U Bezručů ožil poštovní skanzen, pohlednice glosují totalitu i srdceryvnou naivitu

Geneze představení je třeskutě prostá: Při hledání pohlednice, rekvizity do dřívější inscenace Deník mého otce (NDM), se zrodil v hlavě režiséra Brutovského bláznivý nápad udělat divadelní adaptaci z pohlednic. Tedy přesně jen z toho, co na jejich rub lidé psali během desítek let, když prozrazovali své bezprostřední dojmy: PS: …odepiš!

Na divadle u Bezručů tak vyrostla skutečně obrovská poštovní schránka v nadživotní velikosti napěchovaná nejrozmanitějšími i nejbizarnějšími vzkazy. V podání pouhých osmi herců tento pátek ožila fantaskní koláž, hodinu a půl bez přestávky trvající bláznivé defilé skečů a vůbec kuriózně dojemných i absurdních dadaistických scének.

Z inscenace PS: …odepiš! (Foto: Lukáš Horký)

Celá situace je sama o sobě absurdní, ještě než se začne hrát. Sotva vás neoblomný hlas Norberta Lichého vyzve k odzbrojení od mobilních telefonů, už jsou tady zastaralé formy SMS na pohlednicích s dožadujícím se výkřikem: PS: …odepiš!

Není pochyb, že Bezruči oživili dřívější fenomén zlaté éry poštovních časů, kdy pohlednice putující třeba i týden byla jediným spojením na dálku pro mnoho bezelstných občanů. Brutovský s dramaturgem Mirem Dachem vzkřísili nostalgický pel dojemných, až srdceryvných vzkazů a namíchali z nich drsný sarkasticko groteskní koktejl, ve kterém najdete vše. Od prvorepublikových frází přes budovatelské temno až k perestrojkové gymnastice, výlety k moři, zoufalé vzkazy z pionýrských táborů, milenecká psaníčka, závěti z mrtvých domů, diskotékových pozérů, sudetoněmeckých reálií, výletu kosmonautů až k senilnímu důchodci se zemanovským tikem.

„Bude se vám to líbit, ale nelekněte se, dokonce se tam i střílí, je to moc pěkné,“ upozorňuje spiklenecky nejmenovaný technik v předsálí. Skutečně, vedle již důvěrně známého tuctového pachu cigaret a tabáku se sálem začne šířit i charakteristický pach spálené síry. (Střelba v mrazivém lednu na ostravském divadle je in, nápaditě se pálí minimálně i v Hodině před svatbou, inscenaci Janusze Klimszi, hře ze současnosti). Tady to jen „sarkastický“ komentář k pozdravnému vzkazu od protifašistických bojovníků, kteří se na jevišti střetávají z ničeho nic s nacistickou česko-německou dvojicí.

Milan Cimerák v jednom ze skečů. (Foto: Lukáš Horký)

Tvůrci vůbec museli vzkřísit obraz všech těch anonymních vzkazů, jejichž kontext asi horko těžko řekne něco bližšího dnešní generaci SMS. PS:…odepiš! (což by mohl být skutečně název pro sociologický fenomén) totiž žijí okamžikem. Jak je tedy zpřítomnit? Stejný oříšek budou za půl století řešit inscenátoři vycházející z anonymních mobilních zpráv, pokud je inscenují jako historický skanzen doby minulé.

PS:…odepiš! jsou ti, kteří ještě pamatují a vědí, co to byl Svaz protifašistických bojovníků, kdo nosil hrající kazeťák na rameni anebo jak bylo životně důležité dostat od rodičů balík na pionýrském táboře. Přestože jde o divadelní experiment, formální koncept, tak se neobejde bez patřičné dávky dobového balastu. Od rozhlasem reprodukovaného úvodu až ke kolosálnímu veletoči 90 různých postav, které ztvárňuje jen ta větší polovina souboru.

