Režisérka Janka Ryšánek Schmiedtová před premiérou Slepice: Divadlo se mění jako svět kolem nás

Pokud se nemýlím, ruskou dramatiku ve svém režijním portfoliu ještě nemáte. Tedy pomineme-li Kuřačky, inspirované Čechovem. Teď hostujete v Komorní scéně Aréna v režii hry Nikolaje Koljady Slepice. Čím vás zrovna tato hra oslovila?

S titulem přišel umělecký šéf divadla Ivan Krejčí, a to v situaci, kdy se rozhodlo, že se nebude zkoušet autorský projekt Smrtikrásky o Ester Krumbachové. Na mně tedy bylo posoudit, zda se v krátkém čase dá připravit jiný text k realizaci, ke zkoušení. Hodně se škrtalo – a to před i po první čtené zkoušce. Na Slepici se mi líbilo a líbí, že se zde v rámci mně dobře známého divadelního prostředí, které ale „jen“ dělá atmosféru, ukazuje neschopnost lidí udělat změnu ve svém životě, být změnu k lepšímu. Podívat se pravdě do očí, jít za svým snem, pomyslně odjet do vytoužené Moskvy, o které se ale moc neví, kde vlastně leží.

Sám Nikolaj Koljada říká, že jeho cílem je hledání nového divadelního jazyka, především chce přivést do divadla mladé lidi. Jsou to i vaše cíle?

Nemyslím, že je třeba hledat nutně nový jazyk, aby přišli jacíkoliv lidé do divadla. To je  taková slepá ulička, někdy taky mantra divadlem přehlcených pro mě pseudoodborníků, co už viděli všechno, milují rádoby nové provokace, a jestli něco skutečně necítí, je to pokora. Já ctím a cítím smysl především v hledání témat, která rezonují s dobou. Divadlo se mění, stejně jako se mění svět kolem nás.

V souvislosti s Koljadou se hovoří o tzv. „uralské škole“. Jak vy sama nahlížíte na tento fenomén?

To, že si divadelník, který aktivně tvoří, hledá a vychovává mladší kolegy a možná i nástupce, považuji za ne moc častou, ale dobrou a vlastně jedinou cestu ke kontinuitě všeho. Nemyslím, že mladá generace musí ty starší nutně adorovat nebo naopak – ideálně, kdyby fungovala diskuze a v ní skutečné kritické myšlení vyslovované vzájemně s pokorou a důstojně. To je ale často, ne ale naštěstí vždy, sen podobný tomu odjezdu do Moskvy.

Když se podíváme na vaši dosavadní práci, převažují v ní režie komedií. Proč?

Protože režisér na volné noze si nemůže tak úplně a pokaždé vybírat. Každá domluva pohostinské režie trvá delší dobu – někde se spekuluje, někde vám přímo nabídnou titul, někde s titulem přijdete a šťastně jej dramaturgie přijme. Ale velmi často je zadáním právě komedie – jsou prostě v každodenním divadelním fungování třeba. Plní hlediště, kasu i lákají ty výše zmiňované diváky – tím víc v dnešní době, kdy má divadlo jako takové stále více konkurence.

V Ostravě už jste se v pozici režisérky seznámila se všemi divadelními scénami (snad jen s výjimkou Staré arény). Jaké mezi nimi vnímáte rozdíly?

I ve Staré aréně jsem dělala! Scénické čtení, ale stalo se nedorozumění a termíny premiéry i jediné reprízy, tím pádem zároveň derniéry, mi kolidovaly s jinými závazky, takže jsem vše připravila, a pak to vlastně neviděla, bohužel – ale práce to byla skvělá, po asi pátém čtení nám došlo, o čem hra je… a bylo to! Zpátky ale k otázce – Národní divadlo pro mě bylo vždy pilířem nejširší divácké obce – místo, kde v hledišti vedle sebe může usednout pan doktor i zemědělec, co řeší celé dny červenou řepu, a oba dva si odnášejí zážitek. Silný soubor a velké příběhy – to ctím. Komorní činohra, velké příběhy na malém jevišti, semknutý soubor a herecké interpretační divadlo, to je pro mě Komorní scéna Aréna. Bezruči se pak nebáli a nebojí autorských věcí, někdy trochu bláznivých provokací, nových textů i hraničních forem divadla kombinovaných s klasičtějšími tituly v moderních intepretacích. A Divadlo loutek všem třem už jmenovaným vychovává publikum, což je nádherná služba, a k tomu Stará aréna nebo Cooltour přinášejí novou alternativu. Stále tu funguje, to jinde nebývalé rozdělení sil, jen mi přijde, že je nyní méně mladých lidí, kteří by v Ostravě nebo kdekoliv jinde na oblasti, chtěli dělat divadlo. Ten pro mě nepochopitelný magnet Prahy – nebo alespoň Brna – ničí tolik potencionální divadelní krásy. Ale my dneska asi chceme všechno rychle a hned, životní cesta byla vyměněna za strmou kariéru, která musí být rychlá a velkolepá.

Vraťme se ještě ke hře Slepice. O čem ve vaší režii hlavně bude?

O lidech, kteří touží žít jinak, ale nevědí jak. Složitěji: o lidech, kteří sní být výjimeční, ale právě jejich průměrnost je žene do nešťastných životů plných pomluv, zmařených snů, alkoholu a vlastně už nudného smilnění, ze kterých není úniku.

Kmenový dramaturg Komorní scény Aréna Tomáš Vůjtek má pověst hlavního architekta poetiky této scény. Vstupuje vám výrazně do vaší práce na této inscenaci – a pokud ano, jakým způsobem?

Vzhledem k razantním škrtům je interakce Tomáše více než nutná, a to především ve stavbě situací. Ale ještě bych poupravila vaše tvrzení – myslím, že ti architekti poetiky Komorní scény Aréna jsou dva: Tomáš Vůjtek a Ivan Krejčí. Tak těsně semknutý a na sebe slyšící soubor jsem ještě nezažila. Stále mám pocit, že pronikám do třicet let trvajícího manželství, kde už stačí naznačit a druhý ví vše – zatímco vy jako host někdy lehce tápete v otázkách.

Premiéra inscenace komedie Slepice se v Komorní scéně Aréna uskuteční v pátek 24. března 2017 od 18.30 hodin.