Debutové album havířovských Ajdontker je první vlaštovkou, která jaro nedělá

Až mě budou hledat / budu asi někde nad věcí / jinak se to ani nedá / zdraví za to nestojí, vyznávají se Ajdontker v otevíráku alba Nad věcí. Podobných nemastných neslaných sdělení typu Tak to má grády / to si piš ano / koupelna láska / postel pyžamo se jejich texty hemží. Jestli to má opravdu grády, nechť posoudí ostatní, mně osobně připadají na řadě míst klišovité a plytké.

Písnička KLPP je jednoznačnou přiznávkou k euforické poetice rádiových kapel typu Kryštof či Jelen. Škoda, že Ajdontker nejdou více po tom, co se jim daří zatím jen naznačovat – drsnost, neučesanost, hledání svého osobitého zvuku a výrazu. Příjemný rozjezd má například song Vírem na dno, který konečně přesvědčuje také textově. Jde o hudební energický drink nabíjející i díky šťavnaté kytarové vyhrávce. Akustické intro písně Smutné tváře přináší svěží vítr, invenční je také vnitřní organizace (forma) písničky, kde se objevují nečekané přechody, nejen notorické omílání sloky a refrénu.

Píseň Metronom přesvědčuje svou rytmikou, nebojí se stoptimů, aby pak vygradovala, bohužel stereotypnost refrénu je opět dost velká. Ajdontker využívají také maj akordů, které jako pilulky štěstí září z přeslazené sloky písně Na čase, jež však textově není nijak jásavá! Proč tedy ten hudební cukrkandl? Následná modulace působí trochu jako pěst na oko, včetně zpěvu, který si příliš pochvalných slov rovněž nezaslouží.

Song Ona sní se mi líbí víc. Opět přichází s tím, co Ajdontker zatím umí nejlíp, tedy s propracovanou rytmikou ve slokách, rytmickými finesy, překvapivými přechody, mícháním s pořadím motivů…Ona sní funguje i harmonicky v odvážnějších akordických postupech. Dobrá věc!

Přepojení je předposlední věcí alba. Stejný mustr – dobrý začátek, špatný konec. Pitvorné osminy v refrénech jsou tady zase. Kolovrátek bez přediva. Vůně vzpomínky je docela slušným zavírákem alba s nádechem priessnitzovské poetiky – kytarka je náležitě výbušná a antiromantická, harmonie se rozjela směrem k objevům jiných stupňů v tónině, refrén konečně neučesaný, neškrobený, nekašírovaný.

Dobrý závěr alba, které stojí a padá na několika zásadních věcech: nevyrovnané texty, které se nevyhnuly banalitám, zbytečná šablonovitost po vzoru rádiových hrdinů s nulovou výpovědní hodnotou, příliš stereotypní refrény…

Evidentní je schopnost Ajdontker napsat song s hitovým potenciálem – zejména v perfektních rozjezdech slok, mezihrách či opravdu vkusných kytarových sólech a linkách se jim to skutečně daří. Bohužel refrény sklouzávají k trapnostem a vaří vše podle jednoho receptu, který nikam nevede. Kdyby Ajdontker zapracovali na těchto věcech, jsem přesvědčen, že se můžeme těšit na živou, pozoruhodnou a zatraceně přesvědčivou kapelu. Pak teprve budu moci o jejich hudbě, napsat, že „I don´t care“. Zatím je pro mne jejich první album pouze první vlaštovkou, která ještě jaro nedělá.