Dirigent Ondřej Vrabec před Zneuctěním Lukrécie: Naše společnost se vyrovná i s mnohem horšími činy

Naposledy jste se v Ostravě představil v září 2016, kdy jste uzavíral Svatováclavský hudební festival. Provedení oratoria Svatá Ludmila Antonína Dvořáka vzbudilo velký ohlas, vzpomínáte na tento koncert rád?

Milé vzpomínky mám na všechny koncerty Svatováclavského festivalu, protože jejich atmosféra bývá naprosto výjimečná – takový je i celý festival! Snad místní lidé dokáží docenit, jaký zázrak zde svými ideály, nezlomnou vůlí a především veškerou proinvestovanou osobní energií dokázal Igor Františák zrodit a dodnes udržet při životě… Vždyť to, co se zvláště na poli tzv. autentické interpretace staré hudby odehrává při koncertech i v zapadlých kostelíčcích vašeho kraje, je často zjevením! Ve zdánlivě skromném balení se tu prezentují ty nejzajímavější ansámbly Evropy s neskutečně koncentrovanými výkony. Rok co rok prahnu po nových živých snímcích z těchto večerů – dělají dojem vycizelovaných gramofonových edic a uvádějí mě v upřímný úžas i závist. A snad všichni hudebníci bez výjimky se na festival rádi vracejí – navzdory tomu, že si může dovolit jen skromné honoráře a zázemí při koncertech bývá obvykle bojové. Snad to stejně vnímají i mí kolegové, ale já cítím, že zde je hudba bez výjimky dosud na prvním místě – to platí pro vystupující umělce, pro pořadatele i pro publikum. Nejeden český festival se proměnil v sérii okázalých společenských večerů, kde se to hemží drahými róbami uvnitř budov a luxusními vozy vedle schodišť, kde umělcům nesmí předávat květiny nikdo jiný, než fyzicky bezchybné dívenky v sexy šatech, kde hudba bývá někdy už jen doplňkem zábavného programu pro VIP hosty a kam jsou „připouštěni“ pouze umělci s globálně významným agenturním zastoupením. Nic z toho nemůže vyvážit pohled na stovky mrznoucích, z velké části stojících lidí v přeplněném kostele, kteří ani nedutají a v očích mají slzy, když dozněly poslední tóny skladby. A takové obrazy ze Svatováclavského festivalu mám navždy vypálené do mysli.

Přiznám se, že vaše provedení Svaté Ludmily v Ostravě bylo jedním z těch zážitků, při nichž běhá mráz po zádech. Nejen zásluhou úchvatné Kateřiny Kněžíkové, ale i díky dalším skvělým sólistům, preciznímu sboru a orchestru. Proč vlastně byla Dvořákova Svatá Ludmila kdysi považována za dílo menších kvalit?

Antonín Dvořák snad měl tu „smůlu“, že svou genialitou dokázal překonávat sám sebe. Dovolím si přirovnání: Dvořákova 5. symfonie je v porovnání se 7. symfonií možná slabším dílem, ale kdyby ji napsal Georges Bizet, byl by dnes v učebnicích dějin hudby zmiňován jako významný symfonik… Snad to byla ona úžasně zhuštěná a nosná klenba Stabat Mater, snad ta přímo do srdce tepající niterná vroucnost Requiem, co dokázalo dočasně zastínit hloubku a krásu Sv. Ludmily. Léčivý čas naštěstí tyto předsudky dávno smyl a Dvořákovo veledílo se dnes těší uznání, které mu právem náleží.

Ondřej Vrabec na Svatováclavském festivalu. (Foto: I. Korč)

Nedávno jste zaznamenal další úspěchy, z nichž zmiňme například záskok za šéfdirigenta České filharmonie Jiřího Bělohlávka. Jaké to je, dirigovat tak slavný orchestr?

Pro mě je Česká filharmonie především kolektivem kolegů a kamarádů, s nimiž se 20 let setkávám při zkouškách a koncertech a spoluprožívám běžné těžkosti při nesčetných zájezdech – vždyť společně trávíme velkou část roku. Vlastně si proto ani plně neuvědomuji, že diriguji slavné těleso se 120letou historií, po němž mnozí prahnou, a té cti se mi navíc dostává dost často. Snad je to tak ale lépe, třeba bych se rozklepal dříve, než bych vůbec došel na dirigentský stupínek.

V prosinci jste řídil světovou premiéru Koncertu pro tubu a orchestr Otomara Kvěcha. Máte jistě jako profesionální hornista k žesťovým nástrojům blízko. Jak na vás Kvěchův tubový koncert zapůsobil?

