Letecké záběry i přízemní vtípky. Slezský hudební film Muzzikanti je všehochuť pro nenáročné

Existují filmy, o kterých se hovoří, že jsou tak špatné, až jsou dobré. Ovšem Muzzikanti si zaslouží svou vlastní kategorii. Nevyrovnaný filmový pokus s jarmareční stylistikou vznikal za vydatné nadregionální podpory, s účastí pražských hvězd, ale i místních ikon. Za vším stojí producent, scénárista a herec Muzzikantů Petr Šiška (ve filmu klame tělem, hraje křehkého bodyguarda).

Šiškovi se povedl husarský kousek, když do filmu sezval mezinárodní obsazení, zejména současnou hvězdu polské, ale také české kinematografie Michalinu Olszańskou (Já, Olga Hepnarová, Córki Dancingu), oslovil asi nejvhodnějšího tvůrce pro zvolený žánr hudební romance Dušana Rapoše (Slováka usazeného v Havířově) a namíchal koktejl napříč hudebními, dramaturgickými i filmařskými zvyklostmi. Do více než stovky minut směstnal podivuhodnou jízdu plnou spřátelených celebrit, místních sportovních klubů i totálních lapsů. Prostě každý druhý lepší nápad se počítá, od fekálního humoru až po sofistikované mudrování.

Herecké obsazení je rozporuplné a nadupané hvězdami, těmi odcházejícími i vycházejícími. Potkává se tady několik generací, motivů, dávných legend a zvláštních podkresů. Jedním z nich je nepochybně režisérský rukopis Dušana Rapoše, stvořitele přeslazené hudební romance Fontána pre Zuzanu. Ta ve své době vyrobila hvězdu z Evy Vejmělkové, která se pak následně při natáčení známé „básnické“ série poprvé potkala s Pavlem Křížem alias Šafránkem. Básníkova múza Píšťalka je přítomná i v Muzzikantech, jenže už jen jako doktorka v léčebně, kam míří Izziho dívka. Setkání Kříže a Vejmělkové na plátně někteří po letech možná vnímají jako událost, ovšem jedná se jen o pár minut.  Z nadmíru očekávaného setkání je pouhá epizodka, navíc s notně patetickou ironií. Vejmělková se v roli psychiatričky, jen podívá z okna a pokyne filmovému Izzimu, který si to tryskem vyjíždí ven z těšínského náměstí.  Za zády mu sedí jeho mladice a kamera se závratně zvedá k ptačí perspektivě…

Příběh samotný začíná v Praze, jakoby odvěkém trnu v patě místních obyvatel, protože jak oni velmi rádi říkají: „Praha je daleko a Pánbůh vysoko.“ Ale co když onen Pánbůh všechno vidí a na Izziho, posledního žijícího rockera, ve skutečnosti poslal záměrnou kletbu?

Muzzikanti se chtějí díky Dušanu Rapošovi přiblížit žánru hudební romance, ale ve skutečnosti to je jeden bizarní guláš vyšperkovaný nezáživným podkuřováním product placementu. Jistě, tvůrci s filmem měli hodně práce, kdo ale nemá? I takové Babovřesky stojí velké úsilí, ale tuhle partu nezachrání ani čilé obchodování s alkoholem nebo luxusními obleky.

Patrik Děrgel.

Příběh je přitom rámcově prostý. Hlavní hrdna Robin (Patrik Děrgel) přijíždí z Prahy na rodnou hroudu, do Třince. Není to ale samo sebou, jako hudebník ve světě neuspěl, kdežto v Praze se ho chytil mazaný Michael Boss (Martin Dejdar). S tím, že ukradne Robinovy písničky a nachytá na lep producenta (Maroš Kramár) a jeho sličnou dcerku (Sara Sandeva), vyráží společně na pracovní soustředění do opojných Beskyd.

Zde, v pozapomenutém kraji na konci světa, se nachází kemp spravovaný tajemným Izzim v podání Pavla Kříže, stále s typickým úsměvem z „Básníků“, nyní v bizarní dlouhovlasé kštici. Partie je rozehraná, Robin miluje rock, chce se vzbouřit proti popíkovému Bossovi, jenže na to nemá zatím dost sil. Pomůže mu snad Izziho promarněná rocková minulost? Anebo jej dříve udolá jedna z krásných dívek, které se tady na plátně pohybují jak dravé sirény?

Olszańská hraje Izziho o generaci mladší partnerku, ale i v herectví tvoří dost nerovný pár. Přitom vše je průhledně jasné, pravda a láska musí zvítězit. Příběh skončí již předem naznačeným konstatováním „Všichni jsme Muzzikanti.“ Tak se ostatně jmenuje i jeden z chytlavých hitů, který ve filmu zazní a který už několik měsíců propaguje spolu s dalšími písněmi tento Rapošův nesouvislý opus. Zpívá jej Peter Cmorik, vítěz slovenské Superstar, čtyřnásobný Zlatý slávik a ostravský Jesus. Ve filmu tento zpěvák i hraje, ale jen epizodní postavu, ministranta nekonvenčního kněze (Norbert Lichý), který po práci v sakristii hraje na bicí. Pochopitelně je to právě velebný pán, kdo posléze zrazeným rockerům mladé generace poskytne útočiště ve svém dřevěném kostelíčku.

