Starou arénu zasáhlo Oční zemětřesení s experimentální zvukovou kulisou

Studio Karel v současnosti vede Natálie Pelcová, kterou oslovil výtvarník Lukáš Kleberc a společně vybrali právě experimentální snímky italského fotografa a sochaře Paola Gioli (1942-2014). Ten sice není v Česku tolik znám jako jiní pováleční filmoví experimentátoři a není tak radikální jako třeba vídeňská formální škola, přesto je velmi vhodným adeptem k zasvěcení do podstaty kinematografie svého druhu a také filmu vůbec. Pracuje s nalezenými fragmenty, často odkazujícími přímo k dějinám tohoto jedinečného média, cituje proto filmy z doby před vynalezením kinematografu nebo parafrázuje klasickou avantgardu a používá i záběry svých současníků, třeba Andyho Warhola. O jeho stručném curriculu vitae v úvodu projekce hovoří samotná Natálie Pelcová. Pak už se ke slovu dostává film a hudba. Projekce z Youtube a spleť ostravského experimentu, kabely na zemi i na stropě, místy hukot jako v elektrárně a trojice snímků z Gioliho stylové Vampa Production. Radikální exprese, hyper rychlý střih předčící dnešní videoklipy, koláže formátu, posouvání konvenčních hranic.

Prvním promítaným dílem je Piccolo film decomposto (1986) sedmnáctiminutová koláž z medicínských filmů tvůrce chronofotografie Eadwearda Muybridge. Tento anglický průkopník vysokorychlostní fotografie se proslavil pořízením důkazu, že běžící kůň má skutečně všechny čtyři nohy ve vzduchu, ale také natočil slavný akt ženy sestupující ze schodů, což byla inspirace pro slavný obraz avantgardního malíře Marcela Duchampa. Už ve své době 70. let 19. století Muybridge používal expozici 1/6000 sekundy. Gioli využil přímé citace Muybridgeových vědeckých studí pohybu a s pomocí opakovaného snímání jeho fotografií dospěl k až halucinogennímu filmovému prostoru.

Název druhého díla, jedenáctiminutového Quando l’occhio trema (1989), by se dal volně přeložit jako Oční zemětřesení. Parafrázuje a cituje záběry z díla klasika meziválečné avantgardy Luise Buñuela a jeho spolupracovníka Salvadora Dalího. Notoricky známý Andaluský pes i jeden z nejdéle zakázaných filmů v dějinách kinematografie Zlatý věk. Před očima číhajícího publika Staré arény se odvíjí kakofonická oční serenáda na hraně rozříznuté bulvy, záběr, který je i po desetiletích ve své intenzitě pořád nosný.

Jako poslední přichází nejstarší dílo právě uváděného „triptychu“ Stenopeico, respektive L’uomo senza macchina da presa (z let 1973, ale dotvářené i později) v délce třinácti minut. Ve snímku inspirovaném ruskou avantgardou Gioli ukázal, že k natočení filmu není třeba kamery a vyšel podobně jako jeho kolegové z charakteristických vlastností filmového pásu. Navíc se ke slovu dostává i barva, předchozí dva filmy byly pouze „černobílé“.

Vedle digitální projekce v potemnělém sále s mírně utopeným plátnem dominuje hudba. Jen tři krátkometrážní snímky a hned pět hudebníků, a to s velmi rozmanitými nástroji. Lukáš Kleberc – elektronika a preparovaný klavír, Martin Režný – elektronika, Jiří Macháček – housle, Štěpán Hruška – trumpeta a hosté. Pod avizovaným pojmem „hosté“ se skrývá Jana Sedláková. Hrála na japonskou flétnu šakuhači, na sansulu (což je něco jako kalimba), na psalterium (žaltář) a brumli. Nejvíce využila flétny, sem tam i klavír.

Jako doprovod k filmu jde o její premiéru, jinak se věnuje muzikoterapii. „Toto byl můj přesah,“ říká po projekci. Jaký byl pro ni Gioli? „Zajímavý, psycho, některé momenty moc pěkné, jiné hodně drsné, hudba to zdramatizovala,“ dodává.

Vizuálně v pološeru zaujal i mírně nasvícený preparovaný klavír, ideální nástroj pro doprovod Andaluského psa, kde právě klavír hraje přímo v jedné z klíčových scén. Zvuky strun prohnané přes elektroniku, podobně jako u Martina Režného, který vedle elektroniky využil i zvuků role plastového obalu. Trubka zazněla spíše sporadicky, zato nad obvyklou zvukovou hladinou čněly housle Jiřího Macháčka, zřejmě nejzkušenějšího hráče k neozvučeným filmům, který má za sebou v Ostravě už hudební doprovod k desítce filmů. Třeba k tříhodinové Metropolis nebo Upírovi Nosferatu. Nedávno hrál společně s Johanem k legendárnímu Hamletovi s ikonickou Astou Nielsen.

Na tento typ filmů se v Ostravě sice moc nechodí, ale experimentální večer ve Studiu Karel zaplnil celý komorní sál. Hudební doprovod má přitom zcela konvenční vizáž, hudebníci sedí otočeni zády k publiku a stejně jako diváci sledují, co se odehrává na plátně, následně se snaží vcítit do role zvukových komentátorů. Je třeba pochválit jejich rozmístění, protože svými těly ani nástroji nezasahují do plátna a nenarušují tak vizuální primární vizuální prostor, na druhou stranu by bylo ideální je ukrýt za samotným plátnem.

Přestože se nacházíme v kině, tak se promítá z počítače. Což je v případě experimentu velká škoda, tady by měl být povinně přítomen klasický pás, protože jej nedokáže nahradit sebelepší moderní technologie. Zvláště, když se jedná o filmy pracující a cíleně využívající jeho charakteristické vlastnosti, včetně snížené projekční frekvence. Navíc Gioli se nemusí stahovat pouze z internetu, k dispozici je digitálně restaurovaný na DVD.

Samotná akce patří rozhodně k průlomovým. Pokud se Studiu Karel podaří pokračovat, naváže na experimentální tendence v ostravských klubech z konce 90. let. Už teď je možno pozvat publikum na jiný legendární film spjatý s Ostravou, a to je slavná Divoká planeta, celovečerní animovaný opus z roku 1973, který po složitých peripetiích vznikl ve francouzsko-české produkci.