Úvahy nad Narušenou imaginací v Domě umění aneb hledání pravdy v lidské tělesnosti

Výstava je výjimečná svým rozsahem, původem sbírky, ale především teoretickou koncepcí. Vybrušuje otazníky mimo jiné po současném postavení individuality v proměnlivé společnosti a také po reflexi svobody lidského ducha.

Hledá společné východisko autorů, kteří revidují postoj k realitě a hledají trhliny v konstrukcích takzvaných společenských norem. Obligátní téma oné revize skutečnosti je hnacím motorem filozofického pátrání po hranicích mezi objektivitou a subjektem, který ji nahlíží. Koncepce výstavy je sestavena z iluzivních (zobrazivých) pláten, která svádějí pozorovatele prvoplánově přijímat nabízenou realitu, uchopenou dokonalým malířským rukopisem, ovšem to, co malba v ostravském Domě umění nabízí doopravdy, je proces promyšlené destabilizace a narušení reality, v němž lze hledat skryté významy.

Koncept realistické, nebo chcete-li zobrazivé či hyperrealistické malby, zdá se, má pro současného recipienta mnohem větší význam než záměrné nekonkrétní abstrahování. Pobízí k pečlivému pozorování a hledání pravdy skryté za fazónou servírovaného zobrazení. Takovýto proces je naléhavě aktuální a provokuje ke kritickému myšlení, jež se dnes pomalu, ale jistě začíná vytrácet v záplavě všudypřítomně dostupných, ovšem neověřovaných informací. Bezbřehá pluralita informačních zdrojů (včetně vizuálních) rozmělňuje potenciál sdělení a oslabuje jeho důvěryhodnost.

Z výstavy Narušená imaginace. (Foto: Aleš Honus)

Obsahový potenciál sdělení skrze výtvarné umění byl v širším celospolečenském rozsahu ve 20. století oslaben přílišnou intelektualizací forem abstraktním expresionismem počínaje a informelem či konceptualismem konče. Zatímco mohutná vlna abstrakce přinesla do výtvarného umění kýženou svobodu vyjadřování, výpovědní hodnota malby se paradoxně touto svobodou pomalu, ale jistě vyčerpala, protože zatímco abstrakce transponuje imaginaci pocitů a emocí, konkrétní malba a v ní důmyslně zakódované významy můžou přinášet do výtvarného umění dneška svěží vítr dialektiky a srozumitelně otevírat nosná civilizační témata. Tuto zkušenost můžeme zcela jistě zakusit právě na ostravské výstavě.

Mnohé z maleb jakoby znovu a v naléhavém kontextu současnosti kladly onu fenomenologickou otázku: Je pravdou to, co vidím? Společenské a existenciální otázky jednotlivé obrazy výstavy zcela jistě vzbuzují, ovšem divák se krom stránky intelektuální potěší bravurním malířským rukopisem, který je vlastní většině vystavených děl.

Pokud se odpoutáme od oficiální struktury výstavy koncipované kurátorkou a zaměříme se na specifický fenomén tělesnosti, nalezneme hned několik případů práce s obnaženou figurou jako nosnou vypovídací entitou. Velice zevrubně se studiem obnažené tělesnosti jako takové zaobírá německý malíř Martin Eder, který je na výstavě zastoupen obrazem s názvem Úplněk/Prázdniny. Hyperrealistickou formou ztvárněné ženské pozadí vyplňuje většinu plochy obrazu, přesto vnímáme hloubku nekonečného prostoru před ním.

Martin Eder: Úplněkí/Prázdniny.

Temné pozadí, respektive popředí před postavou, kontrastuje se zářivou bělostnou kůží a vytváří tak rafinované napětí. Přesto z obrazu vyzařuje hluboký klid a výjimečnost situace. Stát nahý na břehu moře uprostřed noci zalité svitem měsíce je prazvláštní chvíle vytržená z kontextu každodenní existence. Je zde zakódovaný pocit svobody, touhy, tajuplnosti neznámého, zároveň gesto opřených rukou naznačuje zralost, vnitřní rovnováhu a tedy i nadhled. Důležitým aspektem zobrazení je, že tělesnost zde není poukazem na dokonalou krásu, není zde ani vodítkem ke kritickému hodnocení, je zde pouhým reálným opisem skutečnosti, a v tom je možné spatřovat krásu. Ta je postavena do přímého protikladu k vizuálním vzorům tělesné krásy či ošklivosti, jenž se na nás denně vrhají z médií. Výjev z obrazu Martina Edera nás naopak úlevně zavádí do intimní lidské chvíle, v níž je obyčejné tělo součásti vnímající duše ženy kontemplující na břehu mořské hladiny. Obraz je zvláštní právě pro svou kontrastní expozici, jakoby nás na první pohled šokoval svou přímočarostí, v důsledku je ale existenciálně velice hluboký až meditativní.

