Nová dramaturgyně Divadla loutek před premiérou Dášeňky: Loutky dokážou zázraky!

Co je pro vás hlavní změnou po odchodu z Divadla Petra Bezruče do Divadla loutek?

Já mám paradoxně v Divadle loutek, které je primárně chápáno jako divadlo pro děti, mnohem širší pole působnosti. Bezruči se dlouhodobě zaměřují na teenagery, což je hodně specifické publikum a není jednoduché vycházet mu vstříc a zohledňovat jeho zájmy. Loutky mají záběr mnohem širší. Hrajeme už pro úplně nejmenší diváky – tedy vlastně diváčky – od tří, teoreticky už od dvou let….

… viděl jsem projekt na alternativní scéně Divadla loutek určený skutečně ještě batolatům…

No vidíte. Tak to je první skupina. Jak se postupně věk zvyšuje, mění se i vnímání světa, schopnost vnímat divadlo. Každá věková skupina má specifické vnímání, a tím pádem specifické požadavky. Cílových skupin je tudíž několik. Od předškolních, přes první a druhý stupeň základní školy až po středoškolské publikum, tedy diváky už skoro dospělé. A hrajeme i pro tradiční dospělé publikum. Zkrátka a dobře, mám mnohem volnější ruce a více prostoru pro dramaturgickou práci, než tomu bylo u Bezručů.

Vaše odpověď mne překvapila. Díval jsem se na věc úplně jinak: přechod od svým způsobem prestižního ostravského divadla do Divadla loutek, které, ať chceme nebo ne, v celorepublikovém  srovnání ve svém žánru takovou pozici jako DPB prostě nemá. Začněme tedy diváckou skupinou dospělých. V produkci Divadla loutek budily pozornost, a stále budí, tituly s ostravským geniem loci. Budete v tom pokračovat?

Když přemýšlím o tom, co může Divadlo loutek nabídnout dospělému publiku, spíš než konkrétní tituly nebo žánry mě na prvním místě zajímá forma. V Ostravě je veliká činoherní konkurence, nemělo by tudíž smysl „lézt do zelí“ NDM, Aréně nebo Bezručům a snažit se dělat to, co dělají oni. V Divadle loutek je především nutné využít toho, co ostatní divadla nemají. A tím jsou výrazové prostředky, s nimiž pracujeme. Jednou ze stěžejních složek loutkového divadla – a teď mám na mysli loutkové divadlo v širším slova smyslu – je složka výtvarná. Ta je zcela určující. Loutky všeho druhu, stínové divadlo, vysoká míra stylizace a tak dále… Nabízejí se nám tu možnosti, které čistě činoherní žánr nenabízí. A právě v tom spatřuji velkou devízu tohoto typu divadla. Loutkové divadlo je obecně považováno za divadlo dětské, ale je to omyl. Stejnými postupy, s jakými se pracuje v inscenacích pro děti, je možno pracovat i v inscenacích pro dospělé, a ty tak dostanou další rozměr. Možná pro lepší představu uvedu něco konkrétního – před časem jsem například viděla inscenaci Hamleta, odehranou jedním jediným hercem, s využitím mnoha druhů loutek od maličkého maňáska po velikánského manekýna. Žádná důležitá postava této hry nechyběla, byly tam jasné charaktery, dramatické situace. A byl to pro mě zážitek silnější než mnoho jiných Hamletů, které jsem kdy viděla.

A co v obsahu? Teď jsme zatím mluvili o formě. Chcete dále využívat i to místní kouzlo, jako je tomu například v Ostravakovi?

Tohle téma se myslím v Ostravě, a to nejen v Divadle loutek, za poslední dobu už poměrně slušně vytěžilo. Je třeba vyfárat s něčím novým.

