Revue a nakladatelství Protimluv slavilo patnáctiny. Pivem, Tramvestií a Praskem

Patnáctiny Protimluvu se slavily v ostravském Domě umění za přítomnosti mnoha poetických duší. V sále seděli třeba literáti a literární vědci Martin Šenkypl, Jan Malura, Oskar Mainx, Jakub Chrobák a mnozí jiní pokušitelé či vykladači múz. Knihkupec Luděk Jičínský, zástupce ostravských mániček Mirek Chudej, galerista Milan Weber, fotograf Roman Polášek či malířka Michaela Kumhala, zkrátka reprezentativní vzorek ostravské bohémy.

Tož tolik za „bulvární okénko“ kulturního deníku Ostravan.cz, nyní k jádru pudla. Jak už bylo na těchto stranách dříve řečeno, Protimluv je nejdéle vycházející uměleckou revue v historii Ostravy, což je výhradně zásluha vydavatele Jiřího Macháčka. Cílevědomého a výjimečně pracovitého obětavce v zákopech ostravské kulturní fronty, na což ve svém projevu v Domě umění upozornil i básnický bard Petr Hruška.

Šéfredaktor nakladatelství a časopisu připomněl zrod svého díla lednovou pijatikou z roku 2002, když v hospodě U Mnicha fotograf Martin Popelář vyslovil ono magické slovo: Protimluv. Stovka patnáctistupňových piv rozdávaných gratis na středeční oslavě pak měla vytvořit pomyslný most s onou dávnou chvílí. A asi se to i podařilo, neboť pivo k českému literárnímu provozu prostě patří a dodává mu i patřičný říz. „Tři gymnazisti nejmíň sto piv,“ zaznělo v Domě umění z úst básníka Pavla Novotného, který v první části večera pokřtil sbírku Tramvestie.

Básník Pavel Novotný. (Foto: Ivan Mottýl)

Novotný se v knize představuje jako hrabalovský pábitel, který naslouchá hovorům tramvajového lidu čili cestujícím. A také svému vnitřnímu hlasu a vzpomínkám. Zápisky z cest na tramvajové lince mezi Libercem a Jabloncem pak složil do svérázného pásma, v němž názvy básní tvoří jednotlivé tramvajové stanice.

VRATISLAVICE KOSTEL

a tady v tom klubíku
jsem mlátil do bicích
a támhle v pivovaru
byl první koncert
naší skupiny a vidíš
dneska jsou z nás
ze všech legendy!

Novotného sbírka dostala originální grafickou podobu, takže když se rozloží její přebal, čtenáři, který si knihu čte třeba v posteli, najednou po peřině jede asi metrová tramvaj. Leporelo je opatřeno i nahrávkou básníkova hlasu na CD, neboť vystoupení Pavla Novotného lze nazvat „divadlem jednoho herce“. Básník totiž moduluje hlas podle hrdinů svých textů a občas si pomůže i zvuky ulice.

Na Tramvestii Pavla Novotného navázalo vystoupení překladatele a spisovatele Igora Indrucha (pamětníci si vzpomenou na jeho román Děti mrtvol vydaný ve Votobii), který předvedl živelný výstup se slovy a kytarou na pomezí psychedelie a undergroundu. Úderné a hlavně krátké představení, což už se nedalo říci o dvou posledních hostech Protimluvné patnáctky, jak se celá oslava jmenovala.

Igor Indruch v ostravském Domě umění. (Foto: Ivan Mottýl)

Franciszka Nastulczyka není třeba v Ostravě příliš představovat, vždyť zde vystupoval například na podzimním ProtimluvFestu. Takřka kmenový básník Protimluvu je autorem citlivé poezie, která překračuje běžnou básnickou produkci v polském Slezsku, kde autor trvale žije. Druhý z polských hostů večera Maciej Melecki ovšem přijel z pomyslného parnasu, na kterém sedí současná polská básnická špička.

Autor šesti sbírek vesměs příznivě přijatých polskou kritikou vydal v Protimluvu výbor ze své tvorby, který dostal název Prask (v překladu Jana Fabera). Snad proto, že Melecki umí prásknout dveřmi. Pardon, slovy. Jeho tvorba je spontánním a divokým chrlením, v níž se písmeny práská jak bičem.

NIC VÍC
(ukázka z básně)

Oko a kost a snění. Unavený přísvit. Němá,
Narůstající situace – člověk vcházející na
Přechodu pro chodce do davu z protější strany. Skřípot, třesk,
Klec padá a držíš se neviditelných prutů.
Dále tě přenášejí závany, impulsy,
Paměť a představa onoho někde jinde. Dále se propadá svět
A svět už nepatří nikomu, tím spíše každý
Musí už do konce patřit sobě. Nic víc, všechno

Když v roce 2002 zazněl U Mnicha název Protimluv, bylo jasné, že Jiří Macháček chce vydávat časopis plný protimluvů. Jinými slovy – sázet hlavně na kritiku a polemiky. Tady je jeden protimluv směrem ke grafické podobě výboru z tvorby Macieje Meleckého. Nač ta lesklá až kýčovitá obálka? Nač to nečitelné šedivé písmo, které nás krátkozraké uvádí v šílenství? Nač ty nicneříkající ilustrace a polopatické pohrávání si s písmenem A?

Protimluv se přitom vždycky vyznačoval skvělou výtvarnou podobou svých titulů, a to především díky grafice Petra Pavlána. Pavlánův aktuální nástupce Patrik Bitomský bohužel výbor z Macieje Meleckého ponížil na úroveň „okresní tvorby“, na sbírečku nějakého grafomana či maloměstského veršotepce, který ale se svým dílem nevychází za hranice své oblíbené kavárny (případně za hranice svého maloměsta). Maciej Melecki je ovšem polskou literární veličinou, který si danajský dar, který mu připravil Patrik Bitomský, určitě nezasluhuje. No nic, i skvělý promazaný stroj, jakým je patnáctiletý Protimluv, se někdy zadrhne.

Publikum oslav narozenin Protimluvu. (Foto: I. Mottýl)

Důležité je, že Jiří Macháček svůj „podnik“ dokázal udržet navzdory podobně „přiblblým“ kritikám a navzdory všem redakčním bouřím a smrtelně vážným rozporům, které už rozložily nejednu ostravskou redakci. Klobouk dolů, nahoru, za záda a třeba i na nohu! Tomuhle člověku patří hluboká poklona celé ostravské kulturní obce, neboť za patnáctiletou existenci časopisu se publikaci v revue Protimluv nevyhnul snad žádný její příslušník. Dziękuję bardzo! Díky, Juro!