Jarní putování Divadlem loutek v Ostravě provázela palba dotazů dětí na divadelní techniky

Zpovídáni byli zvukaři, osvětlovači, malíři nebo řezbáři. Po „vzdělávací“ části se pro malé průzkumníky našla kýžená odměna – mikropohádka o krtkovi a hovínku ve veselém podání loutkoherců. Děti ani nedutaly a možná byly rády, že po náročném hodinovém putování vlastně sedí. Ale to nebylo zdaleka všechno, protože na ně čekala ještě alternativní scéna s možností vyfotografovat se s pohádkovou postavou nebo vyrobit si třeba papírovou růži.

„Tak toto je třeba hendka, protože se drží v ruce,“ prozradil malým zvědavcům zvukař Honza Sedláček. Ve svém království ovládá stovky zvuků. Pokud nějaké chybí, musí si je vyrobit nebo jinak opatřit. Jednou ze zvukově nejnáročnějších inscenací je podle něj Bouře. „Tady je až kolem šedesáti různých ozvučení, a to už dá člověku hodně zabrat,“ vysvětlil jednu z všetečných otázek.

Jarní putování Divadlem loutek. (Foto: Klára Šebestová)

Divadlo loutek je prostě takové malé zázračné království, a kdo by nechtěl vědět, co je to kašírka nebo šudlání? „Ještě když jsem pracoval ve vedlejší dílně, tak při natírání zvláštních barev jsem používal právě slovo šudlání, po rozetření byly podobné jako politura,“ uvedl Martin Froulík. Děti si rozdaly omalovánky z pohádky Tři zlaté vlasy Děda Vševěda a zvědavě okukovaly kulisy z připravované inscenace pohádky Středa nám chutná. Kulisy jsou teprve ve výrobě, ale už teď mohlo být malým diváků jasné, že to bude zřejmě pěkně vypečená zábava s roboty. Právě jejich části už se začaly vyrábět.

Ještě větší legrace nastala v truhlárně, kde Martin Froulík jako zlatý hřeb pustil centrální vysavač na piliny a děti si mohly vyzkoušet, jaký má tah, některým odvážlivcům byly vysávány například vlasy.

Výtvarník Martin Froulík s dětmi. (Foto: Klára Šebestová)

V čem je kulisa jiná než třeba nábytek v bytě? Co se na těch strojích dělá? A co nesmí v návrzích výtvarníků chybět? Takto bombardovali dospěláka svými dotazy na tělo malí průvodci. A co je vedle v místnosti? Kulisárna! Tady bylo o poznání těsněji, protože dvacetičlenné skupinky dokázaly zaplnit celou loutkohereckou chodbu a popasovat se s hromadou krabic uschovávajících celé výpravy k jednotlivým inscenacím.  „Tak tomuhle my říkáme kejs,“ ukazoval na pojízdné krabice na kolečkách Jiří Kučera.

Co všechno se musí vejít do kulisárny? Kde jsou ostatní kulisy? Co všechno má kulisák na starosti? Kdo je to inspicient? Otázky dětí nebraly konce. Divadlo má i externí sklady, dověděly se například. Kulisy se přesouvají rovnou na scénu, která je přes chodbu, ukázal jim jeden z pracovníků. Tam se ale zrovna nemohlo, protože by naše skupina zkřížila cestu té předchozí. Provázelo se od půl desáté do půl třetí s půlhodinovými odstupy.

Následovala návštěva možná nejzajímavější sekce, a to výrobny loutek. Tady kralují výtvarníci Zdeněk Janošec Benda a Pavel Skorkovský. Podle čeho víš, jak máš loutku vyrobit? Jak dlouho trvá výroba jedné loutky? Z jakého dřeva? Proč? Všeteční průvodci pálili jeden dotaz za druhým. Výtvarníci zdařile kontrovali, a tak se návštěvníci dozvěděli, že nejlepší je lipové dřevo a některé loutky se vyrábí i několik týdnů.

Poznáte, ze které pohádky je tato loutka. (Foto: Klára Šebestová)

Nejzajímavější byla ukázka práce s nedokončenou marionetou. „Tady se přivazují ruce, tady zase nohy, pokud to má v ruce loutkoherec, který vše ovládá, dokáže s loutkou napodobit chůzi,“ vysvětlil Pavel Skorkovský. Jako materiál na loutky nejraději používá dřevo, už méně pak molitan nebo jiné umělotiny, ale i ty byly v ateliéru pochopitelně k vidění. Benda na závěr dětem předvedl jednu z nenasytných loutek pro chystanou novinku Středa nám chutná. Na povel se jí otevřela pusa od ucha k uchu a pak slupla čerstvě namalované jablko. Že si pochutnala, tak to šlo hned poznat, když si pohladila bříško.

Pavel Skorkovský při akci Jarní putování divadlem. (Foto: Klára Šebestová)

Nechyběla ani návštěva osvětlovací kabiny, i když tam se vešlo opravdu jen pár jedinců. U zvukaře to bylo lepší, protože měl otevřené okno do prostoru hlediště. Děti si na závěr jeho povídání mohly společně do mikrofonu zakřičet: „Prošly jsme divadlem!“ Pustil jim pěkně zkreslený zvuk, takže bylo jasné, kolik by s nahrávkou ještě bylo práce, kdyby měla sloužit profesionálním účelům.

Malí průvodci se s výpravou skupinek loučili před dveřmi zkušebny v nové budově. Cesta vedla přes most s drakem, a pak už přišla oddechová pohádka o krtkovi a hovínku. Hana Galetková a Tomáš Volkmer ukázali, jak se ze zdánlivě banálního tématu dá vytvořit hravě variabilní monodrama.

Děti zhlédly pohádku o krtkovi a hovínku. (Foto: Klára Šebestová)

Krtek jako detektiv v divadle pátrá, komu že patří onen nemile voňavý výtvor, co mu jednoho rána přistál na hlavě. Následovala celá přehlídka rozmanitých druhů hovínek, pocházejících od koně, zajíce, kozy či prasátka až po dopadení skutečného čtyřnohého pachatele. Zoufalému krtkovi nakonec pomohli detektivové v přírodě nejpovolanější, mouchy. Děti ani nedutaly a herce odměnily potleskem. Pak už se šlo do finále, na focení a dětskou divadelní dílnu v suterénu.

Z jarního putování Divadlem loutek. (Foto: Klára Šebestová)

Divadelní vítání jara mělo svůj zákulisní půvab a podstatně se lišilo od tradiční Noci divadel, která si dává záležet spíše na divadelní iluzi. Tentokrát bylo k vidění více technických profesí než herců a seznámení s výrobou inscenací bylo mnohem podrobnější. Ostatně vehementní dotazování po profesním slangu svědčilo za vše, i zákulisí má svůj epický svět.