Autor hudby ke Třem mušketýrům Jan Kučera: Chtěl bych diváky postrašit, rozjásat i dojmout

Když se objeví jméno Jan Kučera, ihned vyvstane na mysl: skladatel, dirigent a klavírista. V Ostravě jste se ale zatím častěji představil v roli dirigenta, nemýlím-li se…

Je to tak. Spolupracoval jsem jak s Janáčkovou filharmonií Ostrava, tak i s Národním divadlem moravskoslezským, kde jsem dirigoval Martinů Mirandolinu a Prokofjevova Ohnivého anděla. S Janáčkovou filharmonií jsme realizovali především několik crossoverových koncertů, s Radkou Fišarovou, Čechomorem nebo koncert s filmovou hudbou Souboj klavírů s Ondřeji Brouskem a Brzobohatým. A také řadu koncertů pro rodiče s dětmi.

Po dlouhých 13 letech se pro balet Národního divadla moravskoslezského vytvořila hudba na zakázku. A divadlo se rozhodlo oslovit právě vás. Čím si to vysvětlujete?

NDM mě původně požádalo o zpracování a uspořádání již hotové barokní hudby. To mě, upřímně řečeno, příliš nelákalo a navrhnul jsem vytvoření hudby nové, původní. Choreografovi Třech mušketýrů Paulu Chalmerovi se moje skladby zalíbily a já začal pracovat na nové partituře podle exaktního scénáře.

Je dnes běžnou praxí, že divadlo zadá skladateli zakázku na tvorbu baletní hudby? Do jaké míry v tom hrají roli konexe?

Spíše než v konexe věřím v jakési povědomí o tom, co se snažím hudebně vytvářet. A pokud se nějaká spolupráce v minulosti osvědčila, byla by škoda na ní nenavázat. Nová baletní hudba ale vzniká, i když asi ne tak často jako třeba scénická hudba k činohře.

Už jste někdy tvořil baletní hudbu, případně podílel se jakkoli na baletních představeních?

Komponování scénické hudby se věnuji dlouhodobě, taneční představení nevyjímaje. Poměrně plodná je naše spolupráce se souborem Spitfire Company, pro nějž jsem napsal hudbu k sedmi představením. Je to sice jiný druh tance než klasický balet, ale emoce a vášně musí hudba sdělovat stejně. Jako dirigent jsem se s baletem setkal spíše nárazově, úžasné bylo setkání se souborem Compagnie Marie Chounard a jeho ztvárnění Stravinského Svěcení jara. V japonské produkci jsem dirigoval i Debussyho balet Skříňka s hračkami – nádherná hudba.

Čím jste se při skládání Tří mušketýrů řídil? Předcházely tomu konzultace s choreografem Paulem Chalmerem?

Chtěl jsem vytvořit hudbu, která bude příběhu o mušketýrech v dobrém slova smyslu sloužit, diváka vtáhne do děje, v pravý čas dokáže postrašit, rozjásat či dojmout, bude ve vypjatých scénách dostatečně dramatická a nosná, plně ukáže barevné možnosti symfonického orchestru a bude sdělná a melodicky výrazná. To není zrovna málo cílů, a jestli se mi to povedlo, musí posoudit publikum. S Paulem jsme si dlouho vše přes internet ujasňovali, důležité bylo, aby hudba nesla příběh a vyprávěla jej.

S Paulem Chalmerem jste se shodli, že vaše hudba bude znít „neobarokně“. Co si má běžný čtenář představit za předponou „neo“?

Užití určitých hudebních postupů pro to období typických – polyfonie, kontrapunkt, melodika a do jisté míry i určitý duchovní rozměr. Rozhodně ale nejde o nějakou barokní rekonstrukci, v partituře jsou i místa výrazně romantická. Využívám samozřejmě i prvků hudby 20. století a jinde zase třeba jakousi filmovou hudební akčnost. Přesto jsem chtěl, aby byla tato moje baletní hudba hudebně jednotná a stmelená.

Předpokládám, že klavír je nástrojem zhmotnění vašich hudebních nápadů… Je klavír přítomen také v partituře? Jakou mají Tři mušketýři instrumentaci?