Ve filmu hraje i další zajímavý hudebník Roman Izzi Izaiáš, lídr karvinské kapely Doga, a je až s podivem, že mu právě jeho parťák Petr Šiška nedal v Muzzikantech větší prostor.  V komedii Choking Hazard přece ztvárnil jednu z nejšílenějších postav českého filmu  pornoherce-jehovistu. Ve filmu ze svého kraje ovšem jen přihlíží jako kulisa, a ani nevypadá, že by byl na umření jako jeho umělecký dvojník v podání Pavla Kříže. Scéna na hřbitově, kdy je tento falešný Izzi svěřen do péče záhrobí za ironického přihlížení pravého Izziho, tak patří k nejbizarnějším, ale bohužel jako řada jiných není nijak dál rozvinuta a vyšumí do ztracena.

Martin Dejdar jako Boss ve filmu Muzzikanti.

Bossovo vystoupení s patrně místní horalsko-rockovou formací, to je jiné kafe, stejně jako jeho závěrečný duet se šlágrovsky upachtěným Duem Jamaha. Ano, stačí jenom pouhé lusknutí prstů a situace se obrací, jako ostatně na každém kroku v tomto překotně pádícím díle s přízemními vtípky, ale s leteckými záběry.

Na druhou stranu je to ale i výpověď o současném stavu hudebního byznysu, kterému zoufale chybí peníze i invence. Písničky se spolehlivě vykrádají, neznámé kapely doplácejí na dravé ryby. Jedna generace odchází a potřebuje zoufale přežít, mladí naopak hledají větší sebevědomí.

Muzzikanti jsou dílko, které nerespektuje profesi dramaturga, bere každou i prvoplánovou srandu a vytváří surrealistický guláš, kde se objeví téměř úplně všechno, od lidových popěvků až po srážku rockera s bleskem. Muzzikanti čistě pragmaticky sázejí na regionální patriotismus a ze záběrů jim čouhá skrytá reklama na zboží sponzorů.

Že už jste to někde nedávno viděli? Ano, Ostravak Ostravski trpí podobnými neduhy. Stejně tak i Muzzikanti si svou roli ulehčují okoukanými výrazovými prostředky jako je zpověď hlavního hrdiny v ich formě, kterou okrašlují animované vsuvky, pestrý soundtrack s chytlavými písněmi ze všech luhů a hájů.

Některé motivy se tady pletou páté přes deváté, a když je scénáři nejhůř, vypomáhají prostoduché berličky. Vždy je tady nastrčená postava, která vypravěče nakopne zásadní informací ve stylu: – Hele nemůžeš teď přece odstoupit od smlouvy (nebo odejít ze záběru), tady je dopis s výpovědí, pokud nezaplatíme složenky, máme vyhazov. Anebo: – Hele, není to ten legendární Izzi?

Králem takových podivuhodných blackoutů je nepochybně postava arabského vojáka v uniformě německého výsadkáře v podání Jakuba Koháka se svou hatmatilkou ala „scheize“.  Surrealistický tón v tomto směru vyhrává a škoda, že je zase jen jedním z mnoha různorodých prvků filmu. Když je opět nejhůř, kamera vylítne nahoru a lemuje beskydskou přírodu. Na místní patriotismus se v regionu hraje až příliš často. Pokud to není Ostravak Ostravski, přijdou za pár týdnů Muzzikanti. Dříve to byl třeba Sluneční stát a Sedm dní hříchů. Zdejší tvůrci jsou ve 21. století dvojnásob přímo posedlí tím, aby svůj region zviditelnili pomocí filmu, ale viditelně to nestačí, k přesvědčivosti jim chybí další rozměr. Žádné Divoké včely se nekonají.

Třinecko či Těšínsko v tomto směru tak nějak začíná a nutno uznat, že i když v celosvětovém měřítku má komerční film svou jarmareční existenci už dávno za sebou, tady se jeho role teprve rodí. Každý začátek je těžký a okurková sezóna zatím daleko.

Škoda, že Muzzikanti neohlásili premiéru na některý z pověstných těšínsko-slezských festivalů, mohli si to užít daleko více. A vůbec, proč někoho z produkce nenapadlo něco podobného točit ve zlaté éře mega festivalu Noc plná hvězd, kdy se nabízelo určitě více možností než s Dejdarem nebo Křížem po funuse?

Čtěte také recenzi CD: Muzzikanti hrají páté přes deváté, ale mají i pár dobrých písní