Camerata Janáček opět přesvědčila o svých kvalitách, volbou sólisty ale šlápla vedle

Třináct členů Camerata Janáček tvoří těleso interpretačně semknuté a výrazově velmi mnohotvárné: své přednosti projevuje dokonalou souhrou a precizními hudebními výkony ve všech zastoupených nástrojích (housle, violy, cella a kontrabas).  Stavebně přesvědčivé a empatické nastudování uměleckého vedoucího, jímž je houslista a koncertní mistr Janáčkovy filharmonie Pavel Doležal, bylo evidentní hned z první skladby večera: Symfonie pro smyčce č. 10 h moll Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Citlivě odstíněná dynamika Cameraty dala vyniknout hedvábnému zvuku smyčců, krásné bylo dynamické i agogické odstínění obou kontrastních témat. Mendelssohnova raná symfonie už v mnohém nese předzvěst jeho pozdějších vynikajících děl.

Z koncertu souboru Camerata Janáček. (Foto: Ivan Korč)

Sonáta a moll „arpeggione“ Franze Schuberta je původně napsána pro šestistrunný smyčcový nástroj arpeggione , který je trochu podobný violoncellu. Instrumentaci pro violu a smyčce vytvořil izraelský houslista Mark Steinberg a sólového violového partu se ujal Gil Sharon. Skladba je po hudební stránce v kontextu Schubertovy komorní tvorby spíše druhořadou záležitostí: poskytuje sice dostatek prostoru pro virtuózně laděný sólový part, ale jeho jednotlivé věty hudebně připomínají spíše divertimento nebo klasické variace.

Gil Sharon během koncertu. (Foto: Ivan Korč)

Sharonova hra bohužel ukázala, že mnohé technické i výrazové nuance (čistá intonace, rytmická souhra, konkrétnost rychlejších pasáží) nebyly dotaženy do konce. Orchestr měl místy co dělat, aby se s „rozevlátým“ rumunským interpretem nerozešel úplně, závěry jednotlivých vět působily až dojmem venkovské kutálky. Nesporné je, že to nebylo pochybením orchestru, což se potvrdilo v předešlé, ale i v následujících skladbách.

Preludium a fuga č. 24 Dmitrije Šostakoviče je původně psána pro klavír. V úpravě ostravského skladatele a pedagoga Josefa Staňka se však rozeznělo v netušených, pestrých barvách. Zásluhu na tom má i vynikající instrumentace, která dosvědčuje Staňkovy bohaté zkušenosti s vedením smyčcových souborů. Brilantní byly zřetelné a konkrétní nástupy jednotlivých smyčcových skupin ve fugových hlasech, závěrečná gradace měla výbornou tvárnost a intenzitu. Stejně tak Prchavé vidiny Sergeje Prokofjeva jsou známy jako klavírní cyklus: soubor podivuhodných krátkých skladbiček vyniká nezvyklou barvitostí a invenční melodikou. V aranžmá pro smyčce zněly se zajímavou zvukovostí, přesto bych z důvodu délky jednotlivých částí (některé mají okolo minuty) tuto skladbu zařadil spíše před Šostakovičovu skladbu. Prokofjevovy Prchavé vidiny kladou značné nároky na virtuózní prvky a na dokonalou souhru. V tomto ohledu Camerata Janaček potvrdila své kvality v celém nástrojovém spektru, zvlášť vynikající v pondělí byla violoncella a zejména bravurní hra kontrabasisty Lumíra Kavíka.

Camerata Janáček během děkovačky. (Foto: Ivan Korč)

Koncert uzavřela Malá (přídavková) suita Iši Krejčího, která vnesla do sálu Domu kultury hravou neoklasicistní evokaci. Camerata Janáček je bezpochyby znamenitý orchestr. Zřejmě sami interpreti netušili předem, co ze spolupráce s renomovaným umělcem jménem Gil Sharon vzejde. Že to nebylo košer, to se někdy stane a je to poučení pro příště. Koncert – kromě provedení druhé skladby – lze vnímat jako atraktivní, hudebně nápaditý a dramaturgicky přínosný.