Se Štěpánem Kozubem o hlavní roli v chystaném filmu i první premiéře nového Divadla Mír

Jaké máte další aktivity kromě Komorní scény Aréna, Tří tygrů a Divadla Mír?

Teď poměrně často jezdím do Prahy točit nějaké věci pro Českou televizi.

Můžete prozradit jaké?

Určitě. Asi nejaktuálnější věc je historický film, jehož natáčení začne v létě a ve kterém jsem dostal možnost hrát českého krále Fridricha Falckého. Toho, co se mu říkalo Zimní král, protože vládl jen jeden rok, převážně v zimě.

Kdo je režisérem chystaného filmu?

Zdeněk Jiráský. Nedávno udělal film Poupata s Vladimírem Javorským.

V tom zmíněném filmu hrajete, jak jste řekl, postavu krále Fridricha. Je to velká role?

Je to titulní role. Těch hlavních a zásadních postav je tam ale více.

No ale to skvělé!

Ano, je to příjemné. Teď jsem dotočil trilogii Zahradnictví s Janem Hřebejkem, tam jsem měl možnost hrát mladého komunistu. Docela pěkná tragikomická postava. Ale Fridrich, to je zatím největší role, kterou jsem ve filmu, potažmo v televizi dostal. Teď nedávno jsem také dělal v takovém sociálním česko-slovenském dramatu Pírko, kde jsem hrál drogově závislého mladíka, a dělal jsem i s Olmo Omerzu, to je Slovinec, v jednom koprodukčním projektu.

Už jsem se několika herců ptal, jaký je rozdíl v práci na jevišti a před kamerou? Jak je to u vás?

Já v tom vidím poměrně diametrální rozdíl. Především v herectví, které je v jistém slova smyslu úspornější. Ty herecké prostředky, které člověk používá, jsou úspornější. Gesto musí být mnohem výraznější. Hraji v Komorní scéně Aréna, kde mám k takovému výraznému a detailnímu gestu blíž, než je tomu třeba na jevišti Divadla Jiřího Myrona, kde jde zase o úplně jinou hereckou práci a jiné gesto. Ve filmu musím být mnohem autentičtější, protože je to vlastně zkratka. I ta příprava je jiná. Někdy bohužel. U filmu nemůžete zkoušet věc dva měsíce, jak je tomu u divadla.

U filmu ale se třeba nemusíte učit dlouhé texty …

No, podle toho, s kým děláte. Ano, u některých produkcí dostáváte text den před točením scény. Pak to musím rychle dostat do hlavy, a to já nemám moc rád. V divadle, když se jedná o nějaké vztahové jednání, tak se text učí mnohem snadněji, přirozeně. Není to jako biflování slovíček. Mne tedy osobně víc baví film, ve kterém se více jedná, než mluví. Ale u Fridricha Falckého je textu poměrně hodně. Je to historická postava, je to jeho příběh o tom, jak špatně panoval. Ještě k těm rozdílům: musíte si dávat hodně pozor na všechno, protože kamera všechno prozradí. Asi před třemi lety jsem dostal možnost zahrát si v televizním seriálu Případy prvního oddělení. To byl docela pěkný seriál z prostředí policie. A tam jsem dostal možnost zahrát na docela malém prostoru vraha, který se při  výslechu psychicky zhroutí. Ta scéna byla docela krátká, ale bylo třeba tam dostat všechno. Teď mám na mysli to úsporné detailní gesto. A krále Fridricha jsem dostal podle všeho právě proto, že se tahle role potkala s jistým oceněním, a na základě téhle role přišlo několik nabídek.

Mluvil jste o tom, že Fridrich Falcký nebyl dobrý král. To je historická pravda. Je tématem toho filmu, a tedy i vaší role, špatné vládnutí? To je dnes dost aktuální téma …

Teď jsem ve fázi, kdy sbírám informace. A pan režisér Jiráský má ambici ukázat druhou stránku věci. Jakoby z pohledu Fridricha. Je to jakási sonda do jeho života. Bude částečně historicky věrný a částečně filmově uchopený. Ale pro mne to bude co možná nejautentičtější výpověď o Fridrichovi jako o člověku. Dokonce si říkám, že bylo poněkud svazující, kdybych já tam začal hrát jako že krále. Já chci hrát to, jaký byl a jak jednal, a hlavně proč tak jednal. Když nad ním budu přemýšlet jako nad člověkem, který se dostal k moci, a teď tedy teprve hledat to, proč byl špatný král a vládce, tak se možná dostanu k jádru věci. Na všech věcech, které jsem hrál u nás v Aréně nebo jinde, tak vždy pro mne bylo nejdůležitější nějakým způsobem toho člověka pochopit, porozumět tomu, proč jedná, jak jedná. A teprve pak si kladu otázku – jednal bych já v takové situaci také tak? Řešil bych v dané situaci problém jako ta postava? A když se pak dostanu do pocitu, že já jsem jiný než postava, kterou hraju, tak je to pro mne výzva a úkol objevit něco, co ještě neznám, anebo pracovat s fantazií. Což je pro mne u herectví nejlákavější.