Dalším autorem, jenž pracuje s expresivně odhalenou tělesností, je Craig Wylie. Jeho obraz Past je rovněž hyperrealistickou exkurzí, která radikálně vtahuje naše vnímání na jednotlivé detaily mužského těla, ale i oné pasti v podobě papírové krabice. Ta je natolik předimenzovaná, že vůči skrčenému lidskému tělu působí až nepatřičně. Tělo je zde symbolizováno jako zboží, jako předmět komerčního zájmu, s nímž se nevybíravě obchoduje a manipuluje.

Craigh Wylie: Past

Vyžilá zkřehlá papírová krabice evokuje rychlost a zběsilost konzumních transakcí. Úzkostně schoulené odosobněné krásné lidské tělo zraněné ve své intimitě vypadlé z ošuntělé a potrhané papírové krabice, jak výmluvné gesto o současném vnímání tělesnosti a krásy jakožto komerčního zboží.

Nahé ženské tělo jako malovanou porcelánovou vázu interpretuje Alexander Tinei v obraze Sedící žena. Dekor kulminuje ve tváři, jejíž rysy překrývá, odosobňuje tak individuální rysy figury.

Alexander Tinei u obrazu Sedící žena. (Foto: Aleš Honus)

Individuální rysy jsou také deformované a záměrně dehonestované v obraze bratří Champanů Jednoho dne už tě nebude nikdo milovat (portrét rytíře). Zde si autoři pohrávají s psychologickým procesem vnímání a s „technologií“ zjednodušování a automatismu v úsudku lidského mozku. Dokonale transponovaný klasický barokní portrét rytíře svádí naše vnímání k jeho automatickému vyhodnocení jakožto tradičního portrétu, ten je ale ve tváři subtilně pozměněn a až při druhém pohledu se vlastně odkrývá ona narušená imaginace, v níž lze spatřit sekundární významy dotýkající se typického barokního tématu mementa mori, ale především současného kultu krásy jakožto zásadní společenské hodnoty, která je vlastně absurdně pomíjivá. Rytíř v obraze bratří Champmanů je smrtelným člověkem. Zidealizovaný portrét je břitce napaden a najednou působí absurdně. Jako bychom zrentgenovali tělo modelky a prezentovali ho jako dokonalou krásu.

Bratři Chapmanové: Jednoho dne už tě nebude nikdo milovat.

Obnažená tělesnost figuruje i v obrazech Caroline Walker Vizita I., Vizita II. Jsme svědky intimní chvíle dvou vedle sebe ležících žen – jedné ve spánku, který je symbolicky více skrytým stavem duše, postava je tedy alespoň lehce přikrytá, druhá z žen je zachycena ve chvíli kontemplace a zároveň je od pasu dolů obnažená, bez přikrývky. Obě ženská těla působí zranitelně, jedno ve stavu nevědomí, druhé ve stavu vědomého přemítání.

Caroline Walker: Vizita I. a II.

Zobrazení stejného výjevu ze dvou různých úhlů pohledu, tedy zepředu a zezadu, odkazuje na praxi filmových záběrů, což znásobuje pocit průniku do soukromí a jisté zranitelnosti. Otevřené dveře pokoje s otevřenou knihou na podlaze, odložené nůžky, nebo oblečení nedbale pohozené na křesle v rohu místnosti znejišťují řád kultivovaného interiéru a vyvolávají otázky. Obraz na první pohled jednoduše čitelný otvírá vrstvy dalších rafinovaných až symbolistních významů.

Od tělesnosti a gestické výmluvnosti figury se obloukem vracím na začátek, k tématu malířského hledání skutečnosti, chcete-li pravdivosti, které snad může ikonicky reprezentovat obraz Jonathana Wateridgeho Chlapec na zdi. Toto monumentální plátno o rozměru 400 x 282 centimetrů dominantně ční na čelní stěně hlavního výstavního sálu a stává se určitým vizuálním vodítkem k záměru výstavy. Jsme svědky motivu zvídavého chlapeckého překonávání mantinelů symbolizovaných architektonickými bariérami betonového schodiště u jakési luxusní vily.

J. Wateridge: Chlapec na zdi

Z obrazu sálá touha po svobodě, po hledání nových horizontů a také snad i varování před izolacionismem a povrchností v hodnocení světa z bašty zbohatlické „západní kultury“, která se stala vězněm za zdmi svého vlastního blahobytu. Ožehavé téma, které je dnes aktuální ve vazbě na uprchlickou krizi.

Malíři zastoupení na výstavě Narušená imaginace usilují o „vidění za“. Záměrně a často rafinovaně skrytě manipulují zobrazovanou realitu svých obrazů, poukazují mimo jiné na fakt, že hledání pravdy není tak snadné a jednoznačné a může se při dalším zkoumání jevit jinak, než bylo na první pohled zřejmé. Zároveň ze samotné povahy sbírky vyplývá vhled do současné malířské práce s obnaženou a zranitelnou lidskou figurou jako nositelem výrazu úpadku člověka a obecné dehumanizace.

Čtěte také: Dům umění v Ostravě se změnil v londýnskou galerii Tate Modern a dělá okna tam, kde dříve byly zdi