Každé představení bude naprosto jedinečné, říká Jakub Krejčí z nově otevíraného Divadla Odvaz

Kde jste vzali odvahu k založení dalšího kamenného divadla v Ostravě? Z čeho se ta vaše odvaha odvíjí?

Pramení z toho, že už několik let vyprodáváme každé naše představení. A vždy, když jsme hráli v různých klubech a pronajatých prostorách, muselo to být o nějakém kompromisu. Vždy jsme museli v něčem ustoupit.

Vyprodávali jste svá představení. Kde všude?

Primárně jsme hrávali v klubu Atlantik. Ale také v kulturním centru Cooltour, v klubu Parník, ve Staré aréně, v Dolní oblasti Vítkovic. Nicméně taková naše domovní scéna byl klub Atlantik.

Jak dlouho už divadlo provozujete?

Za sebou máme 350 představení.

A časově?

Je to už několik let. Improvizační skupina Ostružiny, ze které vzniklo Divadlo Odvaz, byla založena v roce 2002. Takže je to už patnáct let.

Kdo ji založil?

Kolegové Vláďa Kos a Jana Vozáriková. Základem byla Arénka, divadelní kroužek, který vedla Míša Puchálková. To je osobnost v improvizačním divadle velmi známá. Je to žena, která přivedla divadelní improvizaci do České republiky. Byla na studijním pobytu ve Francii, tam se s tímto žánrem setkala, a protože pocházela z Ostravy, založila tady Arénku. K ní chodila malá skupinka nadšenců, kteří založili Ostružiny. Ty se v roce 2013 přejmenovaly na Odvaz. Dá se říci, že jsme v našem žánru nejdéle fungující tým v České republice.

Na webové stránce Divadla Odvaz je velmi početná skupina herců. To ale nejsou divadelní profesionálové, nemýlím-li se.

Nejsou. Nejčastějším povoláním v naší neuvěřitelně nesourodé skupině, když to vezmu podle oborů činnosti, jsou pedagogové. Potom zdravotní klauni. Tedy lidé, kteří se živí tím, že chodí do nemocnic rozveselovat nemocné děti. Já pracuji jako moderátor v Rádiu Čas, jeden kolega prodává fotoaparáty, další přednáší firmám o podnikání a vede teambuildingové hry, které stmelují pracovní kolektivy.

Je vás docela dost. Jak si dělíte práci? Určitě neúčinkujete všichni najednou …

Je nás dvanáct, aktivních deset, dvě děvčata jsou na mateřské dovolené. Každý má na starosti něco. Já dělám marketing, prodej vstupenek a technické záležitosti, jedna kolegyně dělá dramaturgii a koncipuje jednotlivá představení. Když to řeknu zjednodušeně, tak ona vymýšlí program. Teď na půl roku dopředu určovala, jaká představení, tedy s jakými tématy, budeme hrát. My máme tu výhodu, že nemusíme zkoušet a učit se text. Tedy nějaké zkoušky samozřejmě být musí, ale není to jako v klasickém divadle. Spíše jde o trénink v improvizaci. A v ní existují určitá vnitřní pravidla, která když se dodržují, přinášejí lepší a lepší výsledek. Pak podle kalendáře, až zjistíme, kdo kdy může, děláme obsazení. Hledáme sestavu na každé představení zvlášť.

Hlediště nového Divadla Odvaz.

Vezměme teď jako cílovou skupinu ty z čtenářů našeho rozhovoru, kteří nikdy neviděli improvizační divadlo. Co je čeká, když na vaše představení přijdou?

Dramaturgyně určí formu a téma. My vždycky víme, jaké bude téma, které se line celým představením. Například je měsíc máj, takže tématem je láska. Je předvánoční čas, tak jsou tam vánoční témata. Pak přijde na řadu forma. Buď jde o krátké skeče, nebo jeden dlouhý příběh. Často používáme formu zápasu. To se proti sobě postaví dva týmy a v krátkých improvizacích spolu soupeří. Diváci pak hlasují, který tým se jim líbil víc. Jenže vždy máme jen téma a formu, obsah samotný vzniká až během produkce přímo na jevišti.

Vy nemáte nic předem připraveno?

Téma a forma, to jediné je dáno předem. Ale přesto se nám nestává, že bychom nějaké vtípky, fóry, či situace opakovali. A tak je každé naše představení jedinečné a neopakovatelné. Každý večer vždy přinese něco nového. Sám mám takovou zkušenost: vím, co minule fungovalo, zkusím to na další diváky, a ono to nefunguje. Prostě vždy musíte vycházet z konkrétní dané situace. Proto je lepší vstoupit na jeviště s úplně prázdnou hlavou a pracovat s tím, co přichází od diváků a kolegů.

Celý váš projekt má nějakou ekonomickou stránku. V ní jsou jistě nemalé náklady na pronájem prostor, na energie, techniku a vůbec provoz. Nebojíte se, že to neutáhnete?

Spoléhat jen na výtěžek z představení by bylo hodně odvážné. Proto máme plán B, C a D. V nich se nejen věnujeme divadelní improvizaci a hraní, ale máme i improvizační školu, kde vedeme mladé žáky, a ti si platí něco jako školné. Improvizaci vyučujeme i v angličtině, a to je vlastně jazyková škola, nebo chcete-li kurs angličtiny realizovaný touhle zábavnou formou. V plánu máme také pronajímat tento prostor dalším umělcům, protože my ho nevyužijeme každý den, ale nechceme, aby to tady stálo. Takže se tady mohou odehrávat i jiná divadla, jiné žánry, kterým budou vyhovovat naše prostory. Chceme to tady naplnit programem s dobrou zábavou.

Kdybychom měli dopředu říct, co vaše diváky čeká v nejbližších dnech, co to bude?

Naše velká otevírací show se odehraje tuto sobotu 4. března. Už máme vyprodáno. Další představení, Hudebně-improvizační kafíčko, bude v polovině března. Je to taková poklidná, pohodová, poněkud melancholická věc, ve které se hodně hraje a zpívá. Dále v dubnu proběhne klasický „improzápas“. Vystoupí dva týmy složené z našich hráčů. V tomto představení je konferenciér i rozhodčí. Ten je v pruhovaném dresu a rozhoduje a dohlíží, protože improvizace má určitá pravidla, která se musí dodržovat. V květnu proběhne představení s názvem Tisíc způsobů lásky. Ještě se vrátím do dubna – tam proběhne Dámská volenka, což je dámská show. V publiku samozřejmě rádi přivítáme muže.

Publikum může vstupovat do děje?

Ano, je taková jedna forma improvizačního divadla, ve které účinkuje člověk z publika, dobrovolník, který přijde na jeviště, a moderátor s ním udělá krátké interview, zeptá se ho na jeho koníčky, na zaměstnání, ale třeba i na to, co měl k obědu, a pak se improvizuje a všechno končí písničkou s textem z toho, co jsme se od diváka dozvěděli.