Zemřel spisovatel Hnát Daněk (1959-2017). Výtečný prozaik a literární experimentátor

Seděl až vzadu v sále, na židličce za sloupem. Poněkud osaměle, tak trochu stranou od celé té hordy básníků a prozaiků. Psal se 3. červenec 2016 a na podiu ostravského klubu Les se střídal jeden literát za druhým, právě totiž startoval Měsíc autorského čtení a v pořadu Koks, prach a oheň předčítal Milan Andrássy, Petr Hruška, Vladimír Jaromír Horák, Jakub Chrobák, Martin Dytko, Jaroslav Žila, Petr Pěnkava… Dohromady skoro třicet literátů a mezi nimi i Hnát Daněk. Vynikající prozaik, jenž je už dávno součástí literárních slovníků.

Nikdo by ale tehdy v Lese nepomyslel, že je to naposledy, co Hnát Daněk veřejně čte a posrkává pivo v širokém kruhu svých literárních soukmenovců. Nemohl se zdržet dlouho, z domovského Přívozu a nazpět se musel dopravit taxíkem, protože jinak by cestu nezvládl. Ostrava věděla, že je vážně nemocný, protože Hnát se tím netajil a v roce 2008 dokonce svoji bolavou tělesnou schránku popisoval v citlivě natočeném televizním dokumentu Roztroušený Hnát. „Tělo zespodu odumírající zvedá optimistickou duší,“ komentoval tehdy spisovatelův stav televizní dramaturg Martin Červenka.

Hnát Daněk s roztroušenou sklerózou bojoval nejen svým pověstným a až pábitelským optimismem, ale hlavně psaním. Je příznačné, že poslední próza, kterou vydal v časopise Protimluv, je věnována právě onomu zákeřnému onemocnění. Její děj se odehrává u lékaře, kde je pacient Gabriel Rys seznamován s osudovou diagnózou. A spisovatel i v takové pohnuté scéně dobře dbal, aby ji hnátovsky odlehčil.

„Dostanete léky a vaše ataky se zmírní.“
„Co to je ataky?“
„Ataka je prudký záchvat nemoci,“ poučil ho doktor hlasem pro slovníkové citace.  „Vaší nemoci. Neudržíte předmět v rukou, padáte, špatně vidíte…“
. . .
„Můžu chodit o holi?“ konzultoval. Nebyl si jistý, jestli tak členové mohou veřejně vystupovat. Co když je roztroušená skleróza tajný spolek na způsob zednářské lóže?

Kdo Hnáta Daňka v posledních letech potkával v Hudebním bazaru, v Rubrumu a jinde v okolí jeho bydliště, tyhle ataky mnohokrát zaznamenal. Vždy se ale podivil, s jakou silou, vůlí a slovní ironií svoje chabé tělo znova a znova oživoval. Klobouk dolů, stejně jako před jeho dílem, třeba před porubským románem Až budeme velcí z roku 1996, v němž namíchal patafyzické stylistické experimenty s hrabalovským proudem slov. Třeba v následující větě: „Maminkou informována o somatické lásce – a v deváté třídě pouze děvčata zasvěcována v předmětu péče o dítě, Honza vychovávána v k prsu kojence přiložení na sto způsobů, v do povijanu balení na tisíc způsobů, nikoliv v předcházení otěhotnění – varováním před vojáky základní služby.“ Novátorsky pracoval s interpunkcí i slovosledem.

Hnát Daněk o své tvorbě řekl: „Knížka stlačována, pěchována, přesycována zpodstatnělými slovesy co strnulou imitací dějů, téměř zrušena přímá řeč, by ztuhlost dokonalá, jednoduchou interpunkcí provázána a takzvanými proudy vědomí stvářena celistvost.“ A jak psal, tak i žil, spisovatel obvykle neumí úplně oddělit dílo od reálného života, ani by to nemělo logiku. S přáteli Daněk vedl věru napěchované rozhovory, které přesycoval proudy slov. A svoje vzdělané, a až někdy jakoby ztuhlé řeči, co chvíli špikoval vášnivými náložemi z podvědomí, hlavně když kolem prošla „fajna baba“.

Utrpení, které mu působilo nemocné tělo, bylo galejemi, možná spíš gulagem. Pro relativně zdravé šťastlivce jen těžko popsatelné, Hnát ale svoje hnáty vytrvale nutil ke zdánlivě nemožným výkonům. Někdy dokonce mluvil o krátkých komatech, do nichž se občas propadal, a skoro to někdy vypadalo, že to tam „na druhé straně“ už kapku zná. Možná proto minulý týden nevkročil úplně do neznáma, kde je to pro  nás ostatní – díky uspokojujícím lékařským diagnózám – ještě terra incognita.

Hnát Daněk zesnul minulý týden, kdy byl nalezen ve svém přívozském bytě, kde na něho pár dnů marně klepal anděl strážný. Tedy jeho kamarádka, která se nezalekla těžké nemoci a udržovala s Hnátem pravidelný kontakt, za což jí patří hluboká úcta. Rodina se rozhodla, že veřejný pohřeb neuspořádá. Sestra zesnulého sdělila, že jeho popel bude rozptýlen v horách. Na jistém místě v Jeseníkách, jak si to zemřelý přál.

Hnát Daněk se narodil 1. května 1959. Na prvního máje. A jakkoliv bude literární historie jeho jazykové experimentování složitě a vědecky vysvětlovat, Hnát psal hlavně o lásce. Konečně, jako všichni spisovatelé.

*

HNÁT DANĚK
láskah!

je to tak že
Není je
nebo
Není Není
jenom když
Je Není
JE
JÉJÉJÉ
ŠÚBADUDÚBY…
ŠVAŠVAŠVA — … BAMPR!
láska
Je
Je
s jinými
než
s kými se
znám

*

Literární rozloučení s Hnátem Daňkem proběhne na výzvu básníka Petra Hrušky v ostravském klubu Les v pátek 10. února ve 20.00 (v podzemním sále klubu). Zváni jsou spisovatelovi přátelé, známí i jeho dosavadní či budoucí čtenáři. Večer dostal symbolický název Kosti, hnáty aneb pivo za Hnáta Daňka. Právě v Lese zesnulý spisovatel loni v červenci naposledy veřejně vystoupil.