Klavírista Ivo Kahánek před koncertem s JFO: Dokud bude Ostrava drsná, bude sama sebou

Ivo, proč jste se rozhodl zařadit do repertoáru právě 2. klavírní koncert Bély Bartóka?

Jednak to byla objednávka Janáčkovy filharmonie – ředitel Jan Žemla se nechce spokojit jen s mainstreamovým repertoárem, a to je jedině dobře – a jednak jsem si chtěl udělat velký koncert 20. století. Nabízí se samozřejmě zejména Prokofjevovy koncerty, ale Bartók mne hudebně zajímá víc a kromě toho mi připadá, že zájem o jeho tvorbu je logickým krokem po Janáčkovi, jemuž jsem se věnoval (a stále věnuji) velmi intenzivně.

Jak jste na tom s Bartókem jako autorem obecně? Existuje nějaký vztah založený na respektu, obdivu či úžasu?

Čím víc ho poznávám, tím víc se můj respekt a obdiv mění v úžas. Bartók je svým způsobem „mimozemšťan“, jeho tvorba je takovým vnitřním vesmírem, jako by ani nešlo dohlédnout na jeho konec. V tomto ohledu mne napadá asi jediný skladatel ke srovnání – i když to asi leckoho překvapí – Johann Sebastian Bach.

Máte za sebou zkušenosti z hraní s BBC Symphony Orchestra či Berlínskými filharmoniky. Zkuste nám popsat, v čem byla spolupráce zajímavá a zda jsou oba slavné orchestry něčím specifické?

Oba orchestry jsou slavné, i když Berlínská filharmonie stojí v hierarchii světových orchestrů přece jen výš (někdo tvrdí, že úplně nejvýš). S určitou dávkou zjednodušení bych řekl, že světové orchestry se dělí na ty, založené na týmovosti, a ty, které naopak stojí na „souhře sólistů” (i když samozřejmě každý světový orchestr musí do značné míry disponovat obojím). BBC je představitelem spíše prvního typu, Berlínští filharmonici toho druhého.

Nyní vás čeká Bartók a Janáčkova filharmonie. Drsný neofolklorismus a drsná Ostrava. Nebojíte se?

Naopak – drsnost nemusí mít nutně pejorativní nádech. Znamená také velkou energii a upřímnost prostou veškeré dekorativnosti! A právě taková hudba se k Ostravě hodí. Myslím, že dokud bude Ostrava drsná (tím nemyslím, že se tam musí střílet), bude sama sebou… Takže: mám rozhodně respekt, ale ne strach.

Znáte Janáčkovu filharmonii? Jaký to je typ orchestru ve srovnání se světovými tělesy, s nimiž jste hrál?

Janáčkovu filharmonii znám samozřejmě více než dobře: také je to první orchestr, s nímž jsem kdy hrál. Jde podle mého názoru o orchestr, který disponuje vynikajícími individualitami na prvních pozicích, ale celkově je dosti týmového ladění. Samozřejmě velmi záleží, jaký dirigent před ním stojí, nicméně celkově jde o velmi muzikální těleso, které když hudebně přesvědčíte, dokáže velké věci. Už od několika dirigentů jsem slyšel, že např. smyčcová sekce JFO snese srovnání s Českou filharmonií.

Můžete vysvětlit, proč se Bartókovu koncertu říká „řemenovka“? Tahá se v něm za řemen?

To ne, ale je to skladba natolik obtížná technicky i v souhře s orchestrem, že zde na každém kroku hrozí „rozejití” sólisty a orchestru. V takto složité faktuře se pak málokdy podaří zase se sejít zpět, takže často jediným řešením bývá přerušit hraní a začít znovu spolu od určitého místa. A tomu se v muzikantské hantýrce říká, že „spadl řemen” a dílům, v nichž to hrozí, „řemenovka”.

Velice často spolupracujete jako pianista v komorní hudbě. Je to vaše oblíbená aktivita?

Komorní hudba mne skutečně velmi baví a zároveň obohacuje. Učí člověka jednak souhře, vycítění partnerovy energie a schopnosti na ni tvořivě reagovat, ale také člověka velmi inspiruje zvukově. Komorní hudba se většinou hraje s nástroji, které tvoří tón zcela jinak než klavír (dechové nástroje a zpěváci navíc frázují podle dechu), a to je pro klavíristu přímo ozdravné.

Je vám bližší sólová interpretace, komorní hra, či orchestrální praxe? Všechny tři oblasti mají své, přesto, co je pro vás osobně nejpřirozenější?

Takto jednoznačně se to nedá říci, každé má svoje. Sólové koncerty s orchestry přinášejí více slávy a vyšší honorář, ale v recitálech či komorní hudbě je zase pianista blíže lidem, může komunikovat více v náznacích a v určitém smyslu niterněji…

Jak zní jméno vašeho nejoblíbenějšího skladatele? Proč jste se rozhodl právě pro něj?

Ani toto nelze říci jednoznačně – je jich víc a kromě toho se to mění v čase. Kdybych však musel výběr zúžit na minimum, řekl bych v rámci celé hudby (tedy nejen té klavírní) dvě jména: Johann Sebastian Bach a Wolfgang Amadeus Mozart. U těchto dvou mně připadá, že jejich hudba vytváří svět sám pro sebe, v němž je princip horizontály a vertikály – tedy lidského a božského, chcete-li – v dokonalé harmonii. Jako pianista bych k nim za sebe přiřadil např. Chopina, Schuberta, Ravela, Bartóka, u nás určitě Janáčka…ale tady by se dalo pokračovat ještě dlouho.

Existuje hudební styl, který opravdu nepotřebujete ve svém životě slyšet?

Heavy metal.

Z jakého důvodu jste se k takto odmítavému postoji rozhodl?

Připadá mi, že zde už hudební vyjádření hraničí s pouhým hlukem a vyjádření hudební představy je redukováno na vybití určité agresivity. Ale to je jen můj názor a je dost možné, že člověk v tomto stylu vzdělaný by mne uměl přesvědčit, že se mýlím.

Vy jste v Ostravě často. V listopadu jste doprovázel sopranistku Martinu Jankovou na festivalu Musica Pura, v září jste za její indispozici zvládl bravurní klavírní recitál. Cítíte se v Ostravě jako doma?

Přesně tak bych to řekl.

Někteří slavní pianisté si s sebou vozili na koncerty vlastní klavír. Jak jste na tom vy?

Možnost vozit si vlastní klavír má dnes jen pár žijících legend, a i ty ne vždy. Je to neuvěřitelně nákladné. Zvykat si pokaždé na jiný nástroj samozřejmě není jednoduché a někdy to může přinést komplikace, nicméně na druhou stranu to není nuda a člověk je často překvapen, jak ho některé nástroje dokáží inspirovat.

Jak rychle dokážete poznat, zda je klavír dobrý, či zda má nějaký skrytý problém?

Zpravidla v řádu desítek sekund. Samozřejmě přesná identifikace problému trvá o něco déle.

Prozradíte, jaké přídavky máte ve svém repertoáru, a co by eventuálně mohlo zaznít v Ostravě po Bartókově 2. klavírním koncertu?

Já dávám po virtuózních koncertech moc rád spíše pomalé přídavky, ale jinak si dovolím být tajemný a posluchače trochu napnout…

Děkuji vám za rozhovor a přeji, aby ten řemen v Bartókovi vydržel až do konce.