S Jakubem Chrobákem a Ondřejem Hložkem o Básnických hlasech, které zní Opavou už deset let

Jak se podle vás za těch deset let Básnické hlasy podepsaly na Opavě?

Jakub Chrobák: Doufám, že se podepsaly hlavně na těch studentech, kteří s Básnickými hlasy intenzivně žili po dobu svého studia a dneska třeba ještě z nostalgie na jeden, dva večery přijedou. Tam si dovolím tvrdit, že akce splnila to, co chtěla. Ukázala, že literatura je velmi podstatný způsob komunikace, kterým se domáháme pozornosti někoho jiného, a že básník není jen nějaká busta, která je jenom od pasu nahoru, ale že je to obyčejný, živý člověk, který prožívá často obyčejné, každodenní starosti.

Ondřej Hložek: My jsme vlastně navázali na činnost univerzitního klubu při čajovně Bludný kámen v Opavě, který sem zval autory napříč žánry i věkem od roku 1996 do roku 2003. Opavou tak probíhá dvacetiletý nepřetržitý básnický provoz, který sice na některých místech řádně zasmrádává, především tam, kde se pokouší obmýšlet kvalitu a snaží se šokovat za každou cenu, ale i ten má své diváky, především z řad takových těch maloměstských buranů, kteří jdou vyjíst rautový stůl nebo se tvářit vznešeně nad tím, že jsou „jako na té kultuře“… Myslím, že Básnické hlasy ten faktický nedostatek kvalitního literárního provozu zcela zaplnily. Samozřejmě, počátek s sebou vždycky nese větší nadšení. Poslední dva tři roky cítím, že se opotřebovává pozornost diváka, že soupeříme s technickým, digitálním světem, kde se jedná o vteřiny, kde vládne „entertainment“, kde vše musí být extrahováno a divákovi předžvýkáno, aby to strávil. No, a my takoví prostě nikdy nebudeme.

Jak na Básnické hlasy reagují básníci z Ostravy?

Jakub Chrobák: V každém případě, a já jsem tomu moc rád, kamarádi z Ostravy do Opavy velmi rádi jezdí, a to nejenom jako účinkující, ale i jako diváci. Často tady byli Petr Hruška a Ivan Motýl. Hlasy také často hudebně doprovází Jiříček Neduha. Taky se ale naopak stalo, že Ondřej Hložek několikrát vystupoval v Ostravě. Takže o Básnických hlasech dobře vědí a nějaká spolupráce a provázanost, zejména mezi Básnickými hlasy a Absintovým klubem Les, což je vlastně moje druhé, podstatné bydliště, tady je, a to je myslím ku prospěchu oběma stranám.

Kdybyste měli vyzdvihnout několik z těch čtyřiceti večerů autorského čtení, které by to byly?

Jakub Chrobák: Začnu večerem z roku 2010, kdy Básnické hlasy zahájil prozaik. Prozaik, který ve svém projevu dokázal bravurním způsobem skloubit poetický a epický přístup k literatuře. Na jednu stranu posluchači slyšeli cosi jako kázání, zřivé domáhání se nějakého smyslu, ale slyšeli také intenzitu prachobyčejné potřeby být s tím druhým v co nejtěsnějším sepětí. Tím prozaikem byl Jan Balabán. A jediné, co je na té vzpomínce mrzuté, je fakt, že to byl jeden z jeho posledních večerů čtení na tomto světě. Další z vynikajících večerů byl s Luborem Kasalem a Boženou Správcovou, kteří nejenom že jsou výborní autoři, ale také umí o literatuře myslet. Tam bylo zase intenzivní to setkání dvou autorů. Božena Správcová četla jakási zaříkávání a zároveň i trošku zpovědi. Lubor Kasal představil svět prokomponovaný i dramaticky, přivezl si rekvizity a svým způsobem to bylo tak trošku divadlo. Ale samozřejmě každý z těch večerů pro mě byl něčím podstatný.

Ondřej Hložek: Každý večer byl výjimečný. Pro mě osobně to byly večery těch tichých prošlapávačů básnické stezky, kterými jsou například básníci Pavel Kolmačka či Vojtěch Kučera. Tady musíte být sami s textem a autorem, bez veškerých hejblátek. A ta tíha slova, která tam je, ta je změřitelná na tom hrobovém tichu, kdy slyšíte, jak mocně diváci poslouchají.

