Hudba je pro mne vášní, od které neodpočívám, říká Beata Hlavenková a představuje nový klip

Beato, jak se máte v novém roce? Prozradíte, co všechno vás v něm čeká?

Děkuji za optání. Nový rok se nese ve vážnějším tónu, kdy si jaksi více uvědomuji svoji a lidskou smrtelnost všeobecně. Jak jsem na ni připravena, jak dokonale můj život a společnost tuto zcela přirozenou věc a skutečnost odsouvá na pokraj mého a našeho zájmu a fokusu. Jak najednou moje práce je v kontextu života a smrti všední a banální. Jak málo mám času a chuti zabývat se vírou, spiritualitou, Bohem, když jsem zdravá a plná síly. Nicméně dokud jsem, tak chci dotáhnout svůj nový česko-slovenský zpívaný projekt OOO (s Mariánem Slávkou, Lukasem Duchovnym a textařem Martinem Vedej) v produkci Patricka Karpentského. A pak ještě další projekty, o kterých dám brzy vědět.

V roce 2015 jste vydala své třetí autorské album Scintilla. To je latinsky Jiskra. Proč právě Scintilla?

Na tenhle výraz jsem narazila při četbě knihy Temné noci duše. Scintilla je jiskra, která se nachází v srdci člověka. Je důležitá pro každého, každý by ji měl nechat zářit. Zajišťuje, že život stojí za to, aby byl žit, jak píše autor knihy Thomas Moore.

Zahořela Scintilla v uších a myslích? Jaké byly a jsou na album reakce?

Předně byly důležité reakce muzikantů, kteří se na ní podíleli. To je vždy velká pocta a radost, když do toho jdou a líbí se jim to. Scintilla je možná vážnější a jaksi výpravnější, než často zmiňované předchozí čistě klavírní album Theodoros. Ale čím víc ten program hraji, tím více zalíbení ve Scintille mám. No a takhle by to mělo být, abych posluchače vtáhla do svého příběhu.

Teprve na sklonku roku 2016 se ke Scintille objevil první klip k písni Companion. Proč ta prodleva od vydání alba?

Scintilu jsme koncertně hráli prozatím jen čtyřikrát v Norsku (pod názvem Scintilla Tour, jež je podpořeno EHP a Norským fondem) v duu s výborným norským pianistou a skladatelem Andersem Aarumem a v červnu minulého roku ve Veletržním paláci v Praze s dalšími pěti muzikanty. Protože nás teď čekají tři dubnové koncerty v ČR (11. – 13. 4. Praha, Jazzinec Trutnov, Jazzfest Brno) a ještě čtyři v Norsku, přicházíme s klipy, abychom připomněli existenci tohoto alba.

Navštívíte zase někdy i Ostravu? Mám dojem, že naposledy jsme vás tady slyšeli s projektem Baromantika…

Ráda bych, leč nemám pocit, že bychom měli zamluvený nějaký termín. Myslím, že management oslovil i Colours of Ostrava, ale dobrých projektů je mnoho. Bohudík i bohužel. Každopádně vím, že budu hrát Theodoros v rámci Templ Festu v Ostravě 25. března.

Scintilla je kromě jazzu výrazně protkaná hudebním minimalismem. Je to vaše oblíbená skladatelská technika?

Takhle nad tím úplně nepřemýšlím. Ale evidentně v písních, v jazzových věcech, se vždy objevil jakýsi „kolovrátek“, který mě na chvíli uspokojil, ale pak jsem musela rychle ven a jít jinam. Tak nějak ta moje tvorba všeobecně vypadá (úsměv).

Beata Hlavenková a Anders Aarum. (Foto: Archiv BH)

Nesmírně krásné jsou na Scintille vokály. Julie Dahle Aagård je naprosto úžasná, pro mne osobně objev norské jazzové scény. Co je to za zvláštní, překrásný jazyk, v kterém zpívá?

Julie je ženou Anderse Aaruma. Je to skvělá ženská a velká muzikantka. V podstatě všechny písně nesou název jakési skutečnosti, která mě osobně tu jiskru pomáhá rozžhavit či udržet. Julie tohle ctila a napsala krásný text k písni „Companion“ v norském dialektu, kterým hovoří asi 10 tisíc Norů někde na severozápadě.

Máte zajímavou hudební stopu. Od „protirežimního“ pedagoga na Janáčkově konzervatoři v Ostravě (skladatel Edvard Schiffauer) přes University of Massachusetts. Mohla byste srovnat, co vám obě školy daly?

Také jsem ještě strávila tři roky na Konzervatoři Jaroslava Ježka, kde jsem dostala další lekce jazzového klavíru a potkala spoustu skvělých muzikantů. Edvard Schiffauer měl obrovské pochopení pro to, co chci dělat a měla jsem v něm vždy velkou oporu. Jsem mu velice vděčná. Naučila jsem se v hudbě lépe orientovat a taky si začínala více tříbit svůj hudební jazyk a směr, kterým bych se chtěla ubírat. Studium v Americe, které jsem zažila společně se svým mužem, mi zas dodalo nejen hudební rozhled, ale spoustu jiných zkušeností a výbavy do života. Jednak jazyk, jednak možná větší sebedůvěru, jakýsi nadhled a taky mě oprostilo od strachu z cestování apod.

