Sprcha a omytá onanie. Básník Jan Nemček věnoval prvotinu prolukám po domech i v duši

Vyfotit panoramatický snímek spojenci bombardované Ostravy z ptačí perspektivy! To byl sen osmnáctiletého Jardy Rykrta, když 29. srpna 1944 nedbal smrtící hrozby a vystoupil na střechu činžovního domu u ostravského hlavního náměstí. Ty snímky už nikdy nikdo neviděl. Dům dostal zásah v okamžiku, kdy byl Rykrt s aparátem na střeše. Sesypal se jako dětská stavebnice, trosky hořely dva dny a tělo fotografa vydaly až po čtrnácti dnech. A proluka po domě tu zůstává i v roce 2017.

Ten příběh mi kdysi vyprávěla jistá Alena Grušková a vybaví se mi pokaždé, když někdo vyřkne slovo proluka. Ostrava je městem proluk. Místem s podivuhodným množstvím nezastavěných stavebních parcel v samém historickém jádru, kde lze v některých ulicích potkat víc proluk než skutečných domů. Je to vykotlané město, vybrakované jako ústa starce, což se nutně odráží i na povaze jeho obyvatel a v poezii ostravských básníků.

Jan Nemček jde rovnou k věci a v hned v úvodním kousku nazvaném Proluka nás zavádí na místo, v němž stával činžovní dům. Básník barák smete jako spojenecké letadlo a čtenáře postaví do kráteru, v němž se odehrává zádušní mše. „Sprcha a omytá onanie, / kus vany a zaschlý zpěv — / zbytky čísi koupelny / obtisklé do zdi / zašlými kachličkami,“ trápí nás bolestným čtením stop, které tu zůstaly po obyvatelích. A nejen to, poeta sám vstupuje do děje a v závěrečných verších básně udá tón, který uslyšíme po celou sbírku: „V tepavém kroku jsem procházel prolukou — / sebou samým.“

V Ostravě už se dlouho ví, že Nemček je autor, který dokáže vykreslit drsnou poetiku města v originálních tazích. Že v hlavě nastřádané ostravské obrazy, které „skenuje“ v ulicích a hostincích (a často i v domech, kvartýrech a kuchyních), mění na osobitá poetická spojení. „V mezeře po zbouraném domě, / jako krátká známost, / u které si nemůžeš vzpomenout / ani na jméno,“ zazní též v první básni sbírky. Tohle je smutek zalitý velkou štamprlí rumu. Ostravská citlivost! K té se ovšem málokterý literát dokáže dopracovat s takovou parádou.

Ostravan.cz je internetový kulturní deník, nikoliv časopis Tvar nebo Literární noviny. Klip, klap, klip, klop a už listuji třetí částí sbírky s názvem Řecký dluh. Ostravská interiérová intimnost z předchozích kapitol (např.: „Celý dům utěsnili, / takže už neslýcháme tu holku odvedle / zatápět si zbytky moravských písní…“) mizí a Nemček vede čtenáře do hlučné a špinavé ulice. Do smogu. „Za záclonou ranních zpráv / řine se benzopyrenová poluce / odněkud z noci, kdy jsme všichni spali,“ nažene nás básník do mlhovin z rakovinotvorného polétavého prachu s mikročásticemi síry, ocele a dalšího svinstva. Není to ale nějaká angažovaná poezie, neotřelých metafor je víc než plakátových hesel, tohle si Nemček dokázal obdivuhodně uhlídat.

Než dojdu k poslední básni, pár slov k podobě knihy. Zatímco fotografa Jardu Rykrta smetlo ze střechy americké letadlo a Rykrt zůstal pohřben v proluce, intermediální umělec Marek Pražák opatřil sbírku čtyřmi snímky s industriálními motivy. A protože netlačil na pilu, efekt téhle série je silný ve své ostravské obyčejnosti, která je v důsledku docela neobyčejná. Střízlivá sazba a černobílé snímky dávají knize punc jakési staré jistoty, jakou byla třeba knižní tvorba z druhé půle šedesátých let.

Závěrečná báseň se jmenuje stejně jako ta první. Proluka. „Všechno se ztrácí za hranami proluky / se zbytky čísi koupelny, / všechny ty příběhy, / bez kterých není vidět nic.“ Jan Nemček zanechává čtenáře uprostřed proluk. Na prázdné parcele s prolukou v duši. Zacyklí a náhle zhasne. Tohle je sbírka, která udělá v Ostravě zářez. A jizva bude trvalá.

*

Jan Nemček: Proluka. Vydalo nakladatelství Martin Kubík — PERPLEX v Opavě. Výtvarný doprovod a fotografie Marek Pražák. Grafická úprava a návrh obálky Jan Gřešek. Ediční příprava a redakce Dan Jedlička.