Sabina Muchová: Když se po nás hercích nic nechce, stěží můžeme něco ukázat

Vy jste absolventkou Janáčkovy konzervatoře Ostrava. Kdo vás učil?

Měla jsem těch učitelů více, postupně tři. V prvním ročníku to byl pan Bedřich Jansa, ve druhém ročníku nás převzala paní Milena Asmanová, ale ta si brzy poté založila vlastní herecké studio, takže třetí a čtvrtý ročník jsme měli paní Alexandru Gasnárkovou.

A na co při výuce kladla důraz paní Alexandra Gasnárková?

Těžko říci. Ona byla přísná. A zdůrazňovala, že herec musí být disciplinovaný. A precizní.

Jeden z velkých českých herců pan Petr Kostka nedávno řekl, že v divadle a v hereckém projevu obzvlášť se začíná lajdačit. Že narůstá neprofesionalita, že herci nedbají na neustálé udržení co nejvyšší laťky kvality ve svém herectví. Chtěla po vás paní Gasnárková právě tuto disciplinovanost?

Tak to mi mluvíte úplně z duše. Ano, paní Saše šlo o něco podobného. Ale já také cítím, že občas kolektivu nejde společně o stejnou věc. U nás v divadle se o to snažíme. Perfektně odvést svoji práci společně na jevišti je prostě nutné. Vždy přece musí jít v prvé řadě o kvalitu. Když se občas řeší otázka, co na to řekne opavský divák, tak to fakt rostu. To přece není naše starost! To ať si řeší dramaturg a umělecký šéf. My herci musíme odvést maximum, a to je hlavní.

Zmínila jste diváky. Máte zkušenost i s ostravským publikem, hrála jste v Komorní scéně Aréna v Langově režii ve hře Dávníkové. Jsou opavští diváci v něčem jiní než ti ostravští?

Opět těžko říci. Já jsem o tom takhle nepřemýšlela. Možná tu nějaký rozdíl je…

Nedávno odcházel do důchodu někdejší dramaturg Národního divadla moravskoslezského Ladislav Slíva, který svého času působil i ve vedení Slezského divadla. Ten říkal něco v tom duchu, že opavský divák je konzervativnější, že nemá příliš v oblibě experimenty na jevišti. Cítíte to také tak?

Kdybych měla vycházet ze své zkušenosti s diváky v Komorní scéně Aréna, tak to je specifické divadlo, které si může dovolit opravdu mnohem více než my tady v Opavě. Kdybychom my tady uvedli ty Dávníky, ve kterých jsem hrála, asi bychom se se zlou potázali. Ale jakékoliv předsudky jsou podle mne ke škodě. Ať už u nás, co to divadlo děláme, tak u diváků.

V ostravské Aréně se jedná o komorní prostor, tam jste si mohla na diváky skoro sáhnout. Máte tady v Opavě nějaký podobný komorní hrací prostor? Právě takové totiž mají rádi především mladí diváci…

Hrávali jsme v menších sálech, buď na zadním jevišti nebo v tzv. Oku. Jenže tam všude bylo málo diváků, a divadlo potřebuje velkou návštěvnost. Je to rozdíl hrát pro padesát nebo pro tři sta diváků.

Přesto, netoužíte po komorním prostoru i tady v opavském Slezském divadle?

No jejda! A jak! Strašně moc. Ale to je věc vedení divadla.

Máte nového ředitele, Ilju Racka mladšího To je velmi zkušený ředitel. Změnilo se něco po jeho příchodu?

Samozřejmě. To hlavní. Konečně díkybohu máme ředitele! Po tom bezvládí…

Máte i nového šéfa činohry, přijdou noví režiséři. S jakým režisérem se vám pracuje lépe – s takovým, který vám říká, co máte dělat, nebo s takovým, který po vás chce, abyste předvedla, jak vy byste postavu hrála?

Vyhovují mi oba dva přístupy. Zrovna nedávno jsem o tom přemýšlela. Ráda improvizuji, ale když vzpomínám na pana režiséra Zdeňka Kaloče, který vám režíruje i krok, úplně precizně, a neměla jsem s tím problém.

Pan režisér Kaloč je stará škola …

Ano. Stará škola. Já jsem chodila na zkoušky s ním s posvátností v duši… Opravdu, je mi v podstatě jedno, jak pracuje režisér, ale musí být připravený a já musím cítit, že on ví, co chce. Jakmile herec cítí, že pan režisér je nejistý, začne si dělat, co chce, a to většinou nedopadá dobře.

V nadcházející inscenaci hry Neila Simona Řeči hrajete Chris Gormanovou, advokátku. Jaká to je žena?

V té hře jsme vlastně všichni skoro pořád na jevišti, jedná se o takovou snobskou společnost, složenou z velmi bohatých lidí. Všichni mají nějaké postavení. Nechci prozrazovat děj. Je to komedie, je tam více žen a každá je jiná. Chris je taková nervní, potřebuje nikotin ….

Hra Řeči je komedií, a to docela slavnou. Hrajete raději v komediích, nebo ve vážných kusech?

Nechci říkat, že je mi to jedno, ale v podstatě ano. Ale nejraději mám postavy, ve kterých je všechno, vážnost i humor.

Když vzpomenete na inscenace, ve kterých jste v Opavě hrála, tak na které vzpomínáte jako na ty, ve kterých jste hrála ráda, a naopak?

Ten první případ, to byl Hotel mezi dvěma světy v režii Oxany Meleshkiny-Smilkové. Ten druhý případ, to bylo Ochocholení v režii Františka Hromady. Ta hra byla taková, no zvláštní, když to řeknu slušně…

A kterou divadelní postavu byste si ráda zahrála?

Kateřinu ze Zkrocení zlé ženy.

Tu si ještě možná zahrajete …

No, někteří třebas říkají, že herečka po třicítce už nic moc, a přitom jsou kolegyně, které mohou hrát klidně postavy mladé i starší. Myslím, že předpojatost a nedůvěra v této věci  není namístě.

Občas se na adresu činohry Slezského divadla, respektive zdejší činohry, vyjadřují někteří kriticky. Kdyby vám někdo řekl, že Slezské divadlo je prostě oblastní divadlo, kde hrají ti, co je jinde nechtějí, co byste mu řekla?

Že to není pravda.

Souhlasím. Nedávno jsem po zhlédnutí skvělé inscenace, Gazdiny roby v režii Janky Ryšánek Schmiedtové napsal, že paní režisérka ukázala skutečný potenciál opavského souboru.

Velice záleží na režisérech. A na celých inscenačních týmech. A myslím si také, že velice důležití jsou dramaturgové. Kdo z herců chce pracovat, ten vždycky podá dobrý výkon. Když je dobře veden. Ale když se po nás nic nechce, tak ani nic nemůžeme ukázat.