S fantazií jste asi musel hodně pracovat u vaší postavy Odjinuda v Klímově Lidské tragikomediii … (Ladislav Klíma: Lidská tragikomedie, režie Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna, premiéra 18. 6. 2016, pozn. aut.)

Když jsem uviděl obsazení, šel jsem za Tomášem Vůjtkem. Protože jsem tu hru předtím neznal, a jen jsem slyšel takové zmínky – Ten Odjinud, to je docela těžká věc, to vlastně není skutečná postava, a tu bych ani hrát nechtěl a podobně, tedy takové zmínky padaly mezi kolegy. A ptal jsem se – Tome, proč já? A on mi řekl – Kdo jiný? Nevěděl jsem, jak to myslí. Až u zkoušení jsem možná něco pochopil. Bylo to pro zatím to nejtěžší, co jsem měl možnost u nás v divadle dělat.

Na roli Odjinuda je velmi důležitý vizuální efekt. Vy jste se měl možnost podívat na sebe ve videozáznamu během zkoušek, už tedy v kostýmech? Protože ta chvíle, kdy se najednou změníte z člověka v jakousi nadpozemskou bytost pouhým nasvícením, je fascinující …

Já mám raději, když se nevidím. Pro mne je daleko atraktivnější jako pro herce, když mám vnitřní oko, kdy je to pro mne pocitová věc. Když jsem si jistý, že to, co chci, tam je, a mám vnitřní jistotu, tak si řeknu – Takhle to vypadá tak, jak má. Někdy se sice stane, že tam ta jistota pořád a pořád ještě není. Pak přijde na řadu ta vaše otázka – chci to vidět? Ale nechci. Raději nechci. Raději budu dál hledat, jestli mi rozumíte.

Ta moje otázka, to nebyla žádná léčka, ale kdybyste mi odpověděl – ano, já se musím vidět, tak bych vám asi namítl, že to ovšem jdete po povrchu, po vnějších prostředcích, nicméně že herectví je především zjevování vnitřní hry … Pojďme ještě k další věci mimo Komorní scénu Aréna. Budete účinkovat v první inscenaci Divadla Mír Alberta Čuby. Jakou postavu tam budete hrát?

Bertík Čuba přišel možná před rokem s tím, že by chtěl založit divadlo. Tehdy jsem si řekl – no to by chtěl každý, dělat si takové ty svoje milé věci, které chce člověk dělat z nějaké vnitřní potřeby nebo prostě jen proto, že ho to baví. A tak jsem mu tehdy řekl – Bertíku je to skvělé, ale připadá mi to jako sen. A bum, za půl roku přišel a povídá – Mám pro tebe hru, pojďme zkoušet. Poslal mi text, já jsem si ho četl a velice jsem se bavil. Napsal jsem mu – to je super, do toho musíme jít, kdo v tom bude hrát a kdo to bude režírovat? A padlo jméno Vládi Poláka. V té hře jsou dvě zásadní postavy, Doktor Kretschmer, právník, a jeho úředník přes daně, který se jmenuje Průša. A ty dvě postavy se dostanou do absurdní situace: tito dva muži se probudí společně v jedné posteli doma u toho právníka a jsou úplně nazí. A vůbec neví, co tam dělají, jak se tam dostali a co se stalo. A celou tu hru se hledají odpovědi na tyhle otázky. Ke všemu se do věci zamotají dvě ženy, Kretschmerova manželka a jedna taková lehká dívka, ale to už bych moc prozrazoval … Je to francouzská komedie postavená na slově i na situacích. Je to sice bulvární komedie, ale právě proto, že to režíruje Václav Klemens, což je můj bývalý profesor z konzervatoře, a to je podle mne skvělý herecký režisér, to asi ani nemůže být nějaký pokleslý bulvár. Ta věc má ambici, která by se dala shrnout slovy – pojďme se pobavit, pojďme se uvolnit, a já si říkám proč ne.

Jak vidím, práce mimo Komorní scénu Aréna máte opravdu hodně. Zároveň vím, že ve vašem divadle je teď výborná tvůrčí parta a máte skvělé výsledky. Co by se muselo stát, abyste z  Ostravy odešel do Prahy?

To by se muselo stát hodně věcí. Jako první by muselo v Aréně zaznít – My už tě tady moc nepotřebujeme. Protože pro mne je Aréna srdeční záležitost už od studentských let. Chtěl jsem tady hrát a je to jeden z mých splněných snů. Muselo by se mimo Arénu nakupit tolik práce, že by ta práce byla více mým domovem než teď v Aréně, kde jsem doma. Musel bych tady ztratit přátele. A nakonec, i když to zní jako klišé, tak mi Ostrava přirostla k tělu. Z těžko vysvětlitelných důvodů je pro mne Ostrava podstatná. Zvláště teď, kdy Bertík Čuba začíná něco nového. A řada dalších kamarádů a přátel tady v Ostravě má skvělé plány dělat něco navíc a budovat tady věci, které tu zatím nejsou. A snad se na nich budu moci podílet. To pendlování mezi Prahou a Ostravou bylo a je fyzicky i psychicky náročné, ale zatím to zvládám.

V čem novém vás uvidíme v Komorní scéně Aréna?

Možná že v posledním titulu sezóny, ve Smíření Tomáše Vůjtka. Alespoň doufám.