Ostrava dostala lekci, jak se vyrábí nepřítel. Petruška Šustrová přednášela o propagandě ve filmu

Pořad s názvem Film a propaganda do Ostravy přivezla známá překladatelka a někdejší disidentka Petruška Šustrová. Loni vyšel její překlad knihy Richarda Taylora Filmová propaganda, a při té příležitosti zhlédla množství klasických filmových děl, o jejichž znalost se podělila s převážně studentským publikem.

Na plátně se vyjímaly ukázky z proslulých snímků jako Křižník Potěmkin, Triumf vůle, Pád Berlína, Alexandr Něvský, Deset dní, které otřásly světem nebo Věčný žid. Divák měl možnost seznámit se s mechanismy manipulace.

„V těchto filmech se setkáváme s nepřípustnou generalizací, tady je možné srovnání s vyjadřováním některých dnešních politiků o uprchlících. Cílem je utužení jednoty, nalezení vnitřního, ale vnitřně vyřazeného nepřítele, kdy je kladen důraz na to, že národ se má sjednotit. Všimněte si třeba takových detailů, jako že Alexandr Něvský loví se svými vojáky ryby, kdežto mongolský válečník nasedá na koně a jako stupínek mu slouží otrok,“ naváděla publikum Petruška Šustrová. Jistě, filmové umění spočívá ve zdánlivě nenápadných detailech.

Z přednášky Petrušky Šustrové. (Foto: M. Jiroušek)

Jako mistr propagandy byl v ten večer představen jednoznačně Sergej Eizenstein, a to právě díky filmu Alexandr Něvský, kde ukázal hned na dva nepřítele ohrožující ruskou říši – mongolská vojska z východu a Němce ze západu. Na zahájení v 17.30 nechyběla jako druhá ukázka ze svého času nejlepšího filmu všech dob Křižníku Potěmkin (překvapivě nešlo o legendární scénu na oděských schodech, ale závěrečné sbratření na moři.) I když oděské schody chyběly, bylo impozantní sledovat plující lodě a za prosklenou výlohou křižující se ostravské tramvaje. Ostatně jen pár desítek metrů odtud se těsně po válce popravovalo v táboru Hanke a propaganda zde také udělala své.

Petruška Šustrová ostravské reálie nezmínila, ale citovala přímo z anglické publikace Richarda Taylora nebo ze vzpomínek slavného Viktora Šklovského na filmové natáčení a horlivost Stalina. Škoda, že nebylo uvedeno, jak Eizenstein nakonec na podkuřování režimu sám doplatil a jak upadl do hluboké nemilosti, přitom jeho Křižník Potěmkin výrazně ční nad rámec povrchní propagandy a je trvale považován za umělecky jeden z nejzdařilejších filmů všech dob. To bychom mohli říct ale i o mnohem zatracovanějším Triumfu vůle od Leni Riefenstahlové, který je sice vyloženě ve službách říšské propagandy, ale z profesního hlediska se na něm dodnes učí zpravodajské štáby.

A Pád Berlína? Jak prozradila Šustrová, to byl film její generace. Stalin tady ví přesně, kde se co děje, kolik tanků kam může poslat, kdežto Hitler nemá ponětí, jaká je na frontě situace a zuřivě volá k nasazení tisíce letadel. Marně.

Z akce v klubu Pant. (Foto: Martin Jiroušek)

Vrcholem přednášky pak byla úvodní sekvence z Triumfu vůle s bombastickými leteckými záběry na Norimberk a vítězný pochod Adolfa Hitlera jásajícím davem. Tady Petruška Šustrová využila příhodné možnosti srovnání mezi pozdějším závěrečným jásotem vítězné ruské armády z Pádu Berlína. Není pochyb, že ministři propagandy od sebe vzájemně opisovali a s klidem se mohli k nim přidat i českoslovenští tvůrci. Tak daleko ale záběr hodinu a půl trvající přednášky nedosáhnul.

A shrnutí? Poměrně závažné, protože jak uvedla Šustrová: „I dnes existují strany, které si objednávají filmy na podporu své kampaně. Existují archetypální témata pro levicovou i pravicovou propagandu.“

Přestože součástí pořadu Film a propaganda nebyla žádná závěrečná diskuse, kdo chtěl, mohl paní Šustrovou oslovit a uvést své osobní postřehy. Jak už bývá v dnešní moderní době zvykem, mezi publikem například panovalo naivní přesvědčení, že dnešní kinematografie je vyspělejší a staré filmy už tolik neoslovují. Na jednu stranu se není čemu divit, protože projekce ukázek byla sotva dostatečná a v plném světle nebyl pořádně vidět ani ten obávaný Stalin. Petruška Šustrová se v tomto směru rázně ohradila a uvedla, že principy manipulace jsou neměnné, a už dávno byly využity s maximálním efektem.

Nezbývá k tomu než dodat, že filmy, z nichž ten večer ukázky pouštěla, patří k základním milníkům světové kinematografie. Rusové měli první filmovou školu na světě, už před první světovou válkou režisér a teoretik Lev Kuleshov přesně věděl, co udělá střihová skladba zdánlivě různorodých záběrů. Také výsledky německé kinematografie z počátku 20. století jsou nezpochybnitelné a dodnes ovlivňují techniku natáčení filmů, dokonce i těch komerčně laděných hitů jako je Pán prstenů. Ostatně Joseph Goebbels chtěl původně jako říšského režiséra oslovit slavného Fritze Langa (Metropolis, Nibelungové), což byl přeci zamilovaný tvůrce samotného Hitlera. Podobné režiséry je potřeba neustále připomínat, ne z nostalgie, ale pro jejich nadčasovost.