Ivane, kdy si zase dáme bubaka? Odešel přímý a rovný člověk a skvělý prozaik Ivan Landsmann

Když v roce 2014 Ivan Landsmann v Absintovém klubu Les v Ostravě křtil svou poslední knihu Smetanová revoluce, nemohl jsem se ubránit dojmu, že v ní zase slyším velikou a intenzivní lidskou snahu porozumět druhému. Když jsme si s Ivanem dali první pivo (v jeho slangu „bubaka“), nešlo se do něj nezamilovat pro jeho svojskost, ale především otevřenost a přímost.

Když jsem se dnes od Ivanova „brachy“, jak jej sám tituloval, herce a přítele Přemysla Bureše dozvěděl tu děsivou novinu o jeho smrti, zůstala kolem mě veliká ďúra, v obou významech toho slova.

Ivan Landsmann, rodák z Nového Jičína, byl vždycky jaksi rozkročený. Sám často říkával „Já su též z Valach,“ ale bylo zřejmé, že jeho nejvlastnějším domovem bylo Ostravsko a Ostrava. Necelých dvacet let strávil na šachtě v první linii, pracoval totiž jako předák na čelbě, což byla podle něj „nejvíc nebezpečná práce na šachtě.“ Ale nejenže se v této práci nebál, on se ji dokonce naučil milovat, a to mimo jiné i proto, že v sobě měl schopnost naslouchat a rozumět druhým. Proto oceňoval právě rovnost havířů.

I tak jej ale nakonec dusno tzv. normalizace vyhnalo, a on se po krátké mezizastávce v Kanadě usídlil v Holandsku. Zde ovšem nenašel ráj na zemi a nebýt Josefa Škvoreckého, který pro holandské úřady vystavil cosi jako potvrzení o tom, že je Ivan velký český spisovatel, a nebýt také přátelství a pomoci Jaroslava Hutky, nejspíš by Landsmannův nejslavnější román Pestré vrstvy nikdy nevznikl.

Ivan Landsmann se na počátku nového tisíciletí vrátil do Čech, ovšem nezakotvil v Ostravě, ale v Praze. A myslím, že z ní pořád nějak po té své černé družce pokukoval. I proto bývaly jeho návštěvy v Ostravě podobné spíše nájezdům: najednou ho bylo všude plno, stihl toho hodně přečíst, ale hlavně říct – ta nepřeberná studnice příběhů a historek nikdy ani náznakem nepřipomínala předvádivost, tady jako kdyby opravdu mluvil sám život, v celé své bizarnosti i kráse.

A právě pro tuto vlastnost se Ivan Landsmann stal, alespoň pro mě, velmi podstatnou literární personou. Není mnoho prozaiků, kteří se ve svém díle zcela poddají životu jiných, blízkých i vzdálenějších, a jen málo z nich dokáže za svými postavami mizet. Ivan Landsmann to v Pestrých vrstvách dokázal dokonale: ano, jsou zde výrazné a zřetelné autobiografické rysy, je to všecko vlastně jakýsi divoký dokument doby a tvrdé práce v první části a lesku a bídy emigrace v části druhé, ale nikdy tam není onen hloupě zvednutý prst: „Zbystřete, teď mluvím já.“

Za Landsmanna vždycky nějak mluvil jeho jazyk. A tyto kvality, domnívám se, předvedl ještě minimálně jednou, totiž ve svém posledním románu Smetanová revoluce (2014). V té citlivé a děsivé elegii za zašlou hornickou slávou, jakémsi volném pokračování Pestrých vrstev.

A ještě jedna věc Landsmanna prozrazovala jako člověka i spisovatele: nelíčená odevzdanost vlastním příběhům, lidské prolnutí se s nimi se půvabně projevovalo i v tom, jak četl. Ve Smetanové revoluci je celá řada komických míst. Slyšel jsem je Ivana číst několikrát. Ale nikdy je nepřečetl celé, vždycky se nad nimi sám rozesmál. Jakási vnitřní intenzita, která se z něj vyvalila jako z autora, jej najednou znova pokořila jako čtenáře. Toto mně bude strašně chybět, proto ta ďúra – jako vzpomínka na haviřa a jako nezacelitelný prostor po dobrém kumpánovi a vynikajícím spisovateli.