Nenapodobitelná, nenahraditelná, nesmrtelná. Kolegové vzpomínají na Jarmilu Šulákovou

Tomáš Kočko (písničkář, zpěvák a skladatel): Jarmila byla folklorní rockerka a člověk se s ní nikdy nenudil. Skvělá ženská s obrovským hlasem a obrovským srdcem. Těším se do jejích milovaných valašských kopců. Posadím se na mez, zavřu oči a budu poslouchat. Určitě tam bude. Takové srdce, a takový hlas, se jen tak neztratí.

Richard Piskala (vedoucí programu Českého rozhlasu Ostrava): Jarmila Šuláková byla pro mě pojem a legenda od dětství. Můj otec byl jako člen cimbálové muziky Technik u toho, když tahle kapela vznikala. A právě s Technikem pak v pozdějších letech Jarmila Šuláková natočila písničky, které mám od ní nejraději. Ale osobně jsem se s ní začal setkávat u nás v rozhlase až mnohem později, od druhé poloviny devadesátých let. Vždy na mně působila nesmírně pozitivně. Při koncertech se skupinou Fleret u nás v rozhlase už na ní v pozdějších letech bylo vidět, že jí zdravotně asi nebylo úplně nejlépe, občas si mezi skladbami musela na chvíli sednout a odpočinout si, ale jakmile přišla k mikrofonu a začala zpívat, tak se najednou úplně proměnila – nejen že zpívala fantasticky, ale šla z ní neuvěřitelná energie. Vždy, když jsem ji slyšel zpívat, tak zpívala úplně naplno. Jakoby právě zpěv byl její život. Myslím, že to tak bylo.

Klára Blažková (folklorní zpěvačka): Ne všichni lidé jsou nahraditelní. Prázdné a nezastupitelné místo ale zůstane právě po paní Jarmile Šulákové, která však v našich srdcích a vzpomínkách s fortelem a bezprostřední přímočarou energií zůstane navždy. Ať už jí lidé přezdívají jakkoli – královna lidové písně, valašské tornádo apod. – byla to především žena, která si nikdy nestěžovala, nelehký osud žila s nadhledem a úsměvem. Dáma, která žila pro lidovou píseň, pro obrovský dar hlasu shůry i pro své fanoušky, které milovala. Žila a prožívala život naplno! Její osoba mě provázela od útlého dětství, kdy jsem ji z gramofonových nahrávek za doprovodu cimbálové muziky Technik poslouchávala u své babičky. Mám na ni spoustu osobních vzpomínek ze setkání na pódiu i mimo něj, ze společných spoluprací, z natáčení i povídání nad hrnkem s kávou. Považuji si toho daru, že jsem měla možnost ji ve svém životě potkat, tiše pozorovat a těšit se z jejího hlasu, který zůstává díky neuvěřitelnému rozhlasovému odkazu a fondu věčný. Čest její památce.

Jan Hališka (violoncellista): Osobnost Jarmily Šulákové, legendy lidové písně, mne provázela od dětských let. Už v 50. letech byla výraznou sólistkou rozhlasového vysílání, což vnímali i moji rodiče a její výrazný hudební projev v moravských a slovenských lidových písních jsme často doma obdivovali. Od roku 1959, kdy mě Jan Rokyta st. pozval ke spolupráci do muziky Technik, jsem pak měl možnost často sledovat zblízka strhující projev této mimořádně energické a hudebně výrazné sólistky. Při řadě společných vystoupení ať už na pódiu – ve Strážnici, Rožnově či Ostravě nebo při nahrávání v rozhlasovém studiu z ní vyzařovala  veliká energie. Její výkon byl vždy svěží, maximálně přesvědčivý, neznala únavu. Její hlas byl tak nosný, že si poradil s každou akustikou a vždy dominoval nad zvukem doprovázejícího souboru. Pamatuji se na nahrávání snímků pro první LP desku muziky Technik koncem 60. let. Obvykle zvukový technik při hledání postavení mikrofonů hledá co nejvýhodnější postavení mikrofonu sólisty. V jejím případě ho musel několikrát posouvat do větší vzdálenosti, aby výsledný zvukový obraz byl vyvážený. Jarmila Šuláková má řadu nástupkyň, velmi talentovaných a výborných sólistek, nahradit tuto osobnost však zcela nelze.

Jan Hališka (zcela vlevo) na jednom pódiu s J. Šulákovou. (Foto: Archiv)

Ladislav Vrchovský (divadelní kritik a milovník folkloru): Mám mezi folkloristy přátele, kteří si oblíbili písně z jednoho regionu s tím, že ty ostatní moc nemusí. Pravověrní Horňáci, Hanáci, fandové Moravského Slovácka, ale také takoví, co se těší na zpěváky z Domažlic, případně z nejrůznějších koutů Slovenska. Ale všichni, když jsem jim pustil Jarmilu Šulákovou, jen uznale pokyvovali hlavami. Byla to pro ně královna, první dáma lidové písně. I když jí mnozí zazlívali ledacos. Jednou v noci jsem po koncertě vezl paní Jarmilu z Ostravy do Vsetína. Přišla řeč na to, že jí lidé vyčítají zpívání Rusům za totality. A ona řekla: „Pane Laďo, já su enem hlúpá ženská, kerá ráda zpívá. A tož nevím, jestli tým zpěvem dělám politku, ale já politice nerozumím, já enem ráda zpívám. A Rusi sú pryč, a pěsničky sú furt.“ To byla paní Jarmila.