Jako velice zručně napsaná a vtipná skladba, která tomu neohrabanému nástroji poskytla docela svižný strečink. Přesně v duchu osobnosti pana profesora, který nevynechá jedinou příležitost, aby si sám ze sebe s pro něj typickým šarmem tropil žerty a nebral sebe i život smrtelně vážně.

Může tuba obstát v sólové roli se stejným efektem jako typické sólové nástroje housle, klavír či vyšší dřeva?

Favoritem na koncertních pódiích asi nikdy nebude, ale zazářit může zcela určitě! Troufám si tvrdit, že tubista Jan Adamec dokonce mnohé kolegy „přezářil“, když se obtížný moderní part koncertu naučil zpaměti a přes svůj zrakový handicap zvládl veškeré nástrahy provedení na jedinou zkoušku s úžasným výsledkem. Ostatně, on takové obdivuhodné výsledky již po dvě sezóny předvádí na akademické pozici v České filharmonii!

V lednu přišel výlet notně delší než z Prahy do Ostravy. Dirigoval jste v Tokiu New Japan Philharmonic. Jak vlastně došlo k vaší spolupráci s tímto orchestrem?

Na podzim roku 2015 jsem se v Tokiu zúčastnil dirigentské soutěže, kde jsem orchestr Shinichi Philharmonic, jak je těleso hovorově zváno v Japonsku, řídil ve finálovém kole. Někteří přihlížející z řad profesionálů předpokládali, že jsem soutěží šel pro první cenu, při předávání diplomů se v sále nespokojeně bučelo a pískalo. Bylo pro mě proto velkým zadostiučiněním, že si mě orchestr vybral pro spolupráci jako vůbec prvního ze všech laureátů soutěže, bez ohledu na zisk bramborové medaile… Musím dnes ovšem s odstupem času uznat názor, který mi porotci sdělili při závěrečném setkání – finálový debakl jsem si přivodil nešikovnou volbou repertoáru docela sám.

Sólistkou koncertu byla proslulá japonská houslistka Yasuko Ohtani. Jaká s ní byla spolupráce a jaký je Yasuko typ interpretky?

S paní Ohtani jsme se na pódiu setkali poprvé již bezmála před deseti lety, kdy jsme jako sólisté vystoupili s orchestrem Nagoya Philharmonic na novoročním koncertě japonské televize NHK. Potěšilo mě, že si na toto setkání dokázala vzpomenout. A udělalo mi ještě větší radost, že dodnes neztratila nic ze svých uměleckých kvalit – vždyť by mohla být mou babičkou (na což rozhodně nevypadá!). V Bruchově Koncertu pro housle a orchestr č. 1 předvedla virtuózní výkon, velký nadhled a až překvapivě svěží přístup (mé prvotní pojetí působilo vedle ní až konzervativně). Že je paní Ohtani v Japonsku legendou potvrdil dav jejích studentek z řad členek orchestru (povětšinou již příslušnic střední generace), který se na ní o pauze koncertu vrhnul. Nechyběly ani hojné a vřelé slzy, což je v Japonsku skutečně vzácný projev sympatií.

S Yashuko Otani. (Foto: M. Takeda)

Zaslechl jsem i názory, že japonští a korejští houslisté sázejí vše na techniku, ale nedokážou napodobit vřelý evropský výraz a hřejivý tón (kupodivu ho prezentují hlavně čeští houslisté). Souhlasíte?

Řekl bych, že mezi sólisty tento rozdíl dnes již tolik patrný není (nakonec Esther Yoo, která je ostravskému publiku velice dobře známa, považuji za jednu z nejmuzikálněji a nejbarevněji hrajících houslistek vůbec), ale v případě asijských orchestrů toto tvrzení do jisté míry asi stále platí. Měl jsem takovou zkušenost ostatně i při zmíněném lednovém hostování. Přál bych si zbožně, aby každý český orchestr hned na první zkoušce předvedl tak dokonalou znalost díla, artikulaci, dynamické proporce, virtuozitu. Vlastně bylo docela frustrujícím zážitkem, že člověk po prvotním přehrání Beethovenovy Eroicy neměl mnoho co říci, zatímco v našich podmínkách by celé dvě zkoušky mohl věnovat jen cizelování dynamiky a artikulace, aniž by plýtval časem. Jakmile ovšem došlo na emoce, barvy, na atmosféru, musel jsem namísto obvyklé intuitivní nonverbální komunikace těžce hledat slova, a ta pak stejně nacházela odezvu veskrze v podobě nechápavých pohledů.

Teď se po méně než půl roce vracíte do Ostravy do Národního divadla moravskoslezského, kde máte na starosti hudební nastudování opery Zneuctění Lukrécie skladatele Benjamina Brittena. Jak se vám s orchestrem NDM pracuje?

