S violoncellistou Hanouskem o knize rozhovorů s geniálním skladatelem Alfredem Schnittkem

Co vás přivedlo k myšlence vydat rozhovory skladatele Alfreda Schnittkeho s violoncellistou Alexandrem Ivaškinem?

Byl jsem velice rád, když Alexander Ivaškin přijal se svou paní Natálií Pavluckou mou nabídku vést interpretační kurzy v Ostravě. Podle instrukcí grantu Evropské unie, z něhož byla celá akce financována, musely být jejich součástí i přednášky. Témata k nim jsem volil vzhledem k aktivitám obou aktérů. Jedno z témat jsem nazval „Fascinující zájem o ruskou hudbu 20. století“, jež mělo mapovat jejich celoživotní podporu nové tvorby ruských autorů pro violoncello. Po sugestivním Alexandrově vyprávění o tvorbě Alfreda Schnittkeho mě napadlo nechat přeložit kultovní Ivaškinovy rozhovory se Schnittkem. Během výletu po hukvaldských scenériích jsem pak v hospůdce pod oborou požádal „Sašu“ o souhlas k překladu, který byl okamžitě akceptován.

Vy jste se s Alexanderem Ivaškinem znal osobně dobře. Za jakých okolností jste se vlastně seznámili?

Poprvé jsme se potkali v roce 2006 v australském Townswille. Janáčkova filharmonie hrála na Australském festivalu komorní hudby, v rámci něhož jsem mohl díky tehdejšímu šéfdirigentovi Theodoru Kucharovi uspořádat v kostele Sv. Josefa sólový koncert nazvaný „Chvála violoncellu“. O dva roky později přijel Alexander jako host koncertní sezóny, aby přednesl skvělým způsobem Schnittkeho Koncert pro violoncello č. 2. Byl to typ interpreta nevšedně muzikálního, s výsostnou technikou a pokorou. Jeho rozhled v oblasti soudobé hudby byl mimořádný. Navíc měl obrovský pedagogický talent. Byl jsem přítomen jeho výuce na Fakultě umění. Nesmírný zápal a nasazení, s jakým někdy až divoce vedl žáky ke zvýšené vnímavosti právě řešených hudebně technických záležitostí, byl nezapomenutelnou školou pro všechny přítomné.

Schnittkeho s Ivaškinem pojilo úzké přátelství. Jakou mají rozhovory formu? Připadá mi, že více než o typickou novinařinu se jedná o filozofickou debatu o smyslu tvorby, umění a života…

Jedná se vlastně o přepis zvukových záznamů rozhovorů, které spolu Ivaškin a Schnittke vedli v průběhu let 1985–1994. Jak píše překladatel knihy Vítězslav Vilímek: „intimitu a upřímnost celého zachyceného dialogu a zejména Schnittkeho výpovědi umocňuje forma autentického a živého dialogu“.

Překlad působí přirozeně, přesto to musela být práce svízelná: debata se hemží hudebními termíny…

Překladová práce byla velice náročná. Zprvu se v rámci své výuky věnovaly první verzi překladu studentky katedry slavistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity, jmenovitě: Iva Hrabovská, Barbora Cholevová, Hana Karpfová, Kristýna Raičevičová, Gabriela Večeřová a Martina Veselková. Finální podobu překladu dotvořil jejich vyučující Vítězslav Vilímek za pomoci mé i kolegyně Markéty Koptové, která je i autorkou úvodní studie o životě a dílu Alfreda Schnittkeho.

Jaký typ osobnosti podle vás Schnittke byl? Co z textu hovorů vzlíná?

Netroufám si na nějaké hodnocení. Neznal jsem jej osobně. Byl to ale jistě člověk citlivý, pravdomluvný, velmi vzdělaný, sečtělý, zajímající se o filozofii. Právě ta nevšední míra vzdělání mu dávala rozlet při komponování jeho děl.

Máte osobní vztah k dílu Alfreda Schnittkeho? Pokud ano, je prosycen aktivní komunikací s jeho skladbami?

Teprve na základě Ivaškinova „evangelia o Schnittkem“ jsem se začal hlouběji zajímat o dílo jeho přítele. Asi jsem potřeboval ten impulz. Je pro mne samotného štěstí, že mnoho Schnittkeho skladeb lze najít na internetu a mohu si teď spolu s textem knihy dát spoustu věcí do souvislostí.

Považujete Schnittkeho skladby za živoucí hudební odkaz? Hraje se na koncertech?

Naše hudební společnost neměla dosud možnost plně docenit význam Schnittkeho skladatelského díla, protože na koncertních pódiích se objevuje nepříliš často.

Jak si vysvětlujete skutečnost, že se jeho skladby dosud neobjevily na festivalu Ostravské dny, který je provozování soudobé hudby přímo zasvěcen?

Opravdu nevím. Myslím, že publikum by je vřele přijalo, vždyť například skladby Sofie Asgatovny Gubajduliny, jíž si sám Schnittke velmi vážil, vzbudily na koncertech tohoto festivalu mimořádný ohlas…

Hrál jste jeho skladby pro violoncello? Schnittke je autorem dvou violoncellových sonát, které jsou naprosto úžasné. Takový hudební vesmír Evropy v kostce. Jaké jsou jeho sonáty po stránce technické náročnosti?

Přestože mám například jeho violoncellovou sonátu ve svém archivu delší dobu, právě pro její obtížnost jsem se ji neodvážil nastudovat. A už se o to asi nebudu ani pokoušet…

Je správné tvrzení, že Schnittke je pokračovatelem Dmitrije Šostakoviče?

Oba měli, podle mého, podobný způsob uvažování při komponování. Někteří říkají, že Schnittke jako pokračovatel Šostakoviče, jej předstihl.

Rozhovory obou přátel jsou vedeny v emocionálně klidné rovině. Tedy v poněkud opačném duchu než Šostakovičova vlastní autobiografie diktovaná S. Volkovovi. Schnittke byl očividně klidnějším charakterem přesto, že měl dost důvodů se čertit.

Hloubavým skladatelem asi byl. Klidným také, jistě však při tvůrčí práci zažíval okamžiky plné sváru a výbušnosti. Vždyť sám řekl: „V samotném procesu práce je něco nevysvětlitelného“.

Ano. A mistr Alfred Schnittke mimo jiné také v rozhovorech říká: „Čím více je toho v hudbě skrytého, tím více ji to dělá bezednou a nevyčerpatelnou.“ Jak si tuto myšlenku vysvětlujete?

Nemám takový talent na filozofii, nemám dar vyjadřování, oslovuje mne to jakýmsi tajemstvím snad tiché dohody tvořivého hledajícího člověka s Bohem.

Myslíte, že dnešní mladí skladatelé mohou na Schnittkeho odkazu stavět? Může být inspirací, nebo je spíše neproniknutelnou zdí, ergo dokonalým piedestalem hudby 20. století, který nelze překročit?

Určitě mohou stavět na Schnittkeho pracovitosti, pečlivosti, odvaze přinést něco nového, na síle výpovědi. Odrazovým můstkem pro ně může být, když si poslechnou jeho Epilog Peera Gynta…

Budete v podobně iniciativní a objevné editorské činnosti pokračovat? Máte už tip na další knihu?

V současné době zpracovávám materiál o jednom významném ansámblu v našem kraji, jehož věhlas přesáhl hranice Evropy. Mým záměrem je popsat historii Komorního orchestru Leoše Janáčka. Kniha bude věnována památce zakladatele orchestru a jeho uměleckého vedoucího Zdeňka Dejmka.