Jak Ivan Landsmann vzpomínal na babičku z Příboru aneb pietní setkání za zesnulého spisovatele

Pietní vzpomínku na svého blízkého přítele organizuje herec a majitel Absintového klubu Les Přemysl Bureš. „Vítán je každý. Nejen ten, kdo se s Ivanem osobně znal, ale především čtenáři jeho knih,“ říká Bureš. Na Landsmanna zavzpomínají i přátelé, které autor Pestrých vrstev neviděl od té doby, kdy v osmdesátých letech emigroval do Holandska. „Ozval se mi jeden z havířů, který patří k hlavním hrdinům Pestrých vrstev. S Ivanem se ale po jeho návratu z exilu už nikdy nesetkal. Slíbil mi, že určitě přijde do Lesa,“ informuje Bureš.

V programu mimo jiné zazní obsáhlý rozhovor s Ivanem Landsmannem, který předloni na podzim vznikl pro rozhlasovou stanici Vltava. V interview spisovatel mimo jiné vzpomíná na osudový okamžik, kdy se upsal šachtě: „Byl jsem tehdy mladý kluk po vojně a do šachty mě nalákal táta mého kamaráda, tehdy jsme bydleli v Havířově III, na trojce, jak se říkalo. Já dělal závozníka, vozil jsem plynové flašky, to taky nebyl žáden med, no a on fáral na Dole Antonín Zápotocký a jednoho dne mi řekl: – Ivane, pojď ke mně do party, vyděláš si.“

Během večera dojde i na ukázky z povídek, které zatím nevyšly knižně. Kulturní deník Ostravan.cz teď nabízí závdavkem alespoň malou ukázku z autobiografické črty Prázdniny, v níž se Landsmann mimo jiné vrací ke svým německým kořenům na Příborsku.

*

IVAN LANDSMANN: PRÁZDNINY

(ukázka)

Na prázdniny se většinou jezdí k babičkám. Já jsem měl jednu v Příboru, no a druhou v Lukách nad Jihlavou. Je těžké posoudit, kde jsem se cítil lépe, protože mi bylo u obou dobře. Už jsou obě dávno po smrti a nechtěl bych ani jednu urazit, ale myslím, že u babičky v Příboru jsem se cítil víc uvolněný. Měla devět dětí, jmenovala se Staroveská a původem to byla Němka. Za svobodna Hermina Gillar, dcera hospodského z nedaleké vesnice Skotnice. Za manžela si ale vzala Čecha, proto Staroveská.

Dědu jsem nikdy nepoznal, zemřel brzy po první světové válce. Bojoval u Bosny, a jak jsem se později dověděl, jeho manželka se za ním až do té Bosny vypravila pěšky. Neuvěřitelné. Byla jak proutek, ale strašně houževnatá. Nic jí neporazilo, ničeho se nebála. Když se její děti rozešly do světa, zůstal jí věrný syn Ota, tedy můj strýc. Nikdy se neoženil a nebýt jeho, tak nevím, jak by to babička všechno utáhla, protože její důchod dělal dvě stě korun měsíčně.

Babička vařila velice skromně a její jídlo mi chutnalo Bezmasé, zato výživné. Hlavně její polévka eintopf. Ta měla pořád stejnou chuť a poznal bych ji mezi tisíci. Babička mě měla ráda, zato mého staršího bratra Petra moc nemusela. Taky k ní moc nejezdil, ani v Příboru neměl žádné kamarády. Kdežto já spoustu, i kamarádek, ale o ty já moc nestál. Dával jsem přednost klukům, se kterými jsem se chodil vyřádit do křib. Přes Příbor protéká řeka Lubina, kterou kousek za vesnicí směrem ke Kopřivnici lemují husté vrbové keře. Proto ten místní název křibí. Tam jsme si postavili chyši…