Často se setkávám s názorem, že loutek jako takových je v představeních Divadla loutek pro děti málo. Někdy se dokonce objeví jen, aby se neřeklo, když už jsme v loutkovém divadle…

Loutky jako takové mám velice ráda. Ale v České republice je teď loutkové divadlo ve velikém úpadku. Řemeslně zručných loutkářů ubývá. Česko bylo kolébkou loutkového divadla, teď jsme spíše outsiderem. Abych byla přesná – mluvím teď o oboru, který by měl být pokračováním tradičního loutkového divadla, tedy divadla pracujícího s loutkou, ne obecně o alternativních formách divadla. Když to srovnám se zahraniční loutkářskou produkcí, kterou lze vidět na našich i zahraničních festivalech, přepadá mě smutek. Nelpím ortodoxně na tom, aby v každé inscenaci Divadla loutek hrály prim loutky, byl by ale hřích a velký omyl tvářit se, že je loutka přežitek. Loutky dokážou zázraky.  Ale, jak jste zmínil, ono se to lehko řekne, hrát s loutkou. Když ta loutka hercům spíš překáží, a mají ji jen proto, aby dostáli názvu „loutkové divadlo“, pak je něco moc, ale moc špatně. Loutka je víc než pouhá rekvizita, je to partner – herecký partner.

Tak co uděláte pro větší uplatnění loutkářského řemesla v ostravském Divadle loutek?

Krom jiného bychom měli rychle využít možnosti spolupráce s umělci ze „staré školy“, mistry svého oboru, kteří mají hodně co předat. Bylo by to přínosem pro Divadlo loutek i pro jeho diváky. Kupříkladu doufám, že se mi splní přání a bude u nás režírovat Tomáš Dvořák (Tomáš Dvořák, loutkoherec a režisér (*1956) je synem loutkáře Jana Dvořáka z královehradeckého divadla DRAK. Absolvoval loutkoherectví na katedře loutkářství DAMU, dlouhá léta působí v plzeňském divadle Alfa, pozn. aut.). Blíží se jeho poslední předdůchodová sezóna, pak chce odpočívat. Pochopitelně se snažím sledovat činnost všech našich loutkových divadel a doufám ve spolupráci s dalšími skvělými režiséry. Nejen českými. Základem ovšem je – dovolím si trochu patosu – věřit loutce a mít radost z práce s ní.

Když dramaturgové přecházejí z divadla do divadla, občas si sebou nesou něco, co v předchozím působišti nestihli. Máte něco takového v plánech do budoucna?

Ani ne. Žádný takový konkrétní titul nemám. Pro mne bylo mnohem důležitější se od minulosti odstřihnout a využít možnosti začít znova od začátku.

Tak pojďme k připravované Dášeňce Karla Čapka. Komu je to představení určeno?

Je to určeno dětem od pěti let, zvány na něj tedy budou poslední ročníky mateřských škol a první stupně základních škol. Zároveň je to rodinné představení. Nejpřesnější by bylo: představení pro děti od pěti let a milovníky psů všeho věku.

Jako rodič, kterého jeho ratolest úpěnlivě prosí, aby dostalo štěňátko, bych měl obavy takové dítě na tento titul přivést s tím, že bude mít pak pro splnění svého přání silný argument.

Toto riziko je velké.

Jakou roli bude mít v tomto představení loutka?

Dášeňka je loutka. Vlastně několik loutek, protože Dášeňka roste, od psího miminka po velkou psí slečnu. Loutkové jsou i pohádky pro Dášeňku.

Děti dnes preferují fantasy literaturu, klasická literatura pro děti je na ústupu. V čem není Karel Čapek a jeho Dášenka zastaralou věcí?

Nejprve musím říct, že naše inscenace je poměrně výraznou jevištní adaptací, pro kterou byla knížka pana Čapka pouze východiskem. A k otázce: Dášeňka rozhodně není zastaralá. Ústřední téma Čapkovy knížky, kterým je láska ke zvířeti, přece nemůže být zastaralé. A zastaralé není ani to, co s sebou ona láska ke zvířeti přináší, a to je potřeba uvědomit si, že když člověk nějaké zvíře má, musí se o ně postarat tak, jak potřebuje zvíře, a ne tak, jak si to představuje člověk. Skvělé bude, když právě ty děti, o kterých jste mluvil – ty, které žadoní doma o pejska, nebo jakéhokoli jiného zvířecího mazlíčka – si při sledování představení uvědomí, že kromě zábavy je to všecko veliká starost a odpovědnost. A výborné by bylo i to, kdyby Dášeňka přesvědčila i dosud zatvrzele odmítající rodiče, a ti změnili názor. Zvíře totiž může pomoci vychovat z dítěte citlivou a zodpovědnou bytost, která ví, že nestačí starat se jen o sebe.