Zmatek nad zmatek. Nová inscenace Komorní scény Aréna Slepice je zběsilou a akční fraškou

Koljada patří už pár desetiletí k nejzajímavějším ruským autorům a jeho hra zapadá do dramaturgie Arény jako kamínek do pověstné mozaiky. Není to sice Ruská zavařenina, přesto si na své přijdou i milovníci klasických parafrází. Na scéně se objeví například mýtický sad, herci jej vidí na straně diváků a je údajně celý bíle zasněžený. A někde v něm sedí Slepice.

Ovšem akce se odehrává především v divadelním kutlochu, v garsonce třetí kategorie, kde po stěnách visí dámské prádlo a střechu kryje průhledný trapéz jak v přístřešku bezdomovců. Dominantou je ovšem postel, tady také začíná herecká akce ještě o dost dříve, než si poslední příchozí diváci usednou. Postel, ve které si hoví Nonna (Zuzana Truplová), mladá herečka, které její kolegyně neřeknou jinak než Slepice.

Šimon Krupa a Zuzana Truplová. (Foto: Roman Polášek)

Sotva za publikem zapadnou vstupní dveře, vtrhne na scénu Alla (Alena Sasínová-Polarczyk), jako hurikán se oboří na spící krásku a vytáhne ji k velké nelibosti ven. Z akce zjistíme, že je pět ráno. A protože Slepice je zároveň sova, tak ji to ani nehne, aby vstala. Alla zuří a strhne z ní peřinu a nevychází z údivu, pod ní se choulí Fjodor (Šimon Krupa), šéf činohry. Z akce vyplyne, že je s Nonnou zasnouben (k jejímu udivení), jenže Alla nevychází z údivu, s Nonnou totiž chce přeci odjet její nevěrný manžel Vasilij (Petr Panzenberger).

Zmatek nad zmatek, Vasilij nebo Fjodor? „Řekni mi upřímně, rozhodně a zásadně – budeš přebírat cizí chlapy nebo ne?“ zazní z úst Ally moto celé inscenace, jak jej podtrhují sami tvůrci. Aby toho nebylo málo, na scénu se vřítí druhá odkvétající grácie Diana (Tereza Cisovská), Fjodorova bejvalka.

Z. Truplová, Š. Krupa a Alena Sasínová Polarczyk. (Foto: Roman Polášek)

Crazy komedie se stupňuje vzájemným osočováním, vyhrožováním, vražděním, sebevražděním, hulákáním, odprošováním a zhrzeným lítostněním. Slepice do divadelního zapadákova vnesla pořádné vzrůšo. A světe div se, ona to tak nenechá, dochází ke katarzi, kdy zprvu hloupá naivka osočí dvě zestárlé kolegyně z neschopnosti udržet si vlastní muže. Ano, protože třeba bizarní Diana považuje za týrání, když po ní muž vyžaduje večeři, vždyť je přece herečka, a tak nemůže zasvětit svůj život sporáku. Nonna pochopitelně také ne, ale dokáže si omotat pánskou část kolem prstu daleko spolehlivěji. Když se všem potrefeným vysměje, opouští je a dochází k překvapivě proměně.

Stárnoucí herečky díky Slepici přicházejí na skutečnosti, jak si udržet muže v době, kdy vnady odkvétají. Milá slůvka a kradení bonbonů v čokoládovně udělají divy. Dokonce se do bytu potrefených vloudí „diváci“, kteří jim přicházejí gratulovat, protože tak kvalitní herecké výkony už dlouho neviděli. Fraška korunuje frašku. Nade vším se vznáší opět Slepice, kterou herci vidí někde v dáli v sadu. Jako by se zdánlivě nic nestalo, přesto se všichni tak trochu změnili, snad k lepšímu? Škoda, že po Nonně touží jenom muži, kdyby se přidaly i jejich ženy, mohla by být Slepice ještě vypečenější komedií.

Z inscenace Slepice. (Foto: Roman Polášek)

Vedle bouřlivých dialogů a často i výlevných monologů se vyjímají barvité kostýmy, vizáží jednotlivých postav kralují paruky a retro garderoba, podtrhující jejich společenské postavení. Jejích autorem, stejně jako autorem strohé, leč výrazné scény, je David Janošek. Frivolní hudbu obstaral Mario Buzzi. V tomto pestrém a křiklavém podhoubí se usadily akční herecké výkony celého komorního souboru.

Co postava, to exot a úplně jiný herecký styl. Od naturalisticky přirozené Zuzany Truplové, jejíž Slepice jako jediná nepotřebuje paruku, až po expresivně vyhnaná gesta a mimiku Aleny Sasínové-Polarczyk, která, když spustí, jako by nastalo hromobití. Nebo karikatura ruské vědmy v podání Terezy Cisovské, co kolem sebe rozhazuje kouzelné byliny a opíjí se z příruční plaskačky. Její rytmus s leitmotivem „Ne, já nejsem ožralá!“ graduje tempo hry, podobně jako bláznivé bouchání sousedů stěžujících si na noční klid a hbité semknutí se všech potrefených, pořvávajících, že jsou přece umělci.

Aktéři inscenace Slepice. (Foto: Roman Polášek)

V poněkud jiné herecké poloze než v dosavadních inscenacích překvapí úřednicky laděný Petr Panzenberger v roli zamilovaného a ušlápnutého manžílka, který se marně snaží vzbouřit proti vyhasínajícímu rodinnému krbu, když jej poblouznila vnadná Nonna. Chameleonsky tvárný Šimon Krupa tentokrát proniká do komické šarže profese činoherního režiséra, kterého obdařil směsicí panovačnosti a slabosti. Karikuje jej od jemného gesta až po trhavou chůzi, jeho nevýslovný žal hlupce, odlouděného mládím, spolehlivě pobaví celý sál.

To lze ale říct o celé inscenaci, a není to zábava až tak plytká, jak by se mohlo na první pohled jevit. Celé představení je uváděno na jeden zátah, bez přestávky. Je to uvědomělá fraška, ve které si postavy sáhnou na svůj vlastní dlouhý nos.