Fotograf Jaroslav Malík oslavil šedesátku a ve Fiducii představuje křížovou cestu ze Sudet

Když v létě roku 1989 otiskl ostravský deník Nová svoboda snímek německých turistů, kteří si fotografují rodný dům v jedné z obcí na Jesenicku, bylo v připojeném textu řečeno: „Co tady chtějí?“ A následovala stranická litanie o podstatě revanšismu. Uplynulo víc než dvacet sedm let. Sudetskému pohraničí byly mezitím věnovány stovky odborných studií a vědeckých konferencí, mnoho se ale nezměnilo. Vykořeněnost je tu pořád cítit, nový domov se totiž nestane skutečnou domovinou během jedné generace, to je pouť trvající alespoň století, možná i o dost více.

Malíkovy fotoobrazy jsou zasazeny do rámů z někdejší Kalvárie,  které umělci daroval jeden dobrý boží sluha z jisté slezské farnosti. Fotograf ale zdůrazňuje, že jeho snímky nemá návštěvník galerie dávat do souvislosti s jednotlivými zastaveními biblické cesty Ježíše Krista. Vytvořil totiž novou Kalvárii, kterou zasvětil rodnému kraji, tedy sudetskému pohraničí na Jesenicku. Zlatým Horám, Osoblažsku či Bruntálsku kam se pořád vrací, jakmile se za ním zavřou dveře Střední umělecké školy v Ostravě, na níž vyučuje, jak z pouhého cvaknutí spouště  učinit umění.

Čtrnáct křížových cest J. Malíka na jedné fotce.

Kraj smrtonosné destrukce. Poušť, které komunistická totalita dodala duny dodnes se převalujícího primitivismu a barbarství. To jsou emotivní pojmenování pro krajinu pohraničí, kterou po staletí obývala německá komunita, z pera děčínského básníka Radka Fridricha. Slova poety uhranutého žalostným stavem Sudet. Naproti tomu třeba fotograf Jindřich Štreit zaznamenává poválečnou destrukci v Jeseníkách jaksi mimovolně. Hlavním tématem snímků je hluboká sonda do duše člověka, s ponurou a dekultivovanou krajinou pak Štreit pracuje se srdcem na dlani. Jako laskavý dokumentarista zmaru.

Jaroslav Malík stojí někde na půl cesty mezi Fridrichem a Štreitem. Netouží být za každou cenu vlídným dokumentaristou, zároveň ale nechce rodnému kraji dávat nálepky typu hrubost, rozklad, nekultivovanost. Malík věří na hrabalovské pábení i na kafkovskou existencionální tíhu (Hrabal také Kafku nesmírně ctil) a ve svých komplikovaně vrstevnatých „kolážích“ pracuje boudníkovsky nadšeně s náhodami všeho druhu, zároveň ale nalezené kouzlo nechtěného přetavuje v záhadné a často až jakoby odcizené zprávy.

Šesté zastavení J. Malíka. (Foto: Ivan Mottýl)

Výklad je na divákovi. Návodů je dost v každém díle, návštěvník výstavy ale jen těžko může odhadnout všechny pohnutky, které umělce vedly zrovna k takové kompozici. Příklad: Do zastavení číslo VI. je vkomponována válečná jízdenka na vlak z Breslau (Vratislavi) do Brna. Dále fotografie povozníka s rakví, další jízdenky a různá razítka z dob Třetí říše. A k tomu rukopis dopisu. Návštěvník alespoň trochu obeznámený s dějinami Slezska odhaduje, že je to něco jako rekviem za válečné hrůzy a starý svět nadobro zničený válkou i poválečným stěhováním národů. Když se ale do výkladu pustí přímo Malík, vše je o dost složitější: „Zavzpomínal jsem na svého děda Emila, kterého znám jen z vyprávění mé matky, a z pěti fotografií, včetně té s jeho rakví, a z docela slušné korespondence z rakouského koncentráku Stein, kde v roce 1942 zahynul.“

Čtrnáct zastavení tvoří jakousi rodinnou kroniku, zároveň ale i pamětní knihu sudetské krajiny. „Z krásně sešlé a voňavé Bible Kralické s listy rodinných záznamů narození, života, smrti, sňatků a biblických dějin, jsem vytrhnul čtrnáct listů,“ vysvětluje Malík. Občas i tématicky vybočí, k Johnu Lennonovi nebo k básníkovi Milanu Krupovi.  Na jednom ze zastavení třeba  prolnul Turínské plátno právě s proslulými „herbáři“ Milana Krupy. Krupovu babičku přitom v rámci „osvobozování Slezska“ znásilnili a umučili rudoarmějci. „A vyrobil jsem plátno své, kopretinové,“ říká Malík.

Malíkovo Turínské plátno.

V jiném snímku vidíme náhrobky ze židovského hřbitova v Osoblaze. V dalším hned 14 křížových cest zmenšených jako známky či potravinové lístky. „Nafotit čtrnáct křížových cest, to byl pro mě příjemný proces. Stával se ze mě hledač na kole či ve vlaku, s chlebníkem a plácačkou meruňkovice. Tu nejkrásnější barokní jsem vystoupal v Rudě u Rýmařova, nejpodivnější v obci Bohušov na Osoblažsku.“

Náhrobky z Osoblahy.

Malík vytvořil sudetskou křížovou cestu, aniž by musel slovo Sudety vyslovit. Známe sudetskou horskou soustavu, sudetskou květenu nebo název horské květiny violka sudetská. V těchto případech termín Sudety nikomu nevadí, když je však řečen v politickém, společenském či jen místopisném kontextu, je podnes vnímán negativně. Sousloví sudetský Němec či odvozené označení Sudeťák jsou v pohraničí pořád vnímána téměř jako vulgarismy. Vyloženě s pejorativním nádechem. Na Malíkově výstavě ve Fiducii lze pocítit, že umělci jde o očistu dávného geografického pojmu Sudety, který byl použit už v antické Ptolemaiově mapě světa (Sudéta óre). O rehabilitaci pohraničí ve všelidském slova smyslu.

Fotograf Jaroslav Malík v úvodním slovu katalogu výstavy upřímně podotkne: „Je mně šedesát a táhne na sedmdesát. To první mě baví, to druhý sere. Tak se teda zastavím, zamyslím, ohlédnu. Prej se to tak v tom věku dělá.“ Ohlédl se dost originálně, poklonil se rodinným dějinám i pohnutým příběhům zmaru, zkázy a nových nadějí ze Zlatých Hor a z celého Jesenicka, potažmo z celých Sudet. Hrabalovi i Kafkovi, vždyť Franz Kafka pobýval v na počátku 20. století hned dvakrát přímo ve Zlatých Horách, kde je doma i Malík. Zdejší sanatorium dr. Ludvíka Schweinburga navštívil Kafka poprvé v roce 1905, dnes je to ale špitál pro děti s chronickými dýchacími potížemi a každého, kdo kolem tohoto ponurého zámečku na kraji lesa jen projde, hned napadne: „Je tohle Kafkův Zámek? Nebo odlehlé místo na samé výspě českých zemí, kde teď proběhne tajný Proces?“

Jaroslav Malík ze Zlatých Hor o tom všem asi ví mnohem více, než náhodný turista. Vnímavým návštěvníkům Fiducie ve své zlatohorské Kalvárii však především vzkazuje, jak je dobré se občas zastavit. Sám nad sebou. A nad osudy rodu či příběhem krajiny, v níž žijeme.

*

Jaroslav Malík: Křížová cesta (Emila Navrátila). Fotografická galerie Fiducia, do 28. února 2017.