Je pravda, že klavír je odjakživa můj hlavní nástroj a při komponování dobrý rádce. Ve Třech mušketýrech jej ale nevyužívám. Je zde aparát velkého symfonického orchestru s poněkud rozšířenou sekcí bicích nástrojů – hraje zde sedm hráčů na bicí. Arzenál nástrojů je docela pestrý, včetně ne zas tak často používaných mešních zvonků. Ty zazní téměř vždy, když se na scéně objeví kardinál Richelieu.

Myslíte si, že skladatel musí mít smysl pro rytmus, aby mohl psát rytmicky výraznou hudbu? V jednom rozhovoru uvádíte, že v tanečních jste skončil mazurkou…

Bez rytmu to nejde. A nemusí jít jen o rytmy složité. Někdy je velký problém s orchestrem docílit přesných čtyř čtvrťových not hraných za sebou. Coby jakási hudební orchestrální hygiena je na to ideální Mozart či Haydn. Ovšem smysl pro rytmus a taneční schopnosti jsou dvě různé věci. Je pravda, že dříve byl tanec samozřejmou výbavou gentlemana, v tom mám ovšem mezery.

Víte, že Leoš Janáček byl taneční antitalent? To jste dotáhl s mazurkou patrně dál než hukvaldský mistr. Jaké prvky má taneční složka ve vaší hudbě k baletu?

U Janáčka se zkrátka ten talent projevil jinde – v komponování, v jeho případě ale již nešlo o talent, ale o genialitu. V baletu Tři mušketýři jsou například ve scéně na plese některé stylizované tance vycházející z hudby období Louise XIII. Tato raně barokní hudba má také svoje zákonitosti a typické prvky.

Bylo psaní hudby náročné, nebo se vám tvořilo lehce? Přece jen jste musel vymyslet dvě hodiny plné not…

Balet jsem psal s přestávkami asi sedm měsíců. Ten objem not je skutečně docela veliký a bez krásného českého slova „sicflajš“ to nejde. Hudební témata přicházela celkem plynule, komponování hudby je přesto neustálé hledání a kladení si otázek. Člověk stráví mnoho dnů a týdnů o samotě a je sociálně vyloučen. I to patří ke skladatelské práci.

Příběh Tří mušketýrů má stále obrovskou oblibu, jen filmových adaptací je více než třicet! Které z nich patří mezi vaše oblíbené?

Ty s hudbou Lalo Schifrina a Michela Legranda. Já se ale s mušketýry setkal především na divadle, v divadelním souboru CD 94, kde jsem, ještě během svých studií na konzervatoři, působil jako klavírista a skladatel scénické hudby. Byla to tehdy skvělá parta neznámých mladých herců – Hynek Čermák, Marek Taclík, Matěj Hádek, Vasil Fridrich, Robert Jasków, Klára Cibulková, Kristýna Frejová… Mám radost, že jsou z nich dnes výrazné osobnosti a že se jim herecky daří.

Který ze slavných mušketýrů je vám nejbližší? Athos, Porthos, Aramis či D´Artagnan? 

Všichni dohromady, právě pro své nerozlučné přátelství.

Jediná mně známá baletní adaptace Tří mušketýrů se uskutečnila v roce 1980 na hudbu Giuseppe Verdiho v australském Melbourne. Vypadá to, že budete první na světě, kdo vytvoří pro baletní adaptaci slavné předlohy svou původní autorskou hudbu! Co na to říkáte? 

Těch baletních adaptací už bylo víc. Dokonce v Ostravě, v roce 1985. Hudbu napsal Veniamin Basner, žák Dmitrije Šostakoviče. Existuje i balet s hudbou Malcolma Arnolda, autora slavné „pískací“ melodie z filmu Most přes řeku Kwai.

Jak se vám spolupracuje s orchestrem Národního divadla moravskoslezského? 

Je to výborný a citlivý orchestr, během zkoušek díky nim moje hudba doslova rozkvetla a troufám si tvrdit, že je to baví hrát.

Můžu vás požádat o osobní pozvání čtenářů našeho kulturního deníku Ostravan.cz na premiéru baletu Tři mušketýři? Jak by znělo?

To téma je velmi romantické a dobře čitelné. Láska, souboje, intriky, touha po moci, nenaplněné i naplněné sny, to jsou témata nadčasová. Přál bych si, aby se diváci díky představení přesunuli v čase na dvůr Ludvíka XIII. a prožili ten slavný dobrodružný příběh intenzivně spolu s námi.