Letos Básnické hlasy nedostaly od Opavy grant. Jiné, méně významné literární pořady ale město podpořilo. To je zvláštní…

Jakub Chrobák: Připadá mi to bizarní a musím se nahlas ošívat a ptát, proč tak najednou. Protože, když vás město sedm let podporuje a vy sem za poměrně srandovní finanční dotaci v šesti večerech přivedete až dvanáct básníků celorepublikového významu, na které lidi chodí, je to i výrazná propagace města jako takového. Jednak je to také zpráva do komunity literátů, kteří sem vždycky rádi jezdili. Protože si přirozeně mezi sebou řekli, že na Hlasech je většinou plno, že je tam vnímavé ticho a samozřejmě že taky dostanou nějaký honorář, protože já si myslím, že dělník jest hoden mzdy své. Člověka to mrzí, ale jsem moc rád, že nás podpořila jako spolupořadatel zdejší univerzita.

Ondřej Hložek: Nemá smysl se rozčilovat. Takový je holt trend v našem městě. Ona i ta samotná opavská kultura je svým způsobem svébytná. Bohužel, v tom špatném smyslu slova. Tady se jednoduše kolaboruje s myšlenkou návštěvnosti a oblíbenosti a viditelnosti akcí, když se schováte pod křídla příspěvkového molocha, který rozdupe veškerou autenticitu a zůstane vám jen prášek v podobě křiklavého kýče, který si můžete leda tak prohnat nosem. Opava zahyne na kvantitu špatných akcí a cirkusáckého vtírání se divákovi. A do vkusu se vtírá i současná kulturní komise, která nám letos ani na druhý pokus nedala tu směšnou částku, o kterou jsme žádali. O to víc jsem rád, že máme přízeň pana rektora Pavla Tuleji a prorektora Tomáše Gongola, kterým tímto velmi děkuji za poslední dva roky.

Takže k žádným zásadním organizačním změnám nedojde?

Jakub Chrobák: Věříme, že ne. Jsou samozřejmě i další způsoby, jak nějaké peníze sehnat. Ondra Hložek je v tomhle nesmírně šikovný a patří mu dík za to, že to už sedm let obhospodařuje. Pro moderátory a vystupující je to velká radost, když mají za sebou takto pozorného a citlivého organizátora.

V pondělí 6. března proběhnou Básnické hlasy ve jménu básnířek. Dorazí Anna Háblová, Věra Rosí a Klára Goldstein. Jakou poezii s sebou přivezou?

Jakub Chrobák: Především bych chtěl, aby nikoho – probůh – nenapadlo začít používat termín ženské psaní. Přivezou poezii dobrou a od toho se odvíjí asi všechno ostatní. Budou se potěžkávat lidské trable a hrůzy, stejně jako se bude hledat cesta k malým, obyčejným lidským radostem.

Ondřej Hložek: Věra Rosí je velkou a pro mě zářivou stálicí posledních dvaceti let české poezie. Jsem nesmírně rád, že se nám podařilo spolčit dohromady toto autorské trojhvězdí pro tento večer. Troufnu si tvrdit, že třeba Klára Goldstein je typ autorky, který se u nás neobjevil od smrti Violy Fischerové. Těším se velice!

Plánujete nějaký slavnostní, výroční večer?

Jakub Chrobák: Chtěli bychom s Ondrou uspořádat retro pořad, na který bychom pozvali studenty, kteří to před těmi deseti lety všechno začali, Šárku Netolickou (tehdy Havlovou) a Lukáše Vlacha, a ty kteří tam byli, tedy že budu číst já, Ladislav Jurkovič, tedy docent Soldán, a Petr Hruška. Dále je mojí skromnou a zatím ani nahlas nevyslovenou ambicí udělat malý sborník, třeba i s fotografickým materiálem. Těch lidí tu bylo fakt docela dost a řada z nich by byla schopná a ochotná připsat k tomu i malou reflexi, jak se jim na Hlasech četlo.

A na jaké další autory se můžeme letos ještě těšit?

Jakub Chrobák: Já bych nechtěl nějak přehnaně moc odtajňovat, tak jen něco. Bogdan Trojak, který teď chystá novou sbírku veršů, přislíbil účast. Určitě se do Opavy těší Jakub Řehák a já se těším velice na něj. Mým tajným snem, který je v tuto chvíli ještě v jednání, je přivést do Opavy nějakou undergroundovou pecku, ale jméno si nechám zatím pro sebe. A stále častěji se mé oko dramaturgické upíná směrem k Polsku a Slovensku.

Ondřej Hložek: Uvažovali jsme také o bilančním večeru v prosinci, kdy by se představila část z těch, kteří našim pořadem prošli za těch deset let. Uvidíme, kolik nám na to zbyde prostředků a také jak budou moci dorazit vybraní hosté.