Kurátor Milan Weber uvádí na Sokolské Václava Rodka, jenž experimentuje s dýhami i Goebbelsem

Asistenti v ateliérech mistrů mají obyčejně smůlu, že je veřejnost vnímá jako druhou ligu. Jako zkušené pomocníky, kteří své učitele do jisté míry dokážou napodobit, nicméně nikdy je nemohou překonat. A leckterý guru si ani nepřeje, aby se tak stalo. To je nevděčný úděl, kvůli němuž mnoho talentovaných asistentů dříve nebo později mistry opouští, aby se vydali vlastní cestou.

Kurátor Milan Weber je ctitelem malíře Daniela Balabána už od devadesátých let. Na Sokolské mu uspořádal tři výstavy, přičemž ta první z roku 1997 se jmenovala Tenebrace – solarizace, ta druhá z roku 2005 Kdo se bojí smrti, nemůže mít radost ze života a třetí z roku 2014 nesla jen výmluvný anglický název Live. Od minulého týdne patří Sokolská Balabánovu prvnímu asistentovi Václavu Rodkovi, jenž se ubírá obdobnou cestou jako jeho učitel. Zatím je ve fázi „tenebrací a solarazicí“, přičemž za sedmnáct let v jeho malbách určitě také půjde o život.

Rodek na Sokolské představuje především dva soubory. Cyklus Foros už měl premiéru v Galerii Jáma 10 a ukazuje člověka jako nosiče, jemuž osud různě nakládá. A je to i jazyková hra, vždyť Rodek třeba jedince trpícího fobiemi mění na postavu jménem Foboforos.

Deimosforos a Foboforos.

Balabánův asistent vůbec vytváří zaumné cykly, k nimž potřebuje náročné diváky. Jazykovědec Josef Šimandl v časopise Naše řeč zaumnost definuje takto: „Zaumným výrazům dokonale rozumí jejich uživatel, zatímco pro ostatní představují hádanku, k jejímuž pochopení je třeba poddat se emocím či provést rozumový úkrok, přijmout autorovu schválnost (svéráz, jinakost) a věnovat použitému kódu pozornost možná větší než sdělovanému obsahu.“

Rodkovy kódy na Sokolské dostaly číselnou podobu „712 – 217“ (což je i název výstavy), kterou není snadné dešifrovat, ačkoliv se na první dobrou zdá, že umělec numery naznačuje, v jakém časovém údobí vzniklo vystavené dílo. Tedy v posledních pěti letech. Když ale pomlčku vnímáme jako symbol pro odčítání, dostaneme se k číslu 495, což může být šifrovaný odkaz k přelomu dubna a května roku 1945, kdy spáchal sebevraždu říšský ministr propagandy a nacistický válečný zločinec Joseph Goebbels.

Dva obrazy z cyklu Goebbelsova knihovna. (Foto: Ivan Mottýl)

Rozsáhlejší ze dvou vystavených malířských cyklů totiž návštěvníky galerie zavádí do knihovny Josepha Goebbelse. A jak už jsme u Rodka navyklí, tenhle kumštýř vždycky přijde s nějakou novou technikou, kterou zakomponuje do malby. Věčný experimentátor, jenž jde do každého nového tématického cyklu s energií parního stroje, tentokrát vyzkoušel, co udělají na plátně dýhy. Tenké listy nebo pásy vzniklé řezáním, loupáním či krájením dřeva.

Dýha je povrch, přičemž Goebbelse jeho blízcí líčí jako galantního vzdělaného intelektuála, jenž ve dvaceti sepisoval romantické verše, divadelní hry i romány. Pod „dýhovou kůží“ ale nakonec dospělo „ocelové tělo“. Nenávistný demagog, který zodpovědnost za nacistické zlo sváděl na prozřetelnost. „Jsme pouze plnitelé a uskutečňovatelé dějinného příkazu. Nemůžeme říkat: – Kdyby nebyli žádní nacionální socialisté, byl by v Evropě klid. Nikoliv, pak by prostě tady byli jiní, kteří by museli jednat na našem místě. Jestliže jistá doba uzraje, musí se naplnit tak, jako jablko spadne se stromu, když je zralé. Nemůžeme se obracet proti osudu, převálcoval by nás,“ prohlásil třeba Goebbels v Berlíně k českým kulturním pracovníkům, psalo se září 1940.

Detail používání dýhy. (Foto: Ivan Mottýl)

Výklad Rodkova díla je sice na individuálním přístupu návštěvníka galerie, malíř však publiku špitá nápovědu. „Goebbelsova knihovna, svazek IV. Goebbelsova knihovna, svazek VI. Goebbelsova knihovna, svazek II…,“ stojí pod obrazy. To dává expozici směr i hloubku. Návštěvník má co do činění s temnou dobou, však některými okny kouká z výstavní síně rovnou k budově soudu a věznice, v jejímž druhém patře za války úřadovalo gestapo.

Dýha a ocel. Panna a netvor. Umělec diváky permanentně znejišťuje, tu fragmenty figur pod dýhami, tam zase jakýmsi rituálním obřadem, ale opět až za dřevěným plotem. Václav Rodek má bytostnou potřebu vtahovat návštěvníky do svých zaumných konceptů, jenže velká témata jsou někdy příliš svazující. A i když k nim Rodek přistupuje se vší vážností a určitě ho nelze podezřívat z kalkulu, že by chtěl závažnými slovy odpoutávat pozornost třeba od kompozice, přesto by se na některé z příštích výstav mohl pokusit jednotlivé malby osvobodit. Většina obrazů z obou cyklů uvedených na Sokolské ten proces směle ustojí.

*

Václav Rodek: 712 – 217. Výstavní síň Sokolská 26 v Ostravě, do 9. března 2017. Následovat bude výstava Ivo Sumce, dalšího asistenta Daniela Balabána.