Britská kurátorka výstavy v Domě umění: Rozdíly mezi Východem a Západem nejsou vymazány. Snad časem

Podtitul mimořádné malířské výstavy v Domě umění zní: „Dělat okna tam, kde dříve byly zdi.“ Možná to chápu špatně, ale 27 let po pádu komunismu ve východní Evropě už mi přijde divné, že je východní blok pro Západ pořád jakousi postkomunistickou exotikou. I na poli výtvarného umění. Je reálné, že se někdy tyto rozdíly setřou?

Ano, časem asi rozdíly budou vymazány. Ale víte, i dnešní třicátníci vyrostli pod vlivem politických ideologií. Následky této skutečnosti se v jejich životech i tvorbě objevují. I proto je polarita Východu a Západu stále velmi emotivní pro mnoho lidí.

V Ostravě není úplně běžné potkávat v ulicích zahraniční návštěvníky. Několik cizinců tančí a zpívá v místním divadle, Indové řídí ocelárnu, Korejci automobilku, ale pořád je pro Ostravu hodně zajímavé, když se o své dojmy z návštěvy města podělí nějaký vzdělaný a přemýšlivý cizinec. Prosím o upřímnou odpověď, jak na vás zapůsobila Ostrava?

Byla jsem zaneprázdněna přípravami na výstavu, a tak jsem neměla dost času na to, abych si prohlédla město. Velmi na mne zapůsobila budova Domu umění a také zaměstnanci galerie, se kterými jsem v době přípravy výstavy trávila mnoho času. Navštívila jsem i Dolní oblast Vítkovic, kde jsou zajímavé příklady architektury a designu. Nadšená jsem byla kvalitou hotelu City v Přívoze a tamější kuchyní. Celkově na mě zapůsobil průmyslový ráz města.

Kurátorka s návštěvníky během komentované prohlídky. (Foto: V. Šulc)

Na výstavu Narušená imaginace v Domě umění jste přivedla několik rumunských malířů z takzvané „klužské školy“ a malíř Serban Savu mi řekl, že Ostrava mu velmi připomíná omšelou průmyslovou Kluž. Jsem přesvědčen, že v Ostravě byste našla podobně silnou malířskou školu jako v Kluži (Daniel Balabán, Aleš Hudeček, Jiří Surůvka, Katarína Szanyi a další), která by se dala vyvážet do světa s podobným úspěchem jako „klužská škola“. Jak vlastně východoevropské malíře objevujete? Je to víc o doporučení, nebo spíše o náhodě, v čem tkví vaše kurátorská intuice?

V roce 2005 jsem jako kritik navštívila Pražské bienále. Potkala jsem se tam s Victorem Manem, který se na něm podílel, a jeho přítelem Adrianem Ghenie. V témže roce mě oba pozvali do Kluže, kde Adrian společně s Mihaiem Popem otevírali galerii pro současné rumunské umělce – Plan B. Victor Man tam měl svou první výstavu. Plan B funguje jako produkční a výstavní prostor pro současné umění; zároveň se jedná o výzkumné středisko se zaměřením na rumunské umění posledních padesáti let. Galerie se také zabývá odhalováním významných umělců bez předchozí mezinárodní zkušenosti. Pomohla jsem jim dostat se do Ameriky a pokračovala jsem ve studiu umělecké tvorby těchto umělců. Spolupracovala jsem s nimi také na „Cluj Connection 2006“, kde jsem byla kurátorkou první mezinárodní výstavy. Nešlo mi o to „osvětlit“ něco exotického. Jednoduše jsem jim chtěla pomoci v době, kdy potřebovali navázat kontakty se sítí mezinárodní umělecké infrastruktury. A tak jsem jim prostě pomohla dostat se do světa.

Ostrava také potřebuje pomoc. Kvůli průmyslovému znečištění se tu umírá o tři roky dříve než v Praze a exhaláty z místních koksoven dokážou podle vědeckých výzkumů změnit v několika dnech DNA i u turistů, však o tom všem také britská televize ITV natočila sugestivní dokumentární film Továrna (The Factory). V Ostravě ještě umění pořád vzniká jako vzpoura či protest, podobně to cítím i u rumunských malířů. Britové a Němci spíše řeší osobní selhání, neschopnost milovat, podléhání konzumu či moderním technologiím. Na ostravské výstavě je to hodně patrné, cítíte ten kontrast jako realitu, nebo to je i trochu výstavní záměr?

Nerada bych to příliš zobecňovala. Alespoň ne v takto nacionalisticky řízené formě. Myslím, si, že výstava spíš odráží možnosti, které si Robert Runták jako sběratel stanovil z umělců, jež osobně zná.

Jane Neal během komentované prohlídky. (Foto: V. Šulc)

Moje otázky jsou delší než odpovědi. Tak teď jedna jednoduchá. Váš neoblíbenější obraz (nebo třeba i tři obrazy) z ostravské výstavy? A proč?

Nejraději bych na tuto otázku neodpovídala. Upřímně je mám všechny ráda, a to z různých důvodů. Myslím, že některé práce jsou velmi vydařené a přesvědčivé: Tim Eitel a Jonathan Wateridge nebo Caroline Walker spolu v sále prostě ladí. Ale myslím si, že i horní sály Domu umění dobře zachycují atmosféru, kterou jsem návštěvníkům chtěla zprostředkovat. Z celkového vyznění výstavy jsem nadšená.

Opusťme na chvíli Ostravu, zůstaňme ale u současného českého umění, mnohé malíře z Prahy určitě znáte osobně. Je to nadsázka, ale komu byste ráda uspořádala výstavu v Tate Modern? Nebo jinak, jak by vypadala výstava, která by měla představit nejzajímavější proudy současné české malby?

Myslím, že pro Brity by byla zajímavá výstava, která by prezentovala nejen mladé a rozvíjející se české umělce, ale i starší generaci.

A s poslední otázkou zase honem zpátky do Ostravy. Kdybyste byla malířkou a měla nějak zpracovat svoje ostravské dojmy, co byste namalovala?

Umělci často malují, co vědí, co mají rádi, co je nejvíc fascinuje. Nedá se na to odpovědět. I Mojžíš žádá, abychom se zaměřili na samotné hledání a zkoumání. K tvorbě je pudí vyšší síla, která je inspiruje. Nemusí nutně zobrazovat témata realisticky, mohou je pojímat psychologicky nebo přetvářet fantazií. Důvěřuji umělcům, věřím v jejich autonomii, a proto bych malování nechala na nich.

Výstava Narušená imaginace je v Domě umění v Ostravě k vidění do 26. března 2017.