S dramaturgem Ladislavem Slívou o jeho labutí písni, inscenaci Car Samozvanec

Šéf činohry NDM v Ostravě Peter Gábor mi v souvislosti s vaší dramaturgií hry Car Samozvanec řekl, že se jedná o labutí píseň pana Slívy. Je to tak?

Ano, už tady končím nejen jako dramaturg, ale i jako dokumentátor archivu NDM. Odcházím konečně na odpočinek. Myslím, že na to v pětasedmdesáti letech už mám plné právo.

Proč zrovna tento titul v letošní sezóně dramaturgujete vy? Asi ne z důvodu jakéhosi dárku na rozloučenou…

Já jsem tu hru nevybral, byl jsem původně divadlem vyzván jen k tomu, abych ji přeložil. Pokud vím, má to být takový další kamínek do dramaturgické linie výpovědí o našich sousedech.  Tentokrát je to o Polácích. Hru vybral Marek Pivovar, a protože pak onemocněl, byl jsem po více než 26 letech, kdy jsem tady naposled dramaturgoval činoherní titul (hru P. Kohouta August August, august v r. 1990), požádán šéfem Gáborem, abych se Cara samozvance ujal i jako dramaturg.

Myslel jsem si, že to byl váš výběr – vzhledem k tomu, že jste často uváděl hry polských, ruských, i některých dobrých sovětských autorů…

Je to jinak, nicméně mne ta práce docela zaujala. Když jsem si hru poprvé přečetl, zděsil jsem se, protože má v knižním vydání 480 stran. To by bylo tak na osmihodinové představení. Tak jsem, nehledě na prázdniny, které v té době byly v plném proudu, zburcoval pana režiséra Celińského: Co s tím budeme dělat? On to seškrtal nejdřív na 130 stran, které jsem poctivě přeložil. A nebyla to nijak lehká práce, protože dialogy jsou v originále psány v historické polštině počátku 17. století, takže některá slova chyběla i v těch nejobjemnějších slovnících. Pak jsme to spolu s režisérem seškrtali na 70 stran, což je tak asi míra pro dvouapůlhodinový čas dnes běžného divadelního představení. Je to vlastně takový sukus (koncentrát, pozn. aut.) hry, ale v zásadě velmi podstatný.

Co podstatného byste řekl o hře jako takové?

Její autor, Adolf Nowaczyński (1876-1944), se mimo jiné zabýval úlohou velkých osobností v dějinách. V této hře píše o tzv. caru Lžidimitriji. To byl zběhlý mnich Griška Otrepjev, který s pomocí Poláků usedl v roce 1605 na ruský trůn a vydržel tam přesně rok, než byl fyzicky zlikvidován. Byl to velmi rozporuplný člověk. Přišel do Ruska, toho „temného carství“, jak je nazval ruský kritik 19. století Nikolaj Dobroljubov, s ideály demokratizace a větších svobod pro prosté lidi, chtěl osvětu, dát lidem lepší vzdělání, povznést hospodářství podle tehdejších západních vzorů, ale jednak byl nedůsledný, jednak si nebyl schopen uvědomit, jak navzájem si zájmy bohatých a chudých nesmiřitelně odporují. Proto se mu nic z původních ideálů nepodařilo prosadit, a tak se oddával svým osobním zálibám – ženám, vojenským cvičením a lovu.

Kdy byla hra napsána?

V roce 1908. Patří do cyklu šesti autorových  her s podobnou tematikou, z nichž některé však od vnímatele vyžadují hlubší orientaci v polských dějinách, takže jsou fakticky mimo Polsko nepřenosné.

Když jsem uviděl tento titul v dramaturgickém plánu sezóny, myslel jsem si, že tato volba souvisí s tématem současných polsko-ruských vztahů…

Ta současná konotace je trochu obecnější. Zjednodušeně: je to i hra o tom, že cizorodé kulturní prvky vnášené do jiného prostředí za pomoci vojenské síly nemají naději na úspěch.

Teď ovšem otevíráte dnes velmi frekventovanou otázku vývozu demokracie z vyspělých do rozvojových zemí. Dnes už se politologové, politici a další odborníci na mezinárodní vztahy shodnou například v tom, že americká intervence do Iráku realizovaná pod nálepkou vývozu demokracie, ať už si o tom myslíme cokoli včetně boje o ropné zásoby lidstva, byla chybou ze strany USA.

Ano, i tyto konotace hra může mít. I v ní mají totiž klíčové místo vojenské prostředky  k dosažení cílů. Navíc Poláci, kteří podporovali Lžidimitrije, se sice dokázali galantně chovat k dámám, potrpěli si na vybraná vína a lahůdky, ale na veřejnosti se chovali jako ta nejhorší soldateska: opíjeli se, veřejně obtěžovali na ulicích ženy, do pravoslavných kostelů chodili se zbraněmi a se psy, rvali se i mezi sebou a budili i jiná veřejná pohoršení. Konec jejich ročního působení přinesl nejen smrt cara, ale i to, že všichni jeho polští podpůrci byli posláni na Sibiř, když s hrdostí sobě vlastní odmítli podepsat prohlášení, že přiznávají Lžidimitrijovu nepravost.

