Zneuctění Lukrécie elektrizovalo Ostravu temnou vášní i neposkvrněností citů

V hlavních rolích se ve čtvrteční premiéře představili Jorge Garza, Eva Dřízgová-Jirušová, Martin Gurbaľ, Lukáš Bařák, Thomas Weinhappel, Janja Vuletic, Markéta Cukrová a Veronika Holbová. Orchestr Národního divadla moravskoslezského řídil Ondřej Vrabec.

Čtvrteční večer byl pro mnohé fanoušky opery v mnoha ohledech sváteční. Opery Benjamina Brittena patří ve světovém měřítku k tomu nejlepšímu, co ve 20. století vzniklo, přesto se u nás na repertoáru téměř neobjevují. Nechvástají se extrémními vyjadřovacími prostředky, nemluví záměrně neznámou hudební řečí. Britten dokázal, že síla intelektu a hudební talent převáží někdy proklamovanou vyčerpanost užívaného hudebního materiálu, a dokázal napsat díla neobyčejně svěží a psychologicky mistrně promyšlená. Jedním z těchto hudebních pokladů je také jeho Zneuctění Lukrécie z roku 1946. Opera na libreto Ronalda Duncana podle hry Andrého Obeye Le Viol de Lucréce zpracovává antický příběh ze starověkého Říma za vlády Etruska Tarquinia.

Jorge Garza a Eva Dřízgová-Jirušová. (Foto: Martin Popelář)

Samotný začátek Brittenova díla je velmi invenční. Mužský a ženský sbor, jak se v tomto díle přezdívá dvěma hybatelům děje po vzoru antického chóru, ztělesnili Jorge Garza (tenor) a Eva Dřízgová-Jirušová (soprán). V inscenaci jsou oblečeni jako průvodci muzeem antiky – včetně visačky s osobními informacemi.

Pak se rozevřela opona a za ní se divák ponořil do prastarého světa, jehož dusné, přitlumené světlo vrhlo svou tíhu na duši. Scéna Jakuba Kopeckého je vypracována s dokonalou přesvědčivostí v symbolice barev (fialová jako extrémní barva transformace a změny) a úspornosti výrazových prostředků. První výjev – obraz římského tábora a velitelského stanu hypnotizuje zlověstnou nehybností, s níž si na třech pohovkách krátí dlouhou chvíli generálové Collatinus (basista Martin Gurbaľ ) Tarquinius (barytonista Thomas Weinhappel) a Junius (barytonista Lukáš Bařák). Pohled diváka však upoutává zejména rozšklebený otvor ve fialové stěně v místě, kde se nacházejí dveře. V té zející díře jako by bylo soustředěno veškeré dosud bezejmenné a tiché zlo, které dřímá v člověku a čeká na impuls.

Z představení Zneuctění Lukrécie. (Foto: Martin Popelář)

Ten přišel záhy. Z hloupé sázky generálů, která žena je svému muži věrná, se odvíjí dějová linie opery. Britten zde poukazuje na morální devastaci společnosti, v níž upřímná láska Collatina a jeho ženy Lukrécie (která jediná vyjde z testu věrnosti se ctí), působí na diváka s andělskou čistotou. Její ryzost a intenzita se podobá mystickému prožívání duševních citů a Jakub Kopecký využil této symboliky v druhém kontrastním obrazu, jímž je sněhobílou čistotou rozsvícený dům Lukrécie a Collatina. Zde jakoby panoval diametrálně odlišný životní princip: dobro, chvála světla a života je opěvována jak Lukrécií (mezzosopranistka Janja Vuletic), tak její chůvou Biancou (mezzosopranistka Markéta Cukrová) a služebnou Luciou (sopranistka Veronika Holbová).

Tarquinius se nedokáže smířit s tím, že existuje žena, která nebyla nikomu jinému než svému muži po vůli. V utajení opouští tábor a v noci přijíždí do domu Lukrécie. S těžko skrývanou pudovostí žádá Lukrécii o nocleh. Scéna je skvěle dramaticky vystižena, tušení tragického skutku visí ve vzduchu, mužský a ženský chór vstupují do děje a komentují jej s věšteckou předtuchou. Scéna znásilnění jako by vypadla z fantazie mistra temných vizí, režiséra Davida Lynche. Otřesná zrůdnost, s níž se tiše, téměř baletně plíží Tarquinius do ložnice Lukrécie, má obrovskou atmosféru.

Samotná scéna znásilnění na jevišti vidět není, opona se uzavírá. Proč dal režisér Nekvasil Tarquiniovi do ruky pistoli, není jasné. Tento „postmoderní“ prvek naštěstí zůstává v celém ostravském nastudování osamocen. Jak málo někdy chybí k tomu, aby se soukolí dějin netočilo cestou zmaru, násilí a zbytečně prolité krve! Své o tom ví Lukrécie, která po brutálním znásilnění volí cestu dobrovolného odchodu ze světa, se slovy – „hleď, jak má smilná krev mou hanbu smývá!!

Ze Zneuctění Lukrécie. (Foto: Martin Popelář)

Režie Jiřího Nekvasila v tomto díle vystihla všechny podstatné prvky: statický tok a k nesnesení dusnou atmosféru, jež předchází ústřednímu činu. Kontrast dobrého a zlého výrazně podporují také nádherné kostýmy Simony Rybákové. Nekvasilova režie přesvědčuje také precizním odstíněním hereckých výkonů. Minimalisticky zlověstný Thomas Weinhappel jako Tarquinius na sebe strhává svou hladkou, tlumenou zvráceností pozornost. Proti němu stojí v kontrastu „hluční“ generálové Martin Gurbaľ a Lukáš Bařák. Výborně je také obsazena dvojice Garza a Dřízgová-Jirušová. Jejich průniky do děje jsou naprosto přirozené, skvěle herecky i pěvecky zvládnuté.

Co se týče pěveckých výkonů, neměla první premiéra Zneuctění Lukrécie žádnou skulinu. Všichni protagonisté zazpívali báječně. Nejvíce se sluší upozornit na skvělého Jorge Garzu, který každým ostravským vystoupením jakoby umělecky rostl, z dam bezvýhradně zapůsobila vyrovnaná trojice Janja Vuletic, Markéta Cukrová a Veronika Holbová. Neuvěřitelnou škálu emocí svým úchvatným pěveckým výkonem předvedla zejména chorvatská mezzosopranistka Vuletic. Přesvědčivou interpretaci předvedli také sopranistka Eva Dřízgová-Jirušová, Martin Gurbaľ  a Lukáš Bařák, jehož baryton je mimořádně zvučný a mohl by si v duetech a tercetech více všímat dynamické vyváženosti celku.

Partitura Zneuctění Lukrécie je opatřena skromným nástrojovým obsazením. Vedle koncertních mistrů Vladimíra Liberdy, Lucie Staňkové a vybraných hráčů divadelního orchestru se u mimořádně náročných partů sešli také externí instrumentalisté. Za vynikající považuji brilantní hudební nastudování dirigenta Ondřeje Vrabce, které během první premiéry provázely excelentní výkony všech hudebníků, zvláště pak pianisty Michala Bárty.

Brittenovo Zneuctění Lukrécie nemá v ostravském nastudování slabé místo. Je mimořádně sugestivní a dokazuje vůdčí postavení ostravské opery v celorepublikovém kontextu.