Robert Hejduk z ostravské kapely Kazachstán: Není třeba se přizpůsobovat požadavkům doby

Své třetí řadové album nahráváte opět u Mroše. Nepřemýšleli jste o změně?

Nějaká diskuse proběhla, ale nakonec padla volba opět na Mroše.

Jak dlouho už nahrávání probíhá a kdy byste desku rádi vypustili ven?

Začali jsme loni v lednu, a pokud to stihneme do jara 2018, budu to považovat za úspěch.

Má připravované album nějaký ucelený koncept, podobně jako poslední dvě CD tvé druhé kapely Jeseter?

Nebude to monotematická deska. Je to pro mne o obyčejném přemýšlejícím člověku, který si niterně řeší své naplněné a nenaplněné představy, svoje pochyby a nálady. Jsou to spíše takové jemné detaily než hluboké existenciální problémy.

Kolik bude na albu písní? Můžeme se těšit i na nějaké delší artrockové suity?

Zatím to vypadá na šest až sedm věcí… Kratších i delších, ale žádná vyložená suita tam nebude. Není to o tom, že to musí být za každou cenu dlouhé.

Na vašich předchozích albech jste zhudebňovali verše ostravského básníka Jaroslava Žily, které vyšly v jeho sbírkách Tereza a jiné texty a V hrudi pták. Bude u připravované albové novinky použit stejný model?

Ne, tyhle texty už Jarda psal přímo pro kapelu, koneckonců i na minulých deskách to většinou tak bylo. Těch původních zhudebněných básní je minimum. Konkrétně text V hrudi pták je na desce také v jiné podobě než ve stejnojmenné sbírce.

Spolupráce s Jaroslavem trvá už dlouhé roky, označil bys ho tedy za nehrajícího člena kapely? Co vlastně původně stálo za nápadem začít zhudebňovat jeho texty?

Jasně že nehrající člen… Já už si to přesně nepamatuji, každopádně jsme se s Jardou a Jiřím (Geršlem, pozn. aut.) všichni potkali v kabaretu Jiřího Surůvky. Když jsme začínali spolu hrát, tak se logicky objevila otázka textů. Já jsem kdysi pár textů v éře kapely The Pych napsal, takže jsem celkem přesně věděl, co neumím. Proto jsme sáhli po textech našeho kamaráda. Navíc to byly věci, které nás enormně oslovily, zpočátku hlavně ty ozvěny Beskyd a přirozeného života…

Kazachstán je kapela, v níž se v minulosti vystřídalo obrovské množství muzikantů… A v nedávné době u vás opět došlo k personální změně, kdy odešel dokonce jeden ze zakladatelů, bubeník Jiří Geršl. Co za tím bylo tentokrát?

Tak to je spíš otázka na Juru, ale myslím, že za tím mohla být únava a snaha v životě učinit určité změny a vydat se zase třeba novým směrem. Alespoň tak jsem to od něj chápal. Ale nevím, jestli teď nemluvím spíše o sobě.

Album jste ovšem začali nahrávat v době, kdy u vás Jiří ještě působil. Jak jste se v tomto ohledu s jeho odchodem vypořádali? Koho tedy nakonec na desce uslyšíme?

Na desce hraje na bicí samozřejmě Jiří a jednu písničku jsme po jeho odchodu přetočili s novým bubeníkem Pavlem Walasem. Je to takový chytrý tah, aby i Pavel k desce cítil osobní vztah. Věci prostě přirozeně plynou dál…

Bude vydání alba doprovázet turné? Co třeba se spřízněným Jeseterem?

Vzhledem k tomu, že není vůbec jisté, kdy deska vyjde, tak v tomto duchu momentálně neuvažujeme. Chceme hrát průběžně, což se nám teď celkem daří, protože živé hraní je to nejdůležitější, co kapelu drží pohromadě. V tom je ta energie, která člověka nabíjí do další, někdy méně zábavné práce okolo kapely.

Když už jsme u toho, vyhovuje ti více role skladatele a kapelníka, kterou zastáváš v Kazachstánu, nebo role „obyčejného“ muzikanta zastíněného výrazným frontmanem a excentrickým kytaristou? Samozřejmě mám na mysli dvojici Tobiasz-Gajdica z kapely Jeseter…

Vyhovuje mi obojí. Je pravda, že na každé desce Jeseteru jsem měl nějakou autorskou věc, ale klávesistou jsem spíše z donucení a není to žádná sláva – takže na sebe moc neupozorňuji a lidi mě většinou ani nezaregistrují. V Kazachstánu se realizuji jako autor a kytarista, hraju víceméně to, co chci, a mám nad tím větší kontrolu. Aspoň si to myslím. Jako kytarista se cítím rozhodně líp. A ředitelem kapely je teď Alan.

Co si od vašeho třetího albového počinu slibuješ? Art rock se už přece jen kromě úzký okruh zarytých fanoušků moc „neprodává“…

Já si od té desky slibuji, že se bude líbit nám a lidem, kteří hudbu poslouchají a ne jen náhodně konzumují. Škatulku art rock používáme pro zjednodušení charakteristiky kapely ve vyhledávači nebo pro základní obraz o nás… Přeci jen si nás může někdo zařadit mezi národopisné folklorní soubory, ale myslím, že je to daleko barevnější, že se nesnažíme ortodoxně naplňovat pravidla žánru. Jinak v tom problém nevidím, jazz asi také není masová záležitost. A říká se, že ani poezii dneska nikdo nečte. Pár set cédeček jsme s Kazachstánem prodali a Jeseter prodává cédéčka i v USA nebo Japonsku. Nemyslím si, že ostatní lokální kapely tady prodávají cédéčka po tisících či desetitisících, i když hrají třeba mnohem přístupnější muziku. Spíše cítím, že jak je dneska všechno strašně rychlé, tak i v médiích si vystačí s klišé, že tuhle muziku nikdo neposlouchá. Mám pocit, že jen nemají čas se tím zabývat, protože to vyžaduje trochu více vhledu.

Není to zbytečné zjednodušení? Není to spíše tak, že se dnes hudba prostě ubírá jiným směrem? Jistě, čas od času se objeví vlna retro kapel, progresivního rocku se toto ale zatím, jak se zdá, netýká…

No, možná se ubírá jiným směrem, ale to ji mám jít někam zoufale honit (smích)? Svět by měl být barevný, není třeba, aby se všichni přizpůsobovali požadavkům doby. Trochu mi to připomíná výbornou scénku z filmu Kopytem sem, kopytem tam od Věry Chytilové. Jak pan Kobr, alias nějaký kulturní ředitel, radí začínajícímu divadelníkovi a říká mu: „Všichni musíte myslet jinak,“ a pak dodá: „Stejně.“