Já bych se teď rád vrátil k historii vašeho působení v divadlech. Byl jste dramaturgem divadel v Ostravě, Českém Těšíně (tam i ředitelem) a v Opavě. Navíc z  poloviny v letech normalizace. To byla těžká doba pro všechny, kteří nechtěli ztratit morální kredit. Co se vám vrací na mysl, když na ta léta vzpomínáte?

Muselo se velice kličkovat. (Zajíci o tom vědí své). Někdy i podléhat tlakům, abychom pokud možno ze všeho vybruslili se ctí. Jen jednou se to nepodařilo: v případě Mirošničenkovy hry Znovuzrození o Brežněvovi. Kličky nekličky, přes všechno, co jsme se proti tomu snažili pokoutně vymyslet, jsme byli postaveni do pozoru řvaním tehdejšího náměstka ministra kultury Miroslava Holana s podporou vrchního krajského ideologa Brumka, a muselo se to hrát. Odmítl jsem se sice uvést v tištěném programu ke hře jako dramaturg, ale to je tak asi všechno. Vycouvat z toho jsem se z existenčních ohledů na svou rodinu prostě bál. A dodnes se za to stydím. Ale na druhé straně nenajdete v činoherním repertoáru tehdejšího Státního divadla v Ostravě ani v činohře Petra Bezruče, která k němu byla od roku 1980 násilně organizačně přičleněna, jediný titul z ruské či sovětské produkce, který by v sobě neměl ostré společenskokritické jádro – ať už to bylo proti  všudypřítomnému udavačství (Kazancevův Starý dům), proti válečnému fanatismu, utrácejícímu zbůhdarma lidské životy (Roščinův Ešelon) či proti bezohlednému řádění politických činitelů v přírodě (Vasiljevova hra Leťte, bílé labutě) atd. Dokonce z našeho jeviště naplno zazněla v Gribojedovově Hoři z rozumu i památná věta ze závěrečného monologu Čackého „Pryč z Moskvy a už nikdy sem!“

Ještě je tu jedno téma k rozhovoru: Těšínské divadlo a Slezské divadlo v Opavě. Obě jsou často nazírána s jakýmsi despektem, hovoří se až o odkladišti neúspěšných herců, ale na druhé straně jsou tam občas k vidění i vydařené inscenace a velmi kvalitní herecké výkony. Jak vidíte tato divadla, v jejichž vedení jste ostatně přímo působil.

Ano, v obou jsem byl, a byl jsem v nich rád. Mají sice velmi omezené finanční prostředky (na mzdy i na inscenace), méně početné soubory, takže si nemohou dovolit hry s velkým obsazením a musí se někdy spokojit i s angažováním uměleckých sil, které si teprve musí vydobýt své místo na slunci další usilovnou prací. Ale při dobrém šéfovském vedení a obratné dramaturgii, která respektuje možnosti souboru i jeho aktérů a dává šanci k jejich cestě nahoru, se dá i v těchto skromných podmínkách dělat dobré divadlo.

I já si myslím, že ty odsudky na adresu obou divadel jsou někdy nespravedlivé. Například Janka Ryšánek Schmiedtová udělala v Opavě skvělou Gazdinu robu, v Českém Těšíně byla velmi hezká Kainarova Zlatovláska i Millerovy Čarodějky ze Salemu.

Shodou okolností jsem obě poslední zmíněné inscenace dramaturgoval. Třeba právě Čarodějky ze Salemu jsou hrou s opravdu velkým obsazením a bylo se tam v hereckém souboru o koho opřít, takže ani jediná menší role nebyla jen odchozena a odmluvena, ale opravdu se zaujetím zahrána.

Vraťme se ještě do Ostravy. Zejména na produkce Divadla Jiřího Myrona, mám na mysli činoherní, se často snese hodně negativní kritiky. Čím to je? Prostorem?

Ten prostor je skutečně velmi ošidný a zrádný. Ale musí se s ním umět pracovat. Sám jsem se s ním něco natrápil – v těch pár sezónách po otevření DJM, které vyrostlo po 10 letech stavby na požářišti. A ne vždy se mi to taky povedlo. Mohl bych na základě této krátké, ale vydatné zkušenosti poradit: připravovat inscenace do tohoto prostoru s respektem k němu a s velkým časovým předstihem, aby byl čas na dokonalou tvůrčí symbiózu společného tvůrčího úsilí dramaturga, režiséra a scénografa pro umístění právě tohoto titulu a této inscenace do tohoto prostoru. Ale to se to hezky mluví, že?

Na co se teď před odchodem do soukromí těšíte?

Především se na to těší moje žena, že se konečně budu věnovat i jí. A já se jí to budu snažit naplnit, seč mi síly budou stačit, protože jsem ji celý život opravdu velmi zanedbával a ona mi oddaně umožňovala věnovat se naplno mé profesi, která byla i mým koníčkem. A taky chci ještě provést revizi svého překladu Hoře z rozumu, který vznikal před více než třiceti lety velmi horečně a narychlo, takže jsem jej dosud neměl odvahu dát z ruky. Ještě mám vyhlédnutou k překladu i jednu meziválečnou polskou poetickou hru. A třeba se ještě najde i nějaká jiná. Jó, ještě jsme neumřeli.