Hudba má tu moc, říkají Strejček, Františáková a Novotná na CD se Shakespearovými sonety

Graficky přitažlivá přední strana nové nahrávky je dílem fotografa Ivana Korče. Booklet kromě poetického úvodu Strejčka obsahuje informace o aktérech, fotografie a na zadní straně pak řazení tracků a technické údaje. Pásmo z veršů Shakespeara sestavil herec, hudebník a scénárista Alfred Strejček a vedle drobnější lyriky obsahuje zejména sonety č. 3, 14 18, 55, 63, 66, 75, 147 a 148.

Recitace Strejčka je umělecky přesvědčivá, procítěná a ortoepicky precizní. Nese se v příjemně pomalém přednesu se zdůrazněním dramatických partií strof i zjemněním v lyrických pasážích. Hudba se s recitací nemísí, objevuje se většinou po doznění mluveného slova, na něž plynule navazuje.

Nahrávka neuvádí, kdo je autorem výběru hudby k CD. Shakespearovy verše jsou doprovozeny kratšími skladbami z pera anglického barokního mistra Henryho Purcella a skladatele z přelomu klasicko-romantické éry Johna Fielda. Purcellovy Árie a tance pro housle a klavír zaznívají v interpretaci houslistky Haliny Františákové a klavíristky Elišky Novotné. Jejich hra tvoří k veršům příjemný doprovod, který se nese v duchu příkladné interpretace: sametový tón houslí Františákové zaznívá non-vibrato. Purcellova hudba má jímavé kouzlo barokní epochy především v úžasné melodice.

Také Fieldova Nocturna d moll, e moll, a B dur pro klavír jsou zahrána Eliškou Novotnou s vědomím interpretačních zvyklostí jako skladby stojící na pomezí klasicismu a romantismu. Nocturna zaujmou zejména svou vizionářskou harmonií, směřující k Chopinovi a Lisztovi. Překvapují epizodickou, fantazijní formou, která jde ruku v ruce s poezií. Podání Elišky Novotné zní přesvědčivě a nepostrádá vzletný, důrazný úhoz, ani jemnější, subtilní barevnost tónu.

Nahrávka Hudba má tu moc je dramaturgicky zacílena na verše, které jsou tematicky spjaté s hudbou a láskou. Je třeba si položit otázku, zdali je CD koncepčně přesvědčivé. Začněme u výběru skladatelů: Henry Purcell (1659-1695) tvořil v období středního baroka a jeho hudba již patří jiné epoše. To stejné ve zvýšené míře platí u Johna Fielda (1782-1837), jehož sice obdivoval zmíněný Franz Liszt, který dokonce k vydání Fieldových Nocturn napsal nadšenou předmluvu, ale uměleckému ovzduší renesanční doby, je tato hudba na míle vzdálena.

Spojení tří odlišných slohů do jednoho hudebně-literárního pásma zní příliš melodramaticky a výsledek zní poněkud nesourodě a staromilsky. Domnívám se, že by nahrávce daleko více slušela hudba dramatikových současníků Johna Dowlanda, Williama Byrda či Thomase Morleye, nebo naopak hudba úplně jiná. Nová, avantgardní nebo naprosto netypická! Stejně tak spojení hudby a slova mohlo být ve znamení hledání nových přístupů, vždyť Shakespearovy Sonety překvapují dodnes úžasnou imaginací, nekonvenčností a originalitou. Booklet mohl být doprovozen podrobnějšími údaji a kromě životopisů aktérů by potěšil Shakespearovými básněmi, jež se na nahrávce nacházejí v skvostném překladu Martina Hilského.

Cédéčko natočené v Českém rozhlase Ostrava vzniklo v režii Ivana Misaře. Zvuková režie Luboše Výrka a hudební režie Františka Mixy je příkladem zodpovědné a příkladné práce. Přesto si nelze nepoložit otázku, komu je projekt určen a jaké spektrum publika dokáže podobně melodramaticky zkombinované pásmo zaujmout.

Kolekce Hudba má tu moc je naplněna výrazem obdivu a lásky k anglickému literárnímu géniovi Shakespearovi. Jestli je ale také výrazem dramaturgicky nosné, invenční a překvapivé podoby, toť slovy anglického dramatika otázka.