Jan Rokyta mladší (cimbalista, umělecký ředitel festivalu Musica Pura): Neopakovatelná barva hlasu, autentické sčasování, dokonalé valašské nářečí, nespoutaná energie, procítěnost a věrné podání lidových textů, výjimečná empatie k posluchačům, pódiová práce s rukama i tělem, ale především celoživotní hluboká pokora před lidovou písní a trvalá a nikdy neutuchající touha, chuť i potřeba zpívat a sdělovat tak svému okolí své atomy, prostě sebe sama v podobě nejryzejší a nejvěrnější. Ty nepřetržité nitky myšlenek patří valašské pěvecké legendě, nesporné první dámě naší lidové písně, Jarmile Šulákové, jejíž duši přijaly valašské hory do svého majestátního lůna… Ve víru třiceti pěti let přátelství mi tanou na mysl všechna osobní setkání, která jsem směl s Jarmilou absolvovat, ať už to bylo nejprve z pozice zvědavého dvanáctiletého syna slavného folklorního otce či později v roli cimbalisty Cimbálové muziky Technik Ostrava. Můj profesní hold a úcta k valašské legendě, s níž jsem měl tu čest dlouhodobě spolupracovat, jsou umocněny osobním, téměř rodinným vztahem k „tetince Jarmile“. Nechyběla totiž na žádné rodinné oslavě rodiny Rokytovy, ba co více, byl jsem dokonce poctěn jejím účinkováním na svých absolventských koncertech v Bratislavě i Amsterdamu. (S velkou dávkou vděku jen upřesním, že se Jarmila do města na grachtech rozjela přes půlku Evropy, kvůli jednomu hudebnímu číslu, ve věku šedesáti sedmi let!)  A tak si mám doživotně čeho považovat a zároveň ve mně sílí ostré smutné vědomí, že spolu s Jarmilou odchází generace silných folklorních mohykánů, autentických, hrdých, poctivých, umělecky originálních a ihned rozpoznatelných! V momentální útěše, že nebeský sbor posílila vynikající zpěvačka nad jiné, končím tyto řádky, skládám hlubokou osobní úklonu Jarmile Šulákové a vyjádření nejhlubší soustrasti její dceři Zuzaně a celé zarmoucené rodině.

Petr Kolár (umělecký vedoucí cimbálové muziky Tolar): S paní Jarmilou Šulákovou jsme navázali spolupráci, a troufám si říct, že i přátelství, již v roce 1988, kdy jsme spolu poprvé vystupovali na benefičním koncertu pro dětskou onkologii v Ostravě. Později jsme bývali v osobním i telefonickém kontaktu, absolvovali jsme spolu řadu vystoupení a velmi rádi jsme ji zvali na naše akce. V roce 1999 jsme křtili naše CD „Muzikanti, hrajte“, kde nám byla paní Šuláková kmotrou našeho hudebního profilu. Byla pro nás vždy velká čest s ní vystupovat, byla vždy velmi přívětivá, veselá a rozdávala kolem sebe radost a pozitivní energii. Jsme rádi, že si nás paní Jarmila oblíbila a zařadila nás mezi cimbálovky, které pro ni ve folklorním světě něco znamenaly. O této spolupráci se také zmínila v rozhovoru pro Český rozhlas k jejím 85. narozeninám. Další spolupráce s ní již bohužel nebyly možné vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu. Každé vystoupení a každý osobní kontakt s paní Šulákovou byl pro nás vždy velkým zážitkem a my, muzikanti z Tolaru na ní budeme vždy s úctou vzpomínat.

Milan Tesař (hudební redaktor rádia Proglas): Jako malý kluk jsem jméno Jarmily Šulákové pochopitelně znal, ale měl jsem je spojené s folklorem, s hudbou, které jsem tehdy vůbec nerozuměl,  kterou u nás doma nikdo neposlouchal a která mým dětským uším nelahodila. Až po letech jsem začal „valašskou královnu“ potkávat na folkových festivalech se skupinou Fleret a mohl jsem obdivovat energii, kterou rozdávala kolem sebe. Když jsem s ní pak v roce  2009 u příležitosti jejích 80. narozenin připravoval rozhovor pro časopis Folk & Country, vnímal jsem ji už jako nadžánrovou osobnost, u které mě ani trochu nepřekvapilo, že od mládí měla ráda nejen cimbálky, ale i vážnou hudbu, šansony nebo country a že v patnácti letech trampovala. „Jen snad dechovce jsem nikdy moc na chuť nepřišla,“ řekla mi tehdy. Až v té době jsem začal objevovat skutečnou krásu archivních nahrávek s hlasem paní Jarmily, ať už ji doprovázel ostravský Technik, Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů nebo jiný soubor. „Kdyby byla jakákoli doba a jakýkoli pokrok v hudbě, lidová píseň nezmizí, ta je v lidech nějak zašitá,“ tvrdila Jarmila Šuláková. Sluší se dodat, že ona se o neutuchající zájem o lidové písně na Moravě zasloužila jako málokdo jiný.

Zdeněk Hrachový (kytarista, zpěvák a frontman kapely Fleret): Odešla legenda, která díky své odvaze a prozíravosti spoluprací s Fleretem přiblížila lidovou píseň mladým lidem. Nebála se experimentů, ortodoxních folklorních kolegů a netradičních či tvrdých úprav lidových písní. Toto ale právě přiblížilo lidové písně mladším posluchačům, kterým byly tyto aranže bližší. Jasným důkazem je obrovský kladné přijetí lidových písní metalisty, např. na Masters of Rock či mnoha dalších podobných festivalech a to u nás i v zahraničí.