Postmoderní Bratři Karamazovi v Opavě jsou vizitkou silné režijní osobnosti Ivety Ditte Jurčové

Autor scény a kostýmů Tom Ciller postavil na jeviště patrovou konstrukci se dvěma pokoji v přízemí a dvěma nad nimi. Mezi horními místnostmi je posuvná svislá stěna, dolní dva hrací prostory odděluje pevná stěna se čtvercovým průlezem. Hloubka těchto čtyř místností není příliš veliká, otevřené horní patro pak navíc probouzí v mysli diváka starost o to, aby nikdo z aktérů nespadl dolů, a samotným hercům takto řešená scéna ubírá na svobodě hereckého projevu v prostoru – v některých vypjatých situacích jsou občas k vidění pohledy, kterými se jednotliví představitelé ujišťují, že jsou dostatečně vzdáleni od nebezpečného okraje a tedy pádu dolů. Jedna z dolních místností slouží jako pokoj zdravotně handicapované Lízy, později také bytu Grušenky či baru. Ve druhé dolní místnosti je doma Kateřina.

Inscenace má zajímavě řešenou scénu. (Foto: Petr Veselý)

Režisérka Jurčová nejde cestou jednoznačně vyložených postav coby lidských archetypů. Starý Karamazov není na první pohled pudový živočišný nadsamec se sklony k hamižnosti, vypočítavosti a zbabělosti, který všechny svoje špatné vlastnosti maskuje šaškovstvím, jak je samotným Dostojevským charakterizován. Jeho představitel Kostas Zerdaloglu (při premiéře zdravotně indisponován natolik, že po závěrečném potlesku veřejně poděkoval svému lékaři za pomoc, bez které by vystoupit nemohl) vytváří místy až komickou postavu potměšilého starého muže, celkově ovšem docela sympatickou.

Jeho oba starší synové Míťa (Jakub Stránský) a Ivan (Michal Stalmach) hrají postavy mnohem nesympatičtější, než je postava jejich otce. Totéž platí i o postavě Smerďakova (Martin Valouch). Těžko říci, co vedlo režisérku k tomu, že nejmladší bratr Aljoša je ztělesněn hercem v dětském věku (Bohdan Slavík j. h.), stejně jako Lízu hrají v alternaci dívky vypadající jako děti mnohem mladší patnácti let (Natálie Kaplová j. h. a Natálie Mertová  j. h.). Nevěrohodně pak vyznívá dialog mezi Lízou a Aljošou, ve kterém se obě děti navzájem ujišťují, jak se milují, ale i Aljošovo rozhodnutí prožít život v klášteře.

Sabina Muchová, Michal Stalmach a T. Bartošová. (Foto: Petr Veselý)

Grušenku hraje Sabina Muchová jako dívku více zasaženou láskou k Míťovi než rozvernou a s muži si zahrávající ženou. Kateřina Terezy Bartošové je chladná a seriózní mladá žena, nicméně fakt, že je to vlastně Míťova snoubenka, mnohým divákům v přemíře symboliky vtělené do jejích jevištních akci uniká. Starec Zosima (Roman Slovák j. h.) chodí po scéně s mikrofonem na tyči v ruce, mluví skrze něj a připomíná tím hvězdy pop music. To, že si jeho mikrofon nakonec do své (klášterní?) cely bere v závěru hry Aljoša, lze také vykládat různě. Baletku představuje Petra Španělová a básníka Ondřej Pupík. Všem hercům nelze upřít velké nasazení. Své postavy vedou sice pod zjevným úkolováním ze strany režisérky snad v každém okamžiku inscenace, nic to však neubírá na síle jejich hereckého výrazu. Samotné herecké výkony jsou nakonec tím, čemu diváci nejvíce tleskají.

Z opavské inscenace Bratři Karamazovi. (Foto: Petr Veselý)

Opavská inscenace má velké ambice otevřít všechny zásadní otázky,  položené Dostojevským v jeho díle, navíc s akcentem na současnost.  Řeší se zde  problém s absencí náboženské víry, morálka, existence dobra ve světě naplněném zlem i otázky základní lidské podstaty. Divák neznalý románové předlohy se obtížně orientuje, ale režie tezi o tom, že publikum není povinno předem přečíst a dobře znát románovou předlohu, jakoby nebere na vědomí. A tak si inscenace háže pod nohy docela silný klacek omezující komunikativnost představení, což platí zejména v první části před přestávkou. Vztahy mezi postavami jsou jen lehce nahozeny a režisérka se soustřeďuje spíše na filozofický rozměr postav uvnitř někdy až příliš rozsáhlých monologů, než na konfliktní situace vyplývající z protichůdných lidských typů. Naštěstí to neplatí beze zbytku a zejména ve druhé části představení po přestávce záživnost a poutavost dění před očima diváka značně stoupá.

Z opavské inscenace Bratři Karamazovi. (Foto: Petr Veselý)

Režijní jazyk je tu plný symbolů a metafor, jejichž srozumitelnost a jednoznačnost je však také různá. Například Aljošův duchovní učitel starec Zosima umírá na scéně v cestě k divákům, načež po jeho smrti přicházejí dva zřízenci s vysavačem, vysávají z těla mrtvoly na oděvu přišpendlené lístečky a v takto vystavěné jevištní symbolické akci dnešní společnosti  jasně říkají „vyluxovali jste si Boha“.

Na druhé straně ale klíčový dialog mezi Grušenkou a Míťou o pevnosti a síle jejich lásky probíhá v baru, kde si hosté dávají jednoho panáka vodky za druhým za zvuků současné ruské populární hudby. Vysvětlit tuto jevištní metaforu lze mnoha nejrůznějšími způsoby, stejně jako chvíli, kdy se  po boku Kateřiny objeví na jevišti pes. Na mysl v té chvíli dokonce přichází i možnost vyvracení staré konzervativní divadelní poučky, že děti a psi na jeviště nepatří.  Naopak velmi čitelná je jevištní metafora, ve které chromou Lízu v kolečkovém křesle vozí po scéně postava občas krásně tančící baletky.

Celé představení je svým způsobem sdělením režisérky, jak ona sama vidí Bratry Karamazovy v kontextu celého Dostojevského díla i v kontextu doby. Takový přístup je naprosto legitimní, otázkou ovšem je, nakolik bude bavit diváky.