Stav beztíže v Domě kultury Akord: Priessnitz s novým repertoárem zabodoval

Koncert začíná písní Na kraji města z loňského alba Beztíže, které bylo kritiky i fanoušky přijato bezmála jako dar spadlý z nebe. Není se však vlastně čemu divit, protože lídr kapely Jaromír Švejdík se při jeho přípravách vyjádřil jednoznačně: „Nová deska musí být lepší než ty předchozí, jinak by neměla smysl. Než jít dolů, to raději nejít nikam.“

Že se záměr podařilo naplnit, je patrné z toho, že nové písně fanoušci sborově zpívají, jakoby už s nimi žili roky. Ze stejného alba pocházejí i další dvě věci – Mrzáci a Tam na poli, doprovázené projekcí tak působivou, že se občas přistihnete, jak namísto muzikantů sledujete animované obrázky na zdi.

Kapela od samého začátku ukazuje, jak je na tom po hudební stránce skvěle. Klasické muzikantské jádro tvoří Petr Kružík, jehož kytara zní stejně jedinečně jako je jedinečný jeho technika hry, dále baskytarista Petr Víša a samozřejmě Jaromír Švejdík, autor, zpěvák a extravagantní tanečník, jehož úsporné pohybové kreace nejspíše dají vzniknout termínu taneční minimalismus.

Za bicími hřímá skvělý Zdeněk Jurčík, který sloužil každé písni bez zbytečných příkras. K základní sestavě přibyli dva nováčci: druhý kytarista Dušan Oravec, jehož přítomnost umožnila Petru Kružíkovi soustředit se na zásadní riffy a vychutnat si každou notu, dále pak přibyla výtečná trubka Lukáše Morávka. Jednoduché pasáže stavěné na několika tónech jsou nesmírně silné a vytvářejí nový, barevnější zvuk kapely.

Koncert pokračuje čtyřmi písněmi z alba Stereo: Jan, Střepy, Jezero, Larisa, ale po nich se kapela vrací zpátky k písním z Beztíže. U hitové Ženy začíná sál vařit a společně se Švejdíkem skanduje: „A vóna, že má to ráda!“

Z koncertu kapely Priessnitz. (Foto: Ivo Dudek)

Nemůžou samozřejmě chybět „zlaté“ písně jako Dotkni, Ráno a Děláže. U posledně jmenované mi dochází, jak málo kapel u nás dokázalo to, co Priessnitz. Jejich staré hity se hrají dvacet let, budou se hrát za dalších dvacet (a možná i padesát) let, a stejně nezestárnou. Budou mezi lidmi žít dále, přestože je nikdo neuslyší z rádií, stejně jako je bohužel neslyší ani dnes.

Ale dnešní koncert je hlavně o nových písních a mně při poslechu naživo dochází, jak jsou skvěle otextované a zaranžované. U písně Daleko sál zpozorní, je zcela zjevné, že všem běhá mráz po zádech, a při divoké Kdo seje vítr se lidi roztančí a koncert dospívá ke svému vrcholu. Muzikanti mizí v jesenické mlze,  snad abychom nezapomněli odkud pochází jejich celoživotní melancholie.

Z koncertu Priessnitz. (Foto: Ivo Dudek)

Úplným vrcholem koncertu je pro mě přídavek Blikající dům z alba Beztíže. Švejdíkův geniální text vyjadřuje za pomoci jednoduché metafory vše, co se snad dá písní sdělit, zažírá se až do morku kostí a zvuková stěna v závěru písně přišpendlí každého k zemi.

Závěrečná Mimosezóna pak je nádhernou tečkou za procítěným, elektrizujícím, srdcem odehraným vystoupením, které za dvě a půl hodiny nabídlo několik téměř extatických momentů a nemělo jedinou slabou chvilku.

Na Priessnitz se chodí zavzpomínat na staré časy, zazpívat si staré hity, potkat se s přáteli, které už tak často nepotkáváme. I to by jistě stačilo k tomu, aby kapela stále dokázala vyprodávat sály. Priessnitz nám ale dokazuje, že zázraky se dějí a že i po třech desetiletích dokáže stvořit počin tak současný, jak jen Beztíže umí být.