Děti se někdy dokážou utrhnout z řetězu a skandují jak na fotbale, říká loutkoherec Ondřej Beseda

Kolik inscenací v Ostravě už máte za sebou? Počítáte to?

Za šest sezón asi třináct patnáct představení, a to nepočítám převzaté role, přezkušovačky.

Nedávno uvedená Dášeňka se stala jedním z vašich oblíbených kusů, přitom měla sotva premiéru.

Ano. Moc pěkná byla naše zkušenost s nedělním publikem, děti i dospělí byli nadšení. Do té doby u mě v oblíbenosti vedla Šíleně smutná princezna. Ta se nám také moc povedla a užívám s v ní roli generála Y. Na třetím místě je pak Vlku, dobré chutnání, což je inscenace, která nevznikala zrovna lehce, ale také se mi moc líbí. Má působivý text a je to půvabná pohádka.

Co Marvin od světově proslulého loutkoherce Dudy Paivy?

Toho mám také hodně v oblibě, hlavně to byl můj první stadup ovation. Je to úplně jiný typ divadla, který se tady moc nevidí. Jeho hraní mě moc baví a díky němu máme teď možnost zase vycestovat do jiných zemí, jako za starých časů, kdy se jezdilo po celém světě, od Mexika přes Čínu do Japonska.

To znáte ale už jenom z doslechu?

To ano. Za mého působení v Divadle loutek jsme byli nejdále v Polsku nebo na Slovensku. O to více jsem rád, že se díky Marvinovi dostanu i někam dál. Už jsme byli ve Francii a v březnu nás čeká Španělsko.

Vaše aktivity nejsou svázány pouze s Divadlem loutek. Diváci vás mohli vidět i v inscenacích ze Staré arény…

Ano, ve svém oboru se ničemu nevyhýbám a beru, co mi nabídnou. Ať už se jedná o kabaret Hogo Fogo v Parníku nebo právě Starou arénu. V únoru bude mít derniéru úspěšná inscenace Jelen v domě a derniéru už měla komorní inscenace Klaudie. Nejčastěji tam teď hraji Humanity Upgrade.

Ondřej Beseda v inscenaci Humanity Upgrade.

Jak jste se začal zajímat o divadlo?

Jsem z Havířova, kde jsem se začal zajímat o dramatický kroužek na ZUŠ. Zjistil jsem, že mě to baví a zkusil jsem hereckou školu, Vyšší odbornou v Michli. Začal jsem studovat loutkoherectví, jehož první ročník se tam zrovna zakládal. Objevil jsem loutkové divadlo pro dospělé, ve druhém ročníku jsem si dal přihlášku na DAMU k panu Krobotovi. Po čtyřech letech jsem se pak úspěšně vrátil k loutkám v Ostravě.

Netoužíte více hrát klasickou činohru?

Rád si odskočím udělat divadlo pro dospělé. Když člověk hraje dvakrát denně divadlo pro děti, tak je to vítané osvěžení. Ale nejsem v tomto směru vyhraněný, loutky skýtají mnoho možností. Dnes už loutkové divadlo vypadá jinak než před třiceti lety. Jevišti dominuje přiznaný herec. Jediná inscenace s klasickými loutkami jsou Broučci. Jakmile se zruší, tak už toho moc nebude. Z Divadla loutek se stává alternativní scéna.

Navíc tady v Ostravě máme alternativu v alternativě, existuje zde Alternativní scéna. Co třeba úspěšná pantomimická inscenace SaBotáž?

Tady se paradoxně dělají více loutkové inscenace než na hlavní scéně. Alternativní a pohybové divadlo, divadlo s rekvizitou a s živou hudbou, taneční představení… SaBotáž, to byl plán Evy Balákové, protože má ráda tanec a studuje ho. Původně jsem tady neměl ani figurovat, vypomáhal jsem režii, aby bylo zřejmě, co chtějí holky divákovi říct a poradil jim, zdali to funguje. Pak mi svěřili i úlohu hudebníka v živé kapele. Pro velký ohlas hrajeme SaBotáž dopoledne i pro děti. Kus má 40 minut, takže je čas i na diskusi s diváky, povídáme si s dětmi, zda pochopily, co měly.

A jak reagují?

Velmi dobře, samozřejmě se najdou i šťouralové, kteří se ptají u scény v moři, jak dlouho jsme pod tou vodou mohli vydržet bez dýchání…

Co pak?

Je třeba se vymluvit na divadelní licenci, na jevišti panují specifické zákony. Pak jsme tady měli syčáky, co posbírali boty z první řady a házeli je po holkách.

Jak vnímáte rozdíl mezi dospělým a dětským divákem?

Dospělí se uvnitř smějí, ale najevo to nahlas nedají, kdežto dítě okamžitě projevuje hlasitě emoce. Při včerejší Dášeňce začali skandovat: Pes se bojí! Jde o scénu, kdy chce kolega Dášeňku vyfotografovat. Jeden z nich se postavil a vyburcoval celé divadlo.  Zařval jsem na celé divadlo: „Ticho!“ Zblbnul jsem všechny, že i osvětlovač udělal změnu. Musíme umět s dětmi pracovat, některá představení jsou interaktivní, třeba Mráček a Mračoň, kdy jich třicet sedí v pokojíčku na scéně a my hrajeme kolem nich. A ony začnou skákat. Někdy je to boj, ale stojí to za to. Říkám, že míváme normálně dvě premiéry, nejprve sváteční publikum a pak děti a školy. Někdy se děti dokážou utrhnout jak z řetězu, skandují jak na fotbale Dášeňka! Dášeňka!