních, niterně rozechvělých glissand houslisty Vadima Gluzmana dýchl na posluchače neklid. Nastolená otázka, jiskření táhlých, dlouhých tónů non vibrato, vzrušovalo víc, než romanticky rozbouřená, nervní estetika. Tala gaisma je živý organismus, struktura tónů, jejichž vzájemná vazba je v každé vteřině motivována láskou jako nejvyšší, univerzální hodnotou. Přesto je proces jejího vyjádření, zachycení a obdarování ve Vasksově skladbě osnován dramaticky a není snadné jeho hudební emoce bez zdráhání přijmout. Vysoce promyšlená je Vasksova schopnost strukturování hudebních myšlenek, s nevšední panoramatickou schopností je provzdušněný sólový part houslí, jehož energetický náboj patří k nejsugestivnějším, jaké jsem dosud slyšel.

Vadim Gluzman během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Vadim Gluzman  zahrál Vzdálené světlo s obrovskou flexibilitou. Jako by tam nebyl pro posluchače, důležitý pro něj byl kontakt s dílem, naprosté zvnitřnění a odosobnění. Zvuk jeho nástroje se rozlil sálem téměř jako záplava slunečního rozbřesku, který nejprve opalizuje za obzorem, aby s neměnnou rituální odvěkostí vstoupil do našich všedních dnů. O virtuózních interpretačních dovednostech Gluzmana je téměř nestoudné psát, protože dokonale slouží tomu mnohem důležitějšímu – schopnosti předat to, co se skrývá za tóny Vasksovy hudby. To ticho je největší pravdou. Posluchači měli to štěstí, vyslechnout si v Gluzmanově podání také i Sarabandu z druhé houslové partity Johanna Sebastiana Bacha. A opět se setkali s obrovskou mírou pokory, odosobnění a naprostým prolnutím myslícího a myšleného.

Z koncertu Janáčkovy filharmonie. (Foto: Ivan Korč)

Závěrečnou skladbou večera byla zvukově ohromující skladba Richarda Strausse Tak pravil Zarathustra podle Friedricha Nietzscheho. Jedna z nejznámějších partitur je vynikajícím hudebním „dokumentem“ o principech tvorby Fin de siècle. Symbolické hudební vyjádření myšlenek je možné vnímat různými způsoby, Straussova masivní zvuková architektonika k tomu dala v podání Janáčkovy filharmonie s dirigentem Jurowskim podnětů dostatek. Okázalý lesk žesťů, sytost smyčců, pregnantní rytmika… Jen několik málo atributů myšlenkově přebohatého večera.

Ostrava může být na tento koncert Janáčkovy filharmonie opravdu pyšná. Prameny světla v hudbě existují. Zkuste je hledat a třeba je také uslyšíte… Upřímně tomu věřím.