Vzaly vám tyto školy něco?

Určitou naivitu (úsměv). A taky trochu ztrátu důvěry v určitý systém, kdy se stále klade důraz na „klasiku“ a podceňuje třeba jazz apod. Ale v těch takových trapných margináliích, jako že třeba jazzový pianista by mohl zničit klavír svým úhozem, dechař či zpěvák by si třeba mohli zlikvidovat techniku a podobné nesmysly. Více by se měly školy zabývat opravdovým muzikantstvím a dávat větší důraz na rozvíjení toho, co tomu či onomu muzikantovi jde nejlépe, co mu vyhovuje a z čeho má největší radost a uspokojení, což samozřejmě neznamená méně práce, píle a cílevědomosti.

Beata Hlavenková.

Učíte na New York Univerzity v Praze, na JAMU v Brně, aranžujete, skládáte, hrajete. Jak to všechno stihnete?

Na JAMU už nejsem. Něco bylo třeba pustit, toho cestování za koncertováním je dost. Mě naštěstí tohle všechno, co jste vyjmenoval, hodně baví. Naštěstí, jelikož v dnešní době, aby se muzikant, který nedělá hudbu pro masy (ač by mi ty masy, poslouchající mou muziku, nevadily) uživil, musí toho ovládat mnohem více, než tomu bylo ještě v nedávné minulosti.

Nedá mi to, se nezeptat, proč jste opustila právě JAMU. Jazzové oddělení zde je vyhlášené…

Tuším, že to bylo v roce 2005, kdy nás tehdejší děkan a současný rektor Ivo Medek požádal, zda bychom mohli pomoci se založením vůbec první jazzové katedry v ČR. Příprava probíhala delší dobu a hlavní zásluhu má na ni můj muž, který zpracoval osnovy inspirované jazzovými katedrami hlavně v USA. Chvíli katedru i vedl, já něco málo učila, ale dojíždění, složitá logistika, také určité změny našich hudebních zájmů a směrů nás dovedly k tomuto rozhodnutí. Katedru vede skvělý Vilém Spilka a má v týmu úžasné hudebníky a pedagogy.

Potřebujete si někdy od hudby oddechnout?

Pro mě je hudba zároveň vášní i koníčkem. Od muziky neodpočívám. Ale samozřejmě, když jsem více na cestách, tak se velmi těším domů. Ráda si zaběhám, hodně čtu, jsem velmi ráda se svojí rodinou a blízkými přáteli.

S manželem Patrikem máte dva syny Mathiase Joela a Theodora Eli. Jak vypadá jejich hudební uzrávání?

Ačkoliv je do toho nijak nenutíme, synové hudební vlohy mají. To se nedá nic dělat (úsměv). Ale momentálně jeden chce býti fotbalistou a spisovatelem zároveň a druhý vynálezcem a malířem. S myšlenkou na ně jsem vytvářela album pro děti Pišlické příběhy.

Jaké to jsou příběhy? Album jsem bohužel minul…

Knihu napsal můj švagr Václav Kvapil alias Filip Rychlebský. Oba dva jsme chtěli vytvořit dílo pro děti. Rodilo se to dlouho, ale myslím, že se to povedlo. Má to lehce jiný formát, kdy jsou příběhy propojovány krátkými zpívanými vstupy a každý příběh pak zakončen písní. Muzika je pro klavír, basu, bicí a harfu, zpívaná Lenkou Dusilovou, Milanem Caisem, Petrem Ostrouchovem a mnou. Celé to nádherně namluvil Ivan Trojan. Režie se ujal zkušený Jan Jiráň – prostě „velkoakce“ (úsměv).

Během koncertu v Bruselu. (Foto: Archiv BH)

Dovolím si jednu osobní otázku. Manžel přijal vaše příjmení za vlastní. Jaké byly důvody tohoto rozhodnutí?

Tak to jsem ráda, že se ptáte. To je totiž zcela jinak. Mě z mládí či spíše dětství znají jako Beatu Morávkovou, já si pak vzala za manžela Patrika Hlavenku, který se narodil ve Slezsku na Karpentné, a to se mu pak hodilo jako umělecké jméno, když chtěl oddělit ten osobní a hudební svět, především v době, kdy založil kapelu Toxique (úsměv). Takže umělecké jméno je Patrick Karpentski. Každopádně to funguje tak dobře, že se i manažer Baromantiky teprve po roce dozvěděl jeho občanské jméno (úsměv).

Jak jste spokojena s animací dvou nových klipů k Scintille?

Jsem nadšená. Jednak z komunikace s vedoucím katedry animované tvorby ve Zlíně Lukášem Gregorem, který mi doporučil skvělé studenty, a jednak z výsledku. Oba tvůrci – jak Kateřina, tak Mikkel citlivě a bez nějakých mých intervencí vytvořili svoje pohledy na skladby, které se mnou a mojí muzikou rezonují.

Jsem rád, že se na Templ Festu objevíte s albem Theodoros. Třeba je to znamení, že se vrátíte do Ostravy i se Scintillou. Kolik je naděje?

Naděje umírá poslední. Tím by se měl člověk nejspíš řídit. Nebylo by to vůbec k zahození.