Orchestr, lze-li tak ono komorní těleso sestávající z vedoucích skupin a koncertních mistrů NDM vlastně vůbec nazvat, pracuje opět vysoce vstřícně a profesionálně. Rozhodně si nemohu stěžovat! Přesto si musím zase trochu bolestně zvykat na obtíže vyplývající z technických zákonitostí divadelního provozu. Obsazení orchestru se „točí“ podle „čárek“, což ve výsledku znamená, že se zkoušku co zkoušku začíná prakticky od nuly stran dynamických proporcí a ladění i reakcí na gestické podněty, neboť různí hráči spolu reagují vždy rozdílně. Jsem odkojený symfonickým provozem, kde vždy pracujete s jedním obsazením ve dvou, třech zkouškách a kvalitativní vývoj směrem ke koncertu je zjevný, kontinuální a hlavně vcelku předvídatelný. Již samotné plánování náplně zkoušek v divadelním provozu je oříškem – nikdy nevíte, zda druhý den přijdou ti samí hráči a budete moci dokončit rozdělanou práci… Zjistil jsem až napodruhé, že přes veškerou potlačovanou touhu rochnit se v interpretačních detailech, je tím zpravidla nejdůležitějším úkolem zajistit, aby před první společnou zkouškou s pěvci všichni hráči dostali příležitost veškeré hudební plochy opery alespoň jednou projít. A je to mnohem větší výzva, než se při počtu zkoušek může zdát: hudby je velká porce. Při nastudovávání Snu noci Svatojanské se mi do první zkoušky s tanečníky tento úkol splnit nepovedlo.

Proč na svých webových stránkách uvádíte, že se jedná o „znesvěcení Lukrécie“, když je opera uváděna pod jiným názvem? Připadá vám slovo znesvěcení k jejímu osudu přiléhavější?

Jedná se zjevně o můj „volný“ překlad anglického titulu opery, vyhotovený pro kalendář na mých stránkách dlouho před tím, než název opery uvedlo divadlo. Ale koneckonců, není člověk, který v prostředí veskrze prohnilém neustoupí ani o krok z morálních ideálů vlastně, svým způsobem také světec?

V čem spočívá charakteristika „komorní“ opera? Zneuctění Lukrécie je první z řady, Britten tak posléze složil i řadu svých dalších děl.

Tato opera je „komorním“ titulem v mnoha ohledech: počínaje redukovaným obsazením orchestru a sólových partů, absencí sboru a relativní úsporností příběhu. Je možné ji inscenovat ve skromných podmínkách. Ovšem úspěšně dokazuje, že málo může někdy přinést nejvíc…

Britten volil ve Zneuctění Lukrécie úsporné nástrojové obsazení. Přitom výsledek je prostorově dost hutný… Jak toho dosáhl?

Předvádí mistrovské umění instrumentace a využívá (či spíše sám vytváří) nezřídka překvapivé nástrojové kombinace. Nikdy bych nevěřil, že lesní roh ve vysoké poloze con sordino v unisonu s klarinetem vytvoří  podobně magický nehmotný zvuk, jaký má elektronický hudební nástroj Teremin… Kromě toho Britten hráče obecně vůbec nešetří – využívá celého rozsahu nástrojů, veškeré jejich dynamické škály. Hudebníci se opravdu instrumentálně „vyřádí“ – jejich party rozhodně nejsou úsporné!

Dirigent Ondřej Vrabec. (Foto: J. Pospíchal)

Děj opery vychází z antického příběhu o Lukrécii, která byla znásilněna synem etruského vladaře Tarquinia. Po tomto činu spáchala sebevraždu. Proč to podle vás udělala?

Proč tak učinila skutečná Lukrécie, se můžeme dnes už jen dohadovat… V Brittenově opeře její zoufalý čin vyznívá spíše jako demonstrativní akt a otevírá cestu ke svržení nenáviděné etruské nadvlády, byť z této společenské změny nakonec nejvíc vytěží člověk, který svou morální podlostí nebohé Lukrécii krutý osud zinscenoval.

Myslíte, si že je pravděpodobné takové řešení i v dnešní době? Není už jen součástí anachronické praxe o ponížení, jež se dá vykoupit jedině smrtí?

Naše společnost se s grácií a očima zaslepenýma vyrovná i s mnohem horšími činy… Stěží by kohokoli ta myšlenka dnes oslovila. Ovšem například v Japonsku je mravní ideál neposkvrněné osobní cti stále natolik silný, že se s podobnými činy skutečně setkáte. Můj milý pedagog prof. Radomil Eliška, kterému se na sklonku profesionální dráhy dostalo nevídaného uměleckého uznání v této krásné zemi, mi vyprávěl šokující příběh o manažerovi orchestru, před nímž v Tokiu před lety debutoval (koncertu jsem díky souhře šťastných náhod, společně s někdejším ředitelem ČF Václavem Riedelbauchem a kolegou hornistou Janem Vobořilem nadšeně přihlížel). Když privátně financované symfonické těleso (mimochodem vynikajících uměleckých kvalit!) o několik let později zkrachovalo, manažer cítil za osudy členů svého orchestru tak silnou osobní odpovědnost, že se rozhodl očistit své jméno ritualizovanou sebevraždou. Představte si v našich podmínkách, jak si ministři ve sněmovně před nastoupeným parlamentním plénem s uctivě sklopenými hlavami švýcarskými nožíky pářou břicha za zpackané reformy svých resortů (úsměv).

V antické praxi běžný chór zastupují v opeře pouze dva sólisté: muž (mužský sbor) a žena (ženský sbor). V čem spočívá jejich role?

Jsou průvodci (doslovně vzato – viz jejich kostýmy). Zprostředkovávají publiku vhled do příběhu Lukrécie, jednou z blízka, jindy z odstupu, a vplétají do něj paralelní, zdánlivě vedlejší, ve skutečnosti však centrální rovinu. Ta tvoří most mezi námi – lidmi přítomnosti a těmi dávnými událostmi, budoucností i samotným Brittenem a jeho osobními pohnutkami. Postavy chóru jsou de facto hlavními rolemi opery.

Volba antického námětu není během druhé světové války, ani po ní, vůbec ojedinělá. Co podle vás přimělo tvůrce (potažmo Brittena) k návratu do počátků evropské kultury?

Troufám si tvrdit, že samotný příběh Lukrécie posloužil Brittenovi jaksi v druhém plánu, aby demonstroval, že tehdy, stejně jako dnes a zrovna tak v budoucnu byla, je a bude volba mezi službou dobru a lásce, či zlu a nenávisti jediným klíčem k našemu přežití. Kdy jindy měly podobné myšlenky přijít Brittenovi na mysl, než v letech, kdy se lidské společenství vyvrátilo z kořenů více než kdykoli v celé své historii? Je hroznou skutečností, že naše přítomnost velice vratce balancuje nad ještě hlubší propastí a pro jistotu si navíc zakrývá oči…

Britten jako skladatel šel stranou kompozičních experimentů. Lze nějak jednoduše přiblížit jeho skladatelský styl konkrétně v tomto díle?

Využívá celou škálu stylových a barevných prostředků, aby obdivuhodně vykreslil pohnutky postav, atmosféru situací a dynamiku vnímání relativního času plynoucího operou. Velice zřetelně lze v hudebním proudu odlišit kontrast světa zla, reprezentovaného Tarquiniem, Juniem a tušenou etruskou tyranií v pozadí a světa neposkvrněnosti ztělesněného Lukrécií a Kristem. Najdeme zde sice i vysloveně atonální plochy (například samotná scéna znásilnění probíhající za oponou), kde se nad drásajícím chaosem v orchestru nese vskutku barokně pojatý chorál zpívaný chóry. Převládající charakter hudby je však neoklasický a veskrze tonální, hudba bude posluchačům znít velice libě. Některé hudební úseky jsou až nadpozemsky krásné (například druhý obraz 1. dějství, odehrávající se v domě Lukrécie, či strnulý příchod Lukrécie na scénu krátce před její sebevraždou).

Myslíte, že Brittenova hudba má co říci dnešnímu posluchači?

O tom nepochybuji! Zatím je z ní unešený jen celý realizační tým, ale jsem si téměř jistý, že pokud se nám podaří tuto úžasnou hudbu se ctí odvést při každém provedení navzdory její interpretační obtížnosti, infikuje stejným způsobem i diváky v hledišti.

Jak pozvete na premiéru a další představení Zneuctění Lukrécie ostravské publikum?

Doufám, že se v hledišti sejde publikum nejen z Ostravska! Nabízíme totiž ojedinělou příležitost zhlédnout tento skvělý Brittenův opus. V ČR byl nastudován pouze jednou, před mnoha lety v Plzni. Pozoruhodná je též možnost slyšet, jak hraje komorní těleso sestávající pouze z koncertních mistrů a vedoucích skupin orchestru NDM či jak role „sedly“ mladému mezinárodnímu pěveckému týmu. Oceňuji též čistou a vizuálně atraktivní scénu a svícení. Nechme již ale prostor pro názor diváků. Na shledanou v Národním divadle moravskoslezském!