Katyň, Nisko, Hanke. Zesnulý historik Mečislav Borák ulehčil stovkám pozůstalých po obětech totalit

Ostravský historik Mečislav Borák se narodil na samém sklonku války v lednu roku 1945, aby do posledních chvil svého života zůstal s válkou niterně spojený. Pořád totiž myslel na další a další oběti hitlerovského i stalinského režimu, k jejichž nejasným osudům chtěl ještě doplnit alespoň základní fakta. „Les, který nás obklopuje a chrání před mrazivými větry, je borový, ale tak velký a vysoký, že jsem v životě neviděl větší…,“ napsal Karol Sliwka z Nýdku jen pár týdnů předtím, než byl v roce 1940 zastřelen ruskými silami NKVD a zahrabán do hromadného hrobu v Katyni.

Když Mečislav Borák začal po roce 1989 pátrat v ruských archivech po obětech stalinského teroru v Katyni, narazil i na Karola Sliwku, který vyrůstal v obcích Nýdek a Bystřice nedaleko Třince a byl po polském záboru Těšínska v roce 1938 odvelen jako poručík v záloze do polské armády. V dubnu 1940 pak zahynul v Katyni, ale to už neměl jméno a sovětská NKVD ho evidovala jen pod číslem 537. Borák ale k numeru opět přiřadil jméno a o osudu Karola Sliwky informoval pozůstalé.

A tak to šlo pořád. Mečislav Borák dopisoval osudy ostravských Židů nahnaných na podzim 1939 do lágrů v Nisku i příběhy jejich o rok později deportovaných soukmenovců na ostrov Mauricius. Ne vždy ale uspěl, když chtěl umučeným prokázat poslední čest a zvěčnit jejich jména. Už od konce devadesátých let třeba přesvědčoval úřady, aby pietně zveřejnily jména 231 německých civilistů, které těsně po válce zavraždila skupina sadistických českých revolucionářů v ostravském lágru Hanke. Také tyhle nacionále obětí byly jeho objevem, když jejich seznam vypátral v archivu ministerstva vnitra.

„Když jsem seznam objevil, hned jsem si představil, že by ta jména mohla být na pamětní desce,“ vyprávěl Míťa předloni v květnu, když jsme z centra Ostravy došli pěšky do parku Milady Horákové a chvíli postáli na onom neoznačeném hrobě zavražděných civilistů. Jedinou vzpomínkou na drasticky umučené Němce v tu chvíli byly koláče rozkvetlých pomněnek rostoucí přímo nad hrobem. Jinde v okolí kupodivu nekvetly, a tak jsme si s Borákem řekli, že k čemu nemají odvahu obyvatelé Ostravy, to činí alespoň příroda.

Půl hodiny poté jsme improvizovaný pietní akt na bývalém městském hřbitově zapili Radegastem v pivnici U Křižánka a vydali se přes pasáž Vesmír do Tyršovy ulice, v níž jsme oba doma. Domov ale není samozřejmost. Pro stovky vězňů gulagů a koncentráků to byl nedostižný sen, který už se nikdy neproměnil v realitu. A historik Mečislav Borák si to při titěrné práci s archivními prameny z časů dvou nejhorších totalit 20. století uvědomoval se stále větší naléhavostí.

A pak ve středu nad ránem přišel o pozemský domov i on, tam nahoře už ale čekají, aby Míťu ocenili za pozemské dobro. Vždyť tolik bílých míst z onoho divného století žádný jiný ostravský historik nevybarvil.