Kráska z Leenane: Dámská jízda a špinavé kuchyňské drama, které připomene noční pachy Ostravy

Sedmdesátiletá Mag versus čtyřicetiletá Maureen. Matka a dcera. Odvěké pouto a zároveň nedobrovolný svazek plný sarkastické záště. Tak začíná černá komedie nejhranějšího londýnského dramatika irského původu Martina McDonagha.

Maureen je neprovdaná promarněná šance hnijící v zapadákově. Matka ji citově vydírá a těží z psychické lability. Obě jsou navzájem závislé a podléhají svým slabostem. Jednoho dne přichází životní šance, bývalý spolužák Pat, jenže matka Maureen se natolik bojí o ztrátu své nedobrovolné ošetřovatelky a pečující dcery, že šmahem zničí její jediné štěstí.

Markéta Haroková ve hře Kráska z Leenane. (Foto: Lukáš Horký)

Irský zapadákov někde v horách je bezútěšné místo bez budoucnosti. V inscenaci Janusze Klimszy tato úzkost vylézá ven s jedovatou ironií v mlýnku každodenní mizérie. Nakonec ale v hereckém koncertu Kateřiny Krejčí a Markéty Harokové zvítězí nad vražednou tragédií bez perspektivy groteskní nadsázka. Pokud vám tak trochu splývá postava Mag s Maureen, vůbec to není náhoda. Matka je zkrátka matka, té neutečeš.

„Ať se dostaneš do nebe o půl hodiny dřív, než se ďábel dozví, že už jsi mrtvý,“ toto irské přísloví zpopularizoval Stephen King v románu Nezbytné věci a znovu zaznívá i ve hře britského enfant terrible McDonagha. Na jevišti v kuchyňské špeluňce Divadla Petra Bezruče jej s fascinujícím údivem čte nad sporákem dvacetiletý Roy (Ondřej Brett) a publikum se evidentně tímto sloganem baví.

Ondřej Brett a Kateřina Krejčí. (Foto: Lukáš Horký)

Roy je tak trochu nad rámec hry, dítě amerických seriálů, který považuje pohrabáč za perfektní zbraň proti poldům. Touží sledovat v telce jen ty americké seriály, kde se vraždí a kde zároveň pobíhají krásky v plavkách. Naopak Maureen by raději v televizi viděla pořady o Irsku. Ale proč, nechápe Roy, když přece ten, kdo chce vidět Irsko, si může otevřít okno a podívat se kolem sebe.

Nad iluzí v Divadle Petra Bezruče dlouhou dobu vítězí realita, drsná a syrová, aniž by musela být nutně svazována v irské reálie. Ty ve hře sice nechybí, ale daleko více je jasné, že McDonaghovy pachy sociálního pekla, kde čpí matčiny chcanky z rozbitého dřezu, mají něco společného s pouliční vůní Ostravy. O tom se ostatně mohou přesvědčit všichni, kdo po skončení hry hned neusednou do auta, ale projdou se aspoň pár desítek metrů v okolí divadla.

McDonagh se do bývalého hornického města hodí a taky zde pravidelně hostuje – Pán polštářů, Osiřelý západ nebo Klimszou již u Bezručů inscenovaný Mrzák Inishmaanský by mohli vyprávět. Dost možná se ti Irové od Ostraváků až tolik neliší, zvláště když stejně jako oni pro nadávky nejdou daleko, rádi se napijí, a když si něco myslí, tak to taky řeknou.

Markéta Haroková, Dušan Urban a Kateřina Krejčí. (Foto: Lukáš Horký)

Dialogy mají švih, groteskní metafory se hrnou, patové situace se blíží surrealistické absurditě. Přitom Kráska s Leenane vychází dostatečně ze života, klidně by mohla být pregnantní sondou do společenských poměrů, glosou na otázku, kam se starými. Hra není ve své sarkastické rovině zdaleka jednoznačná, a pokud v ní uslyšíte, že sedmdesátiletá Mag je schopna držet si zuby nehty svou dceru jen proto, aby nemusela do pečovatelského domu, tak na tom taky něco bude.

Kateřina Krejčí v dramatu Kráska z Leenane. (Foto: Lukáš Horký)

Kdo z nás by se těšil do ostravské LDN? A co jsme schopni pro to podniknout? Anebo naopak, jak rychle jsme schopni se svých blízkých zbavit a vytěsnit je ze společnosti? Posléze se ale jádro přesouvá do surrealistické roviny, kdy vrah trpí jako oběť okolností, a tak moralita vyšumí. Samotné syrové kuchyňské drama ve svém hlubokém poslání tak v závěru vyprchává jako zvětralá whisky. Vítězí absurdita doby a nesvéprávnost aktérů, pro něž hraje větší úlohu seriál anebo míček zabavený v dětství. Diváky, které před chvílí poléval pot horečnaté úzkosti, vysvobozuje legrační závěr.

Vrcholný moment úzkosti přitom stoji za opakované zhlédnutí, když dcera mučí matku a polévá ji rozpáleným olejem. Kateřina Krejčí jako Mag podává na jevišti životní výkon a je velké štěstí moci ji po řadě bravurně zvládnutých menších rolí vidět v naprosto klíčové úloze.

Kateřina Krejčí a Markéta Haroková. (Foto: Lukáš Horký)

Rovnocennou partnerkou se jí stává Markéta Haroková, sice krásná oproti původní ošklivce, ale přesto dokáže zahrát i urousanou, upachtěnou ženu krmící v blátě slepice a zároveň svádět vojáka v ležérním kombiné. Velký prostor získávají na scéně monology, vizuálně podtržený je ten od Pata, kdy Dušan Urban vlivem zpětné projekce hovoří jakoby sám k sobě. Dost možná je on tou jedinou správnou skutečností, která se ale velmi rychle rozplyne ve štiplavý irský dým. Nebo ostravský?

Ve svém pojetí tento čmoud sahá až k válečné iluzi, protože aspoň tak staré jsou kulisy na scéně, opotřebovaný kuchyňský nábytek, sporák, kamna a dřez, co pamatují pomalu Franze Josefa. Nechybí dobře sladěné kostýmy a stejně tak rozbité rádio a kupodivu něco jako televize. Z obou se linou skrečované melodie, zazní i irské písně, ty ale nejsou pro dramatické vyznění nijak podstatné, pokud nepočítáme závěrečnou blackoutovou situaci, kdy se z rozhlasu line narozeninová gratulace právě pohřbené matce. Její místo ale už zastupuje matka číslo 2. Kráska z Leenane je tak trochu mrazivé Psycho ve špinavém kuchyňském prostředí a v postmoderním bláznivém podání, naštěstí s velkou dávkou komorní, až minimalistické rodinné psychologie.

Janusz Klimsza nedávno inscenoval jinou hru s námětem mezní situace, Hodinu před svatbou v Divadle Antonína Dvořáka. Tam ještě tančí na hraně a nechává diváka vydechnout. Na scéně Divadla Petra Bezruče o dost přitvrzuje. Půlhodina do zdejšího nebe potaženého černým dehtem je mu blíž.