Jakub Burýšek. (Foto: Lukáš Horký)

Mohl by to být mimořádně zajímavý kaleidoskop, panoptikum, něco jako bezbřehá šedá noční můra Spalovače mrtvol, který se utápí v naaranžované dobrotě voskových trofejí. Scény (někdy i hodně krvavé) vedle grotesky nepostrádají jízlivou krutost, výraz bezútěšné doby, bezvýchodnosti, zoufalství, ze kterého se jde pozvednout skutečně jen absurdním humorem. Ale není to úplně tak, protože divák se ztrácí v obrovském počtu jednorázových skečů, neví, co je fakt a co jen fikce, mezi poštu se mísí telefonní hovory, audio nahrávky, zkrátka ta oživlá poštovní schránka u Bezručů je hodně přemrštěná.

Na rozdíl od strohé scény Juraje Kuchárka, který si vystačil jen s papundeklem, se zavěšeným znakem poštovní trubky a s mnohoznačnou zrcadlovou plochou, defilé desítek osudů v odevzdaném hereckém nadšení se mění v nepřebernou přehlídku kostýmů. V zákulisí probíhá převlekový maraton a na scéně se objevují přehlídky všech možných stylů napříč profesemi, společenským postavením, věkem, ročními obdobími a lokacemi.

Kateřina Krejčí v inscenaci PS: …odepiš! (Foto: Lukáš Horký)

Bohužel režisér Lukáš Brutovský neodolal přemíře vlastní invence a nejenže vyšel z historie, ale dokonce některé pohlednicové vzkazy fingoval a napsal si je sám sobě. Což poněkud shazuje jinak pozoruhodný sociálně patologický rozměr této kopfrkinglovské přehlídky. Divák netuší, odkud se některé postavy vzaly, jiné jsou na úrovni interních žertů z vlastních kolegů, třeba procházející postava v kostýmu medvěda z Divadla Antonína Dvořáka.

Herci perlí jeden vedle druhého, přitom jim jsou často východiskem skeče ze školních besídek, které se ale díky stylu křížem krážem mění v „blízká setkání třetího druhu“, rozvíjí se hrací perspektiva a popředí koresponduje s pozadím, často i jako: PS: …odepiš! A když už má divák této divočiny dost, některé postavy skutečně odepisují, vracejí se, třeba postava luštitelky křížovek (Kateřina Krejčí), jezdec na kole (Milan Cimerák), chodec s tikem (Ondřej Brett), ošetřující sestra (Pavla Gajdošíková) nebo nafoukaná soudružka na podpatcích (Markéta Matulová). Pohybová perla pod vedením Jána Ševčíka. Tady se ukazuje, že její postavu nechtějí podpatky nést zrovna tak, jak by si přála, komentují její nafoukanost. I po hrozivém pádu je ale schopna zachovat dekorum, věru kaskadérský výkon, nejspíš i s modřinami, přesto stále neodolatelný úsměv. A nejednou.

Herečka Markéta Matulová. (Foto: Lukáš Horký)

Potlesk na otevřené scéně putuje od diváků jedné z řady postav Ondřeje Bretta a pak opět k pohybově inovačnímu baletu v gumácích (rovněž Markéta Matulová). Diváci, zejména ti starší, se baví, korespondenční pelmel běží hodinu a půl bez přestávky. Což je v Ostravě už třetí lednová inscenace na jeden zátah (Hodina před svatbou, Obraz), která šetří čas, zabraňuje divákovi odejít a také koncentruje akci.

Na jiném divadle by se možná chopili potenciálu SMS nebo MMS zpráv, či selfie pitvoresek, Bezruči a Brutovský ale sázejí na silnou nostalgii. Stačí navštívit ostravské vetešnictví, a už je tady jistá útěcha, že se nepodařilo zatím ještě úplně zlikvidovat minulost města. Přetvořit je z naolejované uhelné skvrny v paskvil zelené oázy. Třeba se v budoucnu najde někdo, kdo bude inscenovat drama z poslední telefonní budky na světě. Zatím mají Ostraváci své PS: …odepiš!, jeden z prvních živých poštovních